Mají chlapi radši tlusté ženy? Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Odjakživa jsem měla kladný vztah k jídlu. Jako každý v naší rodině. Jídlo se často stávalo hlavním tématem našich debat, každý svátek muselo být navařeno. Moje babička byla výtečná kuchařka, která žádné jídlo neošidila. Moje máma na tom byla o poznání hůř – raději jedla, než vařila, ale i tak byla vcelku dobrá kuchařka. Jen s menší trpělivostí. Ačkoliv mě ani jedna žena z rodiny systematicky vařit neučila, zřejmě jsem svým pozorováním všechno bystře okoukala a brzy se naučila vařit i já. A myslím, že taky dobře.

Každému příteli, kterého jsem měla, jsem vařila s láskou. Dokud jsem ji k němu měla. A pak přišel generál. A ten z mého kuchařského umění šílel. Aby taky ne – léta byl zvyklý na kantýnu a jídelnu. A teď pravá domácí strava. Nějak se stalo, že mi chtěl moji starostlivost o jeho dobré stravování vracet, a začal mi podstrojovat. Tu přinesl domů dortíky, tu se naučil upéct buchty. Zkrátka hrál na moji strunu.

Samozřejmě jsem nechtěla přibrat, tak jsem vždy jen uzobla, ale postupně jsem nějak jeho čerstvě obloženým bagetkám, voňavým buchtám – a světe div se – neodolala jsem ani bůčku, který uměl generál výtečně, a já ho dosud nejedla. Naše láska skutečně procházela žaludkem. Přišlo mi romantické, jak mě rozmazloval jídlem, jak o mě pečoval.

Až najednou se stalo, že mi byly kalhoty těsné. Ale generál spokojený: „Jen si dej, dyť jsi hubená. Ženská má být krev a mlíko. Hlavně, abys byla zdravá. A to s dietama rozhodně nebudeš.

No, sice jsem neměla strach z toho, že bych se generálovi nelíbila, kdybych přibrala, ale na druhou stranu už mi to začalo být nějak divné. Generál totiž přitvrzoval a občas jsem cítila, jak na mě s jídlem tlačí. „Vždyť to máš ráda, myslel jsem, že ti udělám radost, tak si vezmi aspoň kousek. Kdo to bude jíst? Připravil/koupil jsem to pro tebe. Musíš být silná, podívej – nikdy jsem žádný diety nedržel, a jak jsem silnej," ukazoval mi svaly.

No, na jednu stranu fajn, že se o mě takhle staral, na druhou stranu mi to začalo připadat až úchylný. Tak mi to už nedalo a zadala do vyhledávače: „když partner vykrmuje svoji ženu“ – a vyděsila se, co mi z toho vylezlo. Psalo se tam, že někteří muži vědomě nebo podvědomě vykrmují své partnerky, protože je to jejich způsob péče – to by ještě šlo. Pak ale taky, že to dělají, aby si posílili kontrolu – protože když přibere, nikam neuteče. Tak tomu bych věřila. A nakonec – a to bylo nejhorší – že mají fetiš na tlusté ženy, a tak si je doma vytvoří.

A tak jsem začala generála pozorovat – jak mi jídlo tvaruje do tvaru srdce, jak mě pozoruje při jídle a nenápadně mi přidává. A snad jsem viděla, i jak se při tom mém výkrmu potutelně usmívá. Než jsem to ale všechno vypozorovala, měla jsem 10 kilo nahoře a nevešla se do žádných kalhot. Byla jsem nešťastná. Narozdíl od generála, který mě plácal po zadku a mumlal něco o ženských křivkách.

 „Jsi fetišista, nebo co?" neudržela jsem se už tenkrát. Generál na mě zkoprněle zíral a koktal: "Feti-co? Nerozumím ti ani slovo..."

„Vykrmuješ mě jako husu. To děláš, protože miluješ na ženských sádlo, že jo?“ Nepřestala jsem útočit.

„Jsi blázen? Proč bych chtěl mít doma sádlo? Prostě tě miluju a nechci, abys byla hladová."

„Aha.“ Nezmohla jsem se na další slovo, a pořád to nechápala.

Každopádně se od té doby generál trochu stáhnul. Už mi tolik nepodstrojoval, a tvářil se na mě víc kysele. Občas mě dokonce nechal i hladovět. Jeho příležitost ale přišla – když jsem otěhotněla. To mi znovu připravoval a kupoval dobroty, naučil se kvůli mně vařit podle něj nutričně vyvážená jídla – no ale podle mě to byly spíš kalorický bomby. V té době jsem si to ale užívala a na kila nehleděla, nějak mi moc chutnalo.

A pak, když se narodil Filip, začala jsem se stravovat jinak. K nelibosti generála, který ale, aby nebyl nařknut z úchyláctví, radši mlčel – jen občas utrousil: "No tos toho moc nesnědla nebo zahrál na citlivou notu - vždyť kojíš, musíš jíst."

Přes jeho protesty jsem všechna kila navíc shodila a byla zase ve své kůži. Ale jak Filda rostl, všímala jsem si, že mu generál dopřává taky. Do tří let jsem Fildovi moc bonbónků a čokoládiček nedávala – spíš ovoce, zeleninu, nějakou domácí buchtu samozřejmě, ale jedl opravdu zdravě. Jakmile ale začal chodit do školy, zvláštní zvyk odměňovat děti bonbóny začal i u nás. A generál měl ve svém projevu lásky volné pole působnosti.

Filip patřil do naší rodiny, takže taky rád jedl a uměl dobré jídlo ocenit. A to se generálovi líbilo. Tak to ještě trochu přiživil – a byl spokojený. Filda byl za chvíli puclík a já to tak nechtěla nechat. A začal boj. V tom jsem si vzpomněla na svoji babičku. Ta nesnášela slovo dieta, a kdo neměl metrák, byl adept na tuberkulózu. Jenže moje babička zažila válku – to generál ne.

Ale přesto měli tihle dva něco společného. Minimálně jim dělalo dobře, když jejich okolí – a hlavně nejbližším – chutnalo. Plné stoly, mastné pusy – to byla jejich radost.

A konečně jsem to naplno pochopila: generál moc neříká „mám tě rád“, – ale rozdává jídlo s láskou. S tou svojí – jinou a plně generálovskou. V tom to celé bylo. On skutečně miluje tím, že všechny své blízké vykrmuje. A ať je to jakkoliv na hlavu, je to prostě jeho.

A já si přitom musím dávat setsakra bacha, abych ze samé lásky nepraskla. Amen.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová