Domov můj. (A basta.) Komentář Štěpána Chába

Foto: Pražský hrad

Popisek: Česká vlajka

Naše země dnes slaví jedny za svých mnoha narozenin. Vznik samostatného Československa roku 1918.

Sedím tu už pár předlouhých minut, desítek minut, a říkám si – co s tím, proboha? Nemá ta naše šéfredaktorka pravdu, když říká, že se potřebuju usadit v kulometném hnízdě a pak teprve mám co a jak říct? Ztratil jsem snad schopnost psát i něco pozitivního? Deformace z povolání, dalo by se říct.

Během těch bezradných několika desítek minut jsem se pokusil představit si naši zemi jako postavu. Představit si, jak by vypadala po všech těch historických křivdách a předstíraných vítězstvích.

Nemůžu si pomoct, nevidím švarného jinocha či ďouče krev a mléko. Vidím lehkou ženštinu dávno za zenitem. Faldíky jí přetékají přes gumu legín, příliš krátké triko odhaluje modřiny a otisky zubů předchozích kunčaftů. Sedí na malé rozkládací stoličce, na hlavě natáčky, sedí u silnice maloměsta, v ruce cigáro, s unaveným cynismem komentuje dění a čeká, komu bude muset zase posloužit, podržet. Za ní postává pasák, milý, žádný násilník, co mimo službu (i během ní) šmelí s digitálkami.

Fuj, to je ale ošklivá představa.

Ale ne pro mě.

Mám tu babu rád až k uzoufání. Nejradši jsem, když mi odvrátí hlavu od těch běd, co na ní velcí kunšafti historie i současnosti napáchali a otočí ji na druhou stranu. Pryč od naleštěných botiček a análních kolíků velké historie, natáhne ukazováček a řekne – hele, koukni támhle (a potáhne si mocně z cigarety). A já vidím, že vedle škrobeně krásné hymny, která doprovází ceremonie papalášů a nemnohé sportovní úspěchy, hučí ze skalin voda trochu kalnější, než jaká je cítit z ceremonií. Ta hučí jako kdyby ji prohnali čističkou, ale při pohledu na druhou stranu v ní jsou vidět šutry a shnilý klády a bahýnko a vůbec takový ten obvyklý vodní čurbes, aby to pěkně klokotalo, aby to mělo to správný vodní pušeníčko, takové to, z kterého jde cítit rybí čůrání a odtok s močůvkou z chalupy o kousek výš. To je ta pravá země česká (domov můj), kde jsme mléko a strdí vyměnili za onačejší zboží eurosměrnic a norem pro krásnou a zářivě společnou budoucnost všech národů i pronárodů, co se daly do holportu s oprátkou.

To u té cynismem červivé baby jsem se naučil vidět a chápat svět takový, jak mi jej ukazuje svým příkladem. To ona mi do hlavy nakladla národní mindráky Mnichovů a Pražských jar, bitev na Bílé hoře i majestátu koně na Václaváku. Mám v sobě kus Husa, kus Čurdy, kus Palacha, kus Husáka. Definují mě, stejně jako zemi samotnou. Prolnuli se do mě a stvořili Čecha. A nejde se toho vlastně zbavit. Češi, děti unavené flundry, tak krásné, tak bezmocné, tak osiřelé, tak moudré, tak pokořené.

Fascinující, jak národ definuje člověka. Jak je Čechem, i když je to vlastně taková pitomost. Jenže pitomost. V minulém roce (mám ten dojem) proběhla éterem otázka, zda by se Češi postavili na obranu své země. Jasně že bych za tu moji, naši, unavenou lehkou ženu s faldíky přetékajícími přes gumu legín šel padnout (na kolbiště velmi bojovného ale tak hezky česky mírového brblání určitě). Co bych to byl za člověka, kdybych zemi nebránil proti zdivočelým kmenům z jakékoliv světové strany. Proto asi tak v jiných textech brblám a kveruluju. Chci pro tu naši cynickou babu to nejlepší, co je k mání. Proto se asi bráním evropské integraci, která je pro to národní jako kyselina, co rozpustí i poslední zbytky citu k zemi. Proto se bráním jejímu rozkrádání, jejímu byznysovému zkrocení, jejímu ekonomickému závisláctví. Protože jí chci místo legín nandat fešnou sukni, chci z její tváře smýt ty pro zahraniční byznys i zahraniční politiku rajcovní šminky a naučit ji trochu důstojné důslednosti a národního sebevědomí. Svou troškou, malinkou, ale přesto nějakou. 

Je fajn v tobě žít, ty naše země česká.

Vložil: Štěpán Cháb