U léčitelství se ledy začínají lámat, říká biotronik Tomáš Pfeiffer. Záhady života

ROZHOVORY NA OKRAJI: Tomáš Pfeiffer zasvětil život biotronice, oboru spojujícímu tělo, duši i ducha. Vychází z učení pražského filozofa Josefa Zezulky.

Pomáhá lidem, propojuje svět medicíny a spirituality a připravuje světový kongres o zdraví v Praze, kde se setkají odborníci, lékaři i duchovní učitelé. V rozhovoru odhaluje svou životní cestu, vize a přesvědčení, proč budoucnost patří spolupráci a otevřenosti.

Pane Pfeiffere, je to už hodně let, co jsme se naposledy viděli. Co se změnilo na poli biotroniky?

Došlo k mnoha zásadním posunům. Biotronika a další obory tradiční neboli alternativní medicíny si už našly cestu do významných mezinárodních organizací. A zcela oprávněně. Jsem neskonale vděčný, že mohu být součástí tohoto dlouho očekávaného vývoje. Dnes je klíčové, aby se tyto disciplíny prosadily v povědomí nejen laické, ale i odborné veřejnosti. V tuto chvíli je to možná důležitější než kdy dřív.

Proč?

Odpověď najdeme v minulosti. Pojďme si ji připomenout. Po Sametové revoluci nastal v českém léčitelství bouřlivý boom. Veřejnost ho přijala s nadšením, protože sama služeb lidových léčitelů hojně využívala. Spolu s tím ale bohužel přišly i excesy šarlatánů, kteří začali vědomě hazardovat se zdravím i peněženkami svých důvěřivých klientů. To je bezesporu něco, co se nikdy nemělo stát. Následky však byly dalekosáhlé. V očích odborné veřejnosti to ohromně zdiskreditovalo všechny léčitele. Včetně těch schopných, kteří vždy pracovali poctivě a s respektem k pacientům.

Myslíte, že se lékaři pod náporem různých kauz šarlatánů zalekli?

Pochopitelně. Důvodů se nabízí hned několik. Dlouhodobě totiž chyběla i ta nejmenší ochota přijímat tyto obory na odborné úrovni. Přitom mnozí lékaři tyto metody s úspěchem využívají ve své praxi, když standardní možnosti selžou, akupunkturu, bylinářství, homeopatii a další. Veřejně se k tomu ale nehlásí. Často proto, že byli už během studia na lékařské fakultě přesvědčováni, že léčitelství je šarlatánství, a pokud výjimečně zafunguje, jde jen o princip placeba. Tento postoj ostatně přetrvává u mnoha odborníků dodnes. I když jsou jim některé obory tradiční medicíny bližší, než přiznávají, nechtějí riskovat, že by se zdiskreditovali.

Vy jste se ale už před lety rozhodl přispět k tomu, aby došlo k zakopání válečné sekery a zároveň se nastolily férové podmínky, které společnost před šarlatány ochrání.

Je to tak. Dlouho jsem přemýšlel, co pro tuto věc mohu udělat, abych naplnil, co jsem kdysi slíbil svému učiteli. Že budu pokračovat v jeho stopách. Zezulkovým nesplněným snem bylo, aby odborná veřejnost s léčiteli více spolupracovala. Je totiž naprosto nesmyslné plýtvat ohromným, zatím nevyužitým potenciálem, který může zlepšit péči o pacienty a otevřít českému zdravotnictví nové možnosti, jež moderní (západní) medicína často přehlíží. Tradiční medicína, tedy přírodní a přirozené léčebné postupy, se tak ukazuje jako cenný doplněk, který může významně rozšířit spektrum péče o pacienty.

Snadné jste to neměl.

Mé snažení mělo velmi pozoruhodný vývoj, jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Po účasti na několika mezinárodních akcích mě na konferenci v Bruselu oslovil starší pán. Ukázalo se, že je to pan profesor Madan Thangavelu, světově uznávaný genový biolog z Cambridge, který mě seznámil s mnoha dalšími významnými lidmi. Mimochodem, je velkým příznivcem tradiční medicíny, obzvlášť ajurvédy. Postupně mi přibývaly kontakty i možnosti a stal jsem se členem rozšířené rady ANME (Association for Natural Medicine in Europe), největšího evropského svazu pro alternativní medicínu. Díky tomu jsem měl možnost navštívit italský senát, účastnit se jednání v britské sněmovně ve Westminsteru a dalších institucích.

Co z toho plyne?

I když se to zdá neuvěřitelné, ledy se začínají lámat. Ze situace, kdy české léčitele v Evropě téměř nikdo neznal a nevěděl, co je biotronika a že má české kořeny, jsme se krůček po krůčku dostali až do popředí zájmu. Například na kongresech se setkáváme s mnoha lékaři, kteří praktikují alternativní medicínu. Dnes už tvoří významnou skupinu odborníků a jejich počet raketově roste. Jak vidno, trend moderního zdravotnictví na starém kontinentu se mění, a já věřím, že k lepšímu.

Co považujete za dosud největší úspěch?

To, že jsme s důvěrou zváni na mezinárodní lékařské kongresy a že se na nich stále výrazněji objevuje i česká stopa. Zatím naším největším úspěchem byl kongres v portugalském Portu, kde jsme měli příležitost vystoupit v hlavním programu před 1400 onkology a představit jim biotroniku.

Ráda bych se teď vrátila na samotný začátek. Co vás přimělo vydat se na tak náročnou a klikatou cestu? Proč jste se rozhodl hledat uznání v zahraničí, místo abyste o ně bojoval doma u českých odborníků?

Dlouho jsem to zkoušel právě doma. Jenže první jasný signál, že jsou seriózní snahy zbytečné, přišel už před lety od tehdejšího ministra zdravotnictví. Ten vyhlásil výzvu směrem k veřejnosti, lidé mu měli posílat své negativní zkušenosti s léčiteli. V té době se totiž po jedné medializované kauze ozývaly hlasy, že šarlatáni by měli být potrestáni, a reálně hrozilo, že budou léčitelé paušálně postaveni na pranýř. Bez ohledu na jejich odbornost, výsledky a individuální přístup k pacientům. Místo rovnováhy to přineslo jen další nedůvěru. Proč by se sbíraly jen negativní zkušenosti? Proč vůbec nikoho nezajímalo, že řada lidí má i zkušenosti pozitivní, které jim pomohly? Stát přece, má-li jednat férově a působit jako regulátor, by měl vidět celý obraz, ne jen jednu předem zvolenou část.

Právě proto se tehdy hlasitě ozvala i druhá strana.

Naštěstí. Během krátké doby vznikla petice na podporu biotroniky, která nakonec získala přes 40 tisíc podpisů. To už nebylo možné ignorovat, a tak byla řádně projednána v parlamentu petičním výborem. Bylo vidět, že společnost se v názorech liší a že mnoha lidem jde o to, aby se k těmto metodám nepřistupovalo automaticky s odporem.

A pak to všechno, pokud si dobře pamatuji, vyšumělo do ztracena. Příznivci přírodní medicíny si sice mohli vydechnout, ale v ústech jim zůstala hořká pachuť nepochopení.

Pro všechny, kdo podporují přirozené přístupy k léčbě, mám ale dobrou zprávu. Před několika lety jsme vydali knihu Alternativní medicína ve světě – o čem se mlčí, která je volně ke stažení na webu (ZDE). Všechny informace v ní jsou pečlivě ozdrojovány, takže si každý může ověřit, z čeho vycházíme.

Z usnesení nejvyšších mezinárodních institucí, Rady Evropy, Bruselu, Světové zdravotnické organizace a dalších, jasně vyplývá, že v rámci alternativní medicíny panuje shoda. Tyto organizace doporučují, aby byly léčebné postupy zařazeny do národních zdravotních systémů. V knize najdete i řadu studií včetně jedné z nejrozsáhlejších, kterou překvapivě iniciovalo NATO. Ukázalo se totiž, že až 50 procent příslušníků americké armády využívá alternativní léčebné metody, a proto byl spuštěn detailní výzkum. Jeho výsledky byly překvapivé a jasně ukazují, že opravdu není nutné hloubit mezi konvenční a alternativní medicínou tak hluboké příkopy.

To zní nadějně, ale ptám se trochu provokativně. Myslíte, že se toho dožijeme i u nás v Česku?

Já jsem přesvědčen, že ano. Česká republika je v mnoha ohledech malá země, ale má velkého ducha. Když se podíváme do historie, vždy jsme byli otevřeni novým myšlenkám. Samozřejmě to nepůjde ze dne na den, cesta bude postupná. Ale signály, že i u nás dochází k určitému probouzení, jsou zřetelné. Lidé stále častěji hledají cesty, jak se léčit přirozeně, bez chemie, a zároveň chtějí, aby je v tom stát nenechal samotné. A proto věřím, že české zdravotnictví jednou propojí moudrost přírody a sílu vědy a stane se inspirací, nikoli pouhým následovníkem.

Naděje umírá poslední. A je také skvělé, že se letos počátkem října uskutečnil v Praze významný odborný i kulturní event, Mezinárodní kongres zdraví 2025. Byl jste jedním z organizátorů. Pojďme se teď ale pobavit o biotronice. Je o vás známo, že jste velice schopný léčitel. Dokážete pomoci každému, kdo se na vás obrátí?

To určitě ne. Nikdo nemůže tvrdit, že pomůže každému. Ve své praxi se setkávám s různými výsledky. Někdy jde o neúspěchy, jindy o částečné zlepšení a také o velké úspěchy. Když se něco podaří, je to pro mě vždy velká radost. Současně to však ve mně vyvolá i lítost, protože si uvědomím, jaké možnosti skrývá lidský organismus a že není v mých silách dopřát stejný výsledek všem. Jeden člověk zkrátka nedokáže zachránit celý svět.

Pokud bych měl shrnout výsledky své práce, mohl bych doložit případy pacientů, kteří se uzdravili i z nemocí, s nimiž si klasická medicína poradí jen obtížně, například z roztroušené sklerózy. Mám zkušenosti i s dětmi po mozkové obrně, s nimiž se podařilo dosáhnout překvapivých zlepšení. Úspěšně jsem se věnoval také pacientům s LMD, lehkou mozkovou dysfunkcí, což je starší označení pro potíže s pozorností a učením. A v neposlední řadě jsem měl možnost přispět k uzdravení i u lidí s vážnými onkologickými onemocněními, což ve mně vyvolává velkou potřebu pokory a připomíná mi, proč tuhle práci dělám.

To je skvělé. Jak je vůbec možné, že biotronika dokáže takto zasáhnout?

V konečném důsledku jde vždycky o pacienty. Setkávám se hlavně s těmi, kterým lékaři už nedokážou pomoci. Často právě jejich příbuzní vyhledávají léčitele a mezi nimi jsou i ti, kterým se díky biotronice podaří znovu získat naději. Jeden z mých těžce nemocných pacientů si například tuto lhůtu prodloužil o třiadvacet let.

To je důvod, proč tolik usiluji o to, aby se biotronika dostala do popředí zájmu nejen laické, ale i odborné veřejnosti. Máme pacienty, kteří své úspěchy mohou doložit lékařskými zprávami, a přesto jejich příběhy často zůstávají bez povšimnutí, jako by svět odmítal připustit, že naděje může opravdu zvítězit. Když už jsem byl osudem k léčitelství dostrkán, je pro mě těžké sledovat, že je moje profese spojována s jakýmsi šarlatánstvím.

Vy jste se nechtěl stát léčitelem?

Opravdu to nikdy nebylo mým snem.

A jaký je tedy váš příběh?

Všechno začalo už na vysoké škole. Sekretářka naší katedry, paní Soňa, tehdy začala pracovat pro profesora Františka Kahudu. Byl uznávaným fyzikem a vědcem, který v roce 1978 při VŠCHT založil Psychoenergetickou laboratoř. Zabýval se výzkumem mentální energie a jejím vlivem na živé organismy a experimentoval s telekinezí, telepatií a dalšími paranormálními jevy. Svému výzkumu Kahuda podřídil vše. Spolupracovali s ním tehdejší přední léčitelé, například páter Ferda, a díky tomu jsem se s nimi mohl blíže seznámit. Jedním z nich byl i Josef Zezulka, který ve mně patrně spatřil jistý potenciál. Míjeli jsme se ve dveřích, on mě energeticky „proskenoval“, ale nahlas nic neřekl. Asi po týdnu za mnou přišla paní Soňa se vzkazem, že by se rád se mnou znovu setkal.

Co od vás chtěl?

Začal celkem zostra. Oznámil mi, že mám léčitelské nadání, a pokud mu slíbím, že na sobě některé věci změním, stane se mým učitelem. Ten den jsem odložil svou poslední cigaretu, přestože jsem byl silně závislý na nikotinu, a také snědl poslední sousto masa. Od té doby jsem nekuřák a vegetarián. Ale nenechte se mýlit, ze začátku jsem na Zezulku koukal skrz prsty a přemýšlel, jestli je ten člověk vůbec v pořádku.

Byl jsem hodně technicky založený a takovéto věci mi připadaly velmi neobvyklé. Přesto mě to všechno velmi zajímalo. Začal jsem proto pravidelně docházet do jeho „ordinace“, abych nasál atmosféru a něco se přiučil. Trvalo asi čtyři roky, než jsem uslyšel větu: „Můžete vzít svého prvního pacienta.“ Šlo o manžela kamarádky mé ženy, který měl vážné potíže. Popravdě nevím, jestli bych mu dnes dokázal pomoci stejně, jako mé mladší já. Byl to řidič náklaďáku s ohromnými bolestmi zad, léčený dlouhodobě medicínsky, ale bez úspěchu. Mně se podařilo jeho bolesti odstranit během pouhých dvou energetických sezení.

Pamatujete si i dalšího svého pacienta, když jste začínal?

Samozřejmě. Byla to bývalá zdravotní sestra, kdysi pracující na kardiologii. Tehdy už byla v invalidním důchodu a trpěla vážnými problémy se srdcem. Díky biotronickému působení se její stav výrazně zlepšil, dokázala se vrátit k běžným činnostem a cítit se opět lépe. Byla to pro mě velká motivace pokračovat.

Co konkrétního vás pan Zezulka naučil, že jste se jako jeho žák mohl vydat v jeho šlépějích?

Základem Zezulkova učení byla filozofie, která člověka proměňuje zevnitř. Když se s tím člověk setká, vedlejším efektem je, že začne vnímat a pracovat s energiemi a silami kolem sebe. U pana Zezulky jsem se učil asi sedm let. Kladl jsem mu otázky, on mi trpělivě odpovídal, a tak jsem postupně nacházel vlastní cestu.

Po jeho smrti v roce 1992 jsem v jeho šlépějích pokračoval. Po revoluci přišla myšlenka založit biotronické centrum v Soukenické ulici v Praze. Dodnes to považuji za zázrak, našlo se tolik lidí, kteří byli ochotní nás podporovat, abychom mohli fungovat. Biotronici za svou službu energetického působení nepřijímají finanční odměnu. Pomáhat lidem bereme jako milost od Prozřetelnosti, něco, co nelze přepočítat. Když vidíme, že naše působení přináší výsledky, naplňuje nás to vděčností a pokorou.

Podařilo se to i teď někdy, v nedávné době?

Ano, podařilo. Jeden z našich pacientů, kterého jsem dnes kontroloval, k nám poprvé přišel letos v lednu. Jeho nemoc propukla náhle a zhoršila se, když byl v Alpách. Po všech vyšetřeních se ukázalo, že má neoperovatelný mozkový nádor. Lékaři mu s lítostí řekli, že má maximálně dva týdny života. Měl problémy s řečí a další těžké obtíže.

Pravidelně na něj působíme biotronicky, a přestože to zní neuvěřitelně, muž stále žije a už dokáže zase mluvit. Podrobná vyšetření ukázala, že si tělo s nádorem dokázalo poradit. Mám z toho obrovskou radost, ale snažím se zůstávat nohama na zemi. Po vynucené přestávce se stav zhoršuje. Zanedlouho se s ním uvidím. Snad se opět podaří co již jednou, vždyť měl původně jen velmi malou naději na týdny života. Žádný léčitel nesmí zpychnout, jinak by své schopnosti ztratil.

Naznačil jste mi, že jsou i případy, kdy se žádných zázraků dosáhnout nepodaří.

Ano, i to se stává. Vždy se ale alespoň snažím pomoci. Je důležité dodat, že se nikdy nepokouším omezovat standardní zdravotní péči svých pacientů, nemám právo komukoli zasahovat do léčby, protože biotronika není státem uznaný obor. Proto ke mně přicházejí hlavně lidé, kteří jsou tzv. nevyléčitelně nemocní, nebo ti, u nichž standardní léčba už selhala.

Úspěch biotronické pomoci je také velmi závislý na pacientově kázni, kterou nijak ovlivnit nemůžeme. Naši klienti musí dodržovat určitou šetřící dietu a přísně se vyvarovat karcinogenů. A kdo by si někdy nechtěl dát chlebovou kůrku, uzeninu nebo kávu? Ale dobře víme, proč tato pravidla vyžadujeme. S onkologickým onemocněním je to jako s hořícím ohýnkem. Pokud si nehlídáte, co jíte, je to, jako byste do plamene s každou takovou potravinou přilévali trochu benzínu.

Jste velmi vytížený. Podle mě je škoda, že se biotronika seriózně vědecky nezkoumá, zvlášť když máte prokazatelné výsledky i u pacientů s vážnými diagnózami.

V minulosti sice byly určité návrhy, ale podmínky nebyly nastaveny dostatečně nestranně. Věřím ale, že časem přijde prostor pro skutečně objektivní zkoumání, které může ukázat, jak velký přínos biotronika má. Máme v ruce hmatatelné výsledky, které už samy o sobě dokazují, že si biotronika zaslouží seriózní pozornost odborné veřejnosti.

Myslíte, že se jednou dočkáme toho, že budou onkologická centra spolupracovat s biotroniky?

Bylo by to ideální. Jde o to, že občas za mnou přicházejí pacienti, kteří jsou krátce po chemoterapii, a já je odmítám, protože nejsou kompatibilní s biotronickým postupem. Aby mohl na člověka působit, musí tam být alespoň šestitýdenní přestávka.

Takže biotroniku nelze kombinovat s chemoterapií?

Ve stejném čase nikoliv. Už ze samotného principu to není možné. Chemoterapie je v podstatě stav řízené otravy, kdy se ničí nejen nemocné, ale i zdravé buňky. Organismus je pak velmi oslabený a reaguje jen minimálně na jakékoliv energetické působení. Potřebuje nejprve čas k regeneraci. Do budoucna si ale umím představit, že by i na onkologických pracovištích mohlo docházet ke spolupráci s námi.

Onkolog, pokud by uznal, že je ten správný moment, by poslal pacienta k biotronikovi. Ten by vykonal svou léčbu během jednoho až čtyř týdnů, lékař by znovu provedl vyšetření, a pokud by se nic nezměnilo, pokračoval by běžným postupem. To by podle mého názoru bylo ideální. Někteří onkologové kdysi pana Zezulku znali a moc dobře věděli, že jeho přístup dokázal pacientům přinášet úlevu i tam, kde medicína nabízela jen omezené možnosti.

Povězte mi o tom něco.

Na Praze 5 kdysi působil skvělý onkolog, MUDr. Miroslav Pekárek. Jedna z jeho pacientek měla v prsu maligní nádor o velikosti mandarinky. Lékaři jí doporučili chemoterapii, ona ale požádala o týdenní odklad. Během této doby začala navštěvovat Josefa Zezulku a podstupovala biotronické působení. Když se poté znovu objevila v ordinaci, pan doktor s překvapením zjistil, že nádor vypadá jinak než dříve, celý se „zatáhl“.

Poslal pacientku na chirurgii, kde měl být nádor odstraněn. Krátce poté mu zazvonil telefon. Volal chirurg a udiveně se ptal: „Co jsi s ní dělal? Já z ní vyjmul cosi velikosti lískového ořechu, a to doslova rukou. Nemusel jsem vůbec řezat.“ Na základě této své zkušenosti pak poslal pan doktor tajně k Zezulkovi asi patnáct žen s nádory prsu, než začal s chemoterapií. Žádná z nich nezemřela a všem bylo pomoženo.

Ale to není ani zdaleka jediný zaznamenaný případ.

Máme celou řadu dobových písemností s razítky a podpisy lékařů, které jasně prokazují, že Zezulkova biotronická léčba u pacientů fungovala.

Máte i vy podobné písemnosti od odborníků?

Dneska už vám žádný lékař takové potvrzení nenapíše. Jediné, co máme k dispozici, jsou uzdravení pacienti, kteří jako důkaz mají svou zdravotní dokumentaci.

Říkají vaši klienti svým lékařům, že jim pomohla biotronika?

Někteří ano, ale já to po nich nevyžaduji, a naopak je před tím ještě zrazuji. Nezřídka jsem se setkal s tím, že lékař po takovém přiznání změní svůj lidský přístup k pacientovi.

V jakém ohledu?

Představte si situaci: Pacient dostane špatnou prognózu a propadá beznaději. Najednou se objeví možnost, návštěva biotronika, který nabízí další podporu léčby, a pacient se bezelstně přizná, že navštěvoval i léčitele. Někdy se setká s výsměchem a doporučením hledat jiného odborníka, protože „chodí k šarlatánům“. Takové reakce mohou psychiku pacienta pěkně nalomit a je to naprosto zbytečné. Právě proto se o této zkušenosti pacienti často raději ani nezmiňují a my biotronici tento postoj plně respektujeme.

Souhlasím, musí to být velice nepříjemné.

Zároveň chápu i lékaře. Onkologové jsou dennodenně pod obrovským tlakem. I když se jejich úspěšnost léčby v posledních letech zlepšila, je to obor, kde výsledky nezávisí jen na jejich úsilí. Setkávají se se smrtí a to vyžaduje neustálé studium, protože informace se rychle mění. Přesto mě těší, že existují situace, kdy spolupráce různých přístupů může přinést naději. A právě o to jde. Pomoci člověku, podpořit ho a ukázat, že i v těžkých chvílích existuje v budoucnosti světlo na konci tunelu…

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Tomáš Pfeiffer, Rozhovory na okraji,