Když chlap miluje pořádek víc než svou rodinu. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Patřím k těm, co mají rádi pořádek, a taky se o něj snažím. Nejsem rozhodně dokonalá, ale domov je pro mě hezký mimo jiné tehdy, když je uklizený a voňavý. Ovšem tady je nutné podotknout, že nejsem otrok – nechodím po domě s utěrkou na prach obden, ani s mopem nevytírám každý den. To teda rozhodně ne. Někdy zapomenu na prach. A šmouhy na podlaze si ani nevšimnu.

Tak bych to měla i nadále, kdyby se mým partnerem nestal generál.

Ten totiž miloval pořádek. Ale takový jiný. Nenormální. Třeba když jsem otevřela jeho skříň, byl tam binec. Ale jakmile dopil kafe, musel hrneček hned umýt, utřít a uklidit. A tak to požadoval i od ostatních. Teda hlavně ode mě.

Generál měl obsesi na špinavé nádobí. Bohužel nejen na něj. Během jedné koupele dokázal spotřebovat půlku mýdla. Když jsem se zeptala, jak je to možné, divil se, proč se divím. A přidal historku z dětství, která mě vyděsila. Prý si myl ruce tak urputně – teda spíš je drhnul kartáčkem – až si je rozedřel do krve.

To už ani nepřipomínalo slavný film, kde Jack Nicholson hraje podivínského spisovatele s obsedantně kompulzivní poruchou. No, pravda je taková, že z toho drhnutí rukou do krve naštěstí vyrostl, ale jinde na svých úletech přidal. Nádobí, luxování, vytírání – to byla jeho doména. Zvlášť teď v důchodu.

Ačkoliv jsem pořád docela pořádkumilovná, najednou jsem měla pocit, že se musím pohybovat po domě tak, abych někde náhodou něco nezašpinila. Specialitkou bylo to, že když jsem vařila a sem tam mi ukápla voda na zem – třeba při mytí zeleniny, ovoce, odmývání větších kusů nádobí, které jsem nedávala do myčky – generál mě sledoval a vždy si neodpustil poznámku:

„Ty jsi jak kachna, tolik vody na zemi. Jak to děláš?“ A než dokončil větu, už přispěchal s mopem a začal kolem mě vytírat. Možná bych měla být ráda, že mám tak pořádného muže, a neremcat. Ale kdo nezažil, nemůže vědět.

Nejdřív jsem se snažila si toho nevšímat, ale netrvalo snad ani rok a byla jsem lapena do sítě. Přistihla jsem se, že myju stůl vždycky, když se k němu jen přiblížím. Že ani jednu použitou lžičku nenechám ve dřezu jen tak pohozenou, ale hned ji myju nebo dávám do myčky.

A to byla další kapitola. Myčka se pořád myla. Teda nádobí v ní. Ale nikdy nebyla plná. Generál ji zapínal rád a často, přestože by se do ní vešlo ještě jednou tolik věcí.
A pak tu byly koše. Ty se u nás vysypávaly, když byly sotva zpola zaplněné. Prý aby to nesmrdělo.

Kolotoč jeho ranních rituálů – vypít kafe, vykouřit cigaretu, umýt hrnek po kávě, utřít a uklidit do skříňky, vynést koš, použít tyčový vysavač na pár drobků u stolu – byl vyčerpávající. Pro mě. Pro něj asi úlevný.

Kdysi to jeho uklízení mělo i svoji světlou stránku. Když ještě nebyl na světě Filip, jezdila jsem do Prahy do práce. Generál, když měl volno a byl doma, místo odpočinku nebo nějakého koníčku uklízel. Takže už na konci října jsem měla naklizeno na Vánoce. Vzal to zostra – celá kuchyň zářila, až jsem se bála v ní vařit, okna se leskla, vyprané záclony voněly po celém domě. A tehdy jsem jásala, že u toho nemusím být.

A pak rychle spotřebované mýdlo jsem vyřešila tím, že jsem se ho naučila kupovat ve velkém. Peklo nastalo právě, když jsem byla na mateřské a generál se odsunul na zasloužený odpočinek.

Nejlepší to ovšem bylo, když k nám přijela moje sestřenice Káťa, která moc ráda vařila, ale nerada po sobě uklízela. Já její vyvařování kvitovala – vařit uměla a mě to ušetřilo práci. Generál měl ale během návštěvy Káti v kuchyni pohotovost. Umýval každý odložený rendlík, vařečku a všechno zas dával čisté na své místo. Rovnal stůl, nenápadně posouval Kátiny věci položené na stole a oblečení po židlích. Sestřenice jeho zvyky ještě podpořila větou: „Ty jsi tak pořádný muž, kdyby byli všichni takoví…“ Z toho jsem vůbec neměla radost. A když jsem jí to řekla, mávla jen rukou:

„Buď ráda. Mít doma čuně taky není žádná výhra.“

Hm. Jenže Generál to přeháněl – a to jsem viděla jen já, která s ním žila dennodenně.
A pak i náš Filip. Toho učil uklízet si pokojíček už od doby, kdy dokázal vzít do ruky hračku a postavit se na nohy. A pak, v pěti letech, když u nás byli kamarádi, za mnou přišel s brekotem, že mu Táďa udělal v pokojíku bordel. Ať si to prý po sobě uklidí.

Tohle mě řádně vyděsilo a slíbila jsem si, že s tím obsedantně kompulzivním pořádkem u nás doma musím něco udělat.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová