Svíčky přitahují duchy. Záhady života

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaký má smysl zapalování svíček u hrobů a v blízkosti fotografií zesnulých? A proč je to pro nás pozůstalé tak důležité nejen na Dušičky?

Dnes se na magii svíček (nejen v souvislosti s paranormálními jevy) podíváme zblízka a z různých úhlů pohledu. Svíčky už odnepaměti dávají lidem naději na vzkříšení a posmrtný život. Zapalujeme je s četnou intenzitou, abychom mrtvým vyjádřili úctu, darovali jim tichou vzpomínku a vnesli posvátné světlo i do té nejstrašidelnější temnoty. Včetně té, která je spojována s nepříjemnou nejistotou, co přesně lidskou duši čeká po smrti fyzického těla. 

Rituály, které nás spojují

Svíčky jsou zároveň i neodmyslitelným symbolem pomíjivosti. Vyjadřují křehkost lidského života, který stejně jako plamen magické energie ohně může kdykoliv nečekaně vyhasnout při poryvu větru. Není proto divu, že s živlem ohně, který nás právem láká a v mnohém fascinuje, jsou spojeny nejrůznější prastaré rituály a zvyklosti, jež jsme se naučili od našich předků. Ať už se jedná o zapalování svíček na hrobech, na narozeninových dortech, v kostelích, na adventních věncích, při stolování s rodinou atd.

Platí ovšem, že hořící svíce může mít mnoho rozličných významů. Je jich tolik jako lidí, kteří je zapalují. Jaroslav Drábek, brněnský vyšetřovatel paranormálních jevů, tvrdí, že vnitřní naladění je vždy velice důležité. „Svíčka se skutečně může stát prostředníkem mezi světem živých a mrtvých. Dokáže představovat jakousi magickou bránu vedoucí do jiných dimenzí, mimo náš čas a prostor. Ale děje se to spíše výjimečně, protože k narušení časoprostoru je bezpodmínečně nutné, aby byla splněna určitá podmínka. A tou je, že u člověka z nějakého důvodu došlo ke změněnému stavu vědomí.“

Podle vyšetřovatele se zvláštní, mnohdy až děsivé jevy, spojené se svíčkami, dějí zejména osobám prožívajícím tragickou smrt v rodině nebo jinou, extrémně psychicky namáhající událost.

Prolínání světa živých a mrtvých

O tom, že takové extrémní psychické vypětí může i u naprosto zdravých osob způsobit mimořádné rozšířené stavy vědomí, svědčí i výpovědi několika našich čtenářů. Dva z nich nám i výslovně psali, že jim doma v souvislosti se sebevraždou rodinného příslušníka zapálená svíce na stole nahlas podivně prskala. Její plamen se výrazně zvětšil a divoce komíhal, jako by čelil silnému průvanu z několika stran současně.

Tento podezřelý jev v obou případech provázela opakovaná zjevení bílé siluety, kterou pronásledovaly děsivé černé stíny, z nichž měli rodinní příslušníci nevýslovný strach. Nikdo z přítomných svědků těchto jevů si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že jsou náhle schopni očima zachytit tak strašidelné nadpřirozené výjevy, a co víc – že se jejich kolektivní vidění naprosto shoduje!

Odborníci na paranormální jevy včetně Jaroslava Drábka se domnívají, že zapálená svíce může za určitých okolností představovat mnohem více, než jen obyčejný předmět. Jistě ne náhodou se ze svíček stala velice oblíbená rituální pomůcka. Musíme si však uvědomit, že v dávných dobách nebyla tak levná a snadno dostupná jako dnes. A současně platí, že stejná kouzla, jako hořící plamen svíce, dokáže vyvolat jakýkoliv oheň. Za předpokladu, že se nám podaří dosáhnout změněných stavů vědomí, například dlouhým bezmyšlenkovitým zíráním do plamene.

Jaroslav Drábek: Paranormální jevy v praxi

„Na druhou stranu je tady něco, co lidé obvykle nevědí a před čím své klienty vždy důrazně varuji. Jakmile někde zaznamenají paranormální jevy, s nimiž si neví rady, musí okamžitě přestat pálit svíčky. Často mi vyprávějí, že jim nějaká vědma poradila pravý opak. Zkrátka aby se s pohledem, upřeným do plamene, pokusili sami s duchem domluvit a řekli mu, aby odešel. Jenže na základě letitých zkušeností vás mohu ujistit, že se stane pravý opak.

Paranormální aktivity v domácnostech, kde hořívají svíčky, se ještě mnohonásobně zesilují, ať už jsou úmysly a pokusy o vymítání duchů jakékoliv. Hořící plamen vám sice může usnadnit duchovní spojení s druhým břehem, to nejspíš ano, ale také do vašeho domova pozve duchy ze široka daleka. Tak to prostě je. Podtrženo a sečteno, jakmile se neviditelné dveře, vedoucí z druhého břehu, jednou otevřou, není snadné je znovu bezpečně uzavřít.“

Dobré vědět

To, co říká brněnský vyšetřovatel, dává navzdory mnohým doporučením z internetu smysl. Vždyť svíčky se běžně používají při rituálech a ceremoniích, určených k interakci s duchy, entitami nebo jinými nefyzickými jevy. Vytváří atmosféru, která vede k duchovním nebo paranormálním zážitkům. Mihotavý plamen, vůně vosku a olejů svíčky i rituální povaha jejího zapalování, to vše může pomoci navodit stav zvýšeného uvědomění a otevřenosti vůči nadpřirozeným silám. Takže pokud máte podezření, že je u vás doma neviditelný nezvaný host, zapalování svící se raději zcela vyhněte.

Opatrnost je namístě

Je však důležité poznamenat, že schopnost úspěšně volat duchy nebo s nimi komunikovat je kontroverzní a velmi diskutované téma. Stále neexistuje vědecký konsensus o existenci duchů nebo o účinnosti okultních rituálů při interakci s nimi. Mnoho skeptiků považuje takové praktiky za pověru nebo sebeklam. Ale pokud se někdo chce pokusit záměrně kontaktovat duchy, obecně se doporučuje dělat to opatrně a pod vedením zkušených praktikujících.

Nesprávné nebo bezohledné pokusy mohou být potenciálně psychologicky nebo duchovně riskantní. Účinnost a bezpečnost těchto praktik zůstává věcí osobní víry, a především zkušeností. Mnozí, kteří se alespoň jedenkrát setkali s významnějšími paranormálními projevy, však nepochybují o tom, že věda ještě zdaleka nevysvětlila všechno.

Setkání živých a mrtvých

Vraťme se ale ještě alespoň na chvíli k Dušičkám. Kořeny tohoto svátku sahají až ke Keltům, kteří jej znali jako Samhain. Oslavovali jej v noci z 31. října na 1. listopadu a věřili, že se během této posvátné noci stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Co to znamená? Že právě v této době mají duše zemřelých možnost nakrátko se s námi setkat, pokud si to obě strany přejí. Keltové proto zapalovali ohně, aby duše nezabloudily a našly správnou cestu domů. V této souvislosti existuje i celá řada mýtů a lidových pověr.

Černá a bílá

Například že během Svátku zesnulých mohou duše zesnulých vystupovat z očistce, aby si odpočinuly od pekelných muk, které tam prožívají. Když pak celé zbídačené přicházejí domů, udělá jim jen dobře, když tam najdou jako obětní dar něco, co jim uleví. Z tohoto důvodu pozůstalí dříve plnili rozsvícené lampy máslem (místo oleje), aby si trpící duše mohly v období Svátku zesnulých ošetřit bolestivé popáleniny, které jim způsobily plameny očistce.

O tom, že i naši předci občas vídávali siluety zemřelých, není pochyb a odrazilo se to i v mnohých pověrách. Jak uvádí Zlínský deník, historik a folklorista Eduard Peck zaznamenal na Vizovicku například toto: „Kdo se po smrti ukáže v bílé, je vysvobozený. Kdo v černé, ten ještě trpí. Do očistce přijde každý v černé, ale jak trpí, tak mu té černoty ubývá. Kdo chodí po smrti, chodí proto, aby ho někdo vysvobodil, aby mu z očistce pomohl.“ 

Přestáváme věřit, že se shledáme?

A teď se ještě pojďme společně krátce ohlédnout do minulosti. Odborníci se totiž shodují, že poměrně nedávný historický vývoj naší země značně zkomplikoval niterný vztah mnoha českých obyvatel k duchovnu jako takovému. To se v dnešní době projevuje například tak, že velmi roste zájem o pohřby bez pietních obřadů. A to je celkem smutné, když uvážíme, že pohřební rituály pomáhají pozůstalým přijmout a překonat změnu, související se smrtí.

I známá psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross kdysi došla k závěru, že pohřeb má uspokojit především potřeby pozůstalých, nikoli zemřelého. Proto i zcela jednoduchý obřad je podle ní nezbytný k tomu, aby se člověk otevřeně a veřejně postavil tváří v tvář smrti. Správný způsob rozloučení má podle odborníků rozhodující vliv na to, zda se pozůstalým podaří zdárně projít procesem truchlení. V opačném případě to s sebou nese značné negativní důsledky na psychice.

Dobrou zprávou ale je, že v České republice (i přes značný materialismus a tzv. ateismus) stále zůstává silně zakořeněna úcta k zemřelým. Dokazují to i statistiky. Podle průzkumu agentury STEM/MARK z roku 2013 přichází na hřbitovy v období tohoto svátku více než polovina Čechů. Dalších 25 procent obyvatelstva si na své blízké, kteří již nejsou mezi námi, 2. listopadu alespoň vzpomene. To je pozoruhodné, když to všechno sečteme. Navíc téměř devadesát procent lidí, kteří během Památky zesnulých navštěvují hroby svých blízkých, jim tam přináší a zapaluje svíce.

To jsou, myslím, na národ ateistů moc hezká čísla. Ať už jsou pro ně důvody jakékoliv, pravdou je, že vpodvečer Dušiček bývají hřbitovy v naší zemi nádherně prozářeny a vytváří jedinečnou atmosféru pospolitosti a úcty k zesnulým. Zejména když si připomeneme, že každé světélko za hřbitovní zdí symbolizuje alespoň jednu tichou modlitbu nebo vzpomínku na společně strávený čas. A také naději, že život smrtí nekončí, protože tato všudypřítomná záře osvětluje cestu do věčnosti.

Místo, kde se pozastavil čas

„Navzdory všem předsudkům se na vysvěcených hřbitovech nemusíte bát navrátilců ani zlých duchů, protože duše mrtvých se tam obvykle nezdržují. Pokud máte čisté úmysly a nepatříte mezi vykradače hrobů, nemají důvod vás tam vyhledávat,“ tvrdí Jaroslav Drábek. Podle jeho názoru ale může být každoroční zapálení svíčky na hřbitově daleko více než rutinní povinností, která se od pozůstalých očekává. Vyšetřovatel tvrdí, že svátek zesnulých mimo jiné představuje i každoroční příležitost k tomu, abychom nad mnoha náhrobky, jmény a nápisy rozjímali ve stínu vzrostlých stromů o vlastní smrtelnosti.

A pokud se vám zdá, že za hřbitovní zdí zkrátka plyne čas jinak a všechny běžné starosti se zdají být nedůležité, máme pro vás ještě jeden příběh, který nám napsala paní Zdenka M. z Plzeňska.

Adoptovala jsem si ducha

Milá redakce. Možná vám to bude připadat jako přitažené za vlasy, ale na hřbitově se mi stalo něco velmi zvláštního. Tedy, začalo to vlastně ještě o něco dříve. Ale hezky popořádku. Jmenuji se Zdenka a jsem už přes deset let v důchodu. S manželem jsme nemohli mít vlastní děti, ale jak jsme bok po boku společně kráčeli životem, zvykli jsme si na to. Svou lásku, péči a veškerou pozornost jsme dali několika pejskům a kočičkám, které jsme si postupně vzali z útulku. Jak jsme stárli, našich zvířátek ubývalo a nakonec jsme s manželem raději zůstali sami. Báli jsme se totiž, že by nás nějaký čtyřnohý kamarád přežil, a tak jsme si již nového pořídit nechtěli. Před pěti lety bohužel zemřel i manžel a já zůstala na světě úplně sama.

Čas velkých změn

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem sebrala odvahu, prodala dům a přestěhovala se do jiného města a do menšího bytu. Příliš mě bolelo žít dál sama tam, kde jsem kdysi byla tak šťastná. A ani přestěhování mi z dlouhodobého pohledu nepomohlo a najednou jsem se opět začala znovu trápit tím, že nám s manželem nebylo dáno založit rodinu. Neměla jsem si o tom s kým popovídat. Všechny moje kamarádky byly obklopené dětmi i vnoučaty a mně zbyly jen oči pro pláč. Bolelo mě to, a tak jsem se raději stáhla do sebe. Ale teď se chci dostat k tomu, proč vám vlastně píši.

Jsi opravdu tady?

V době, kdy mi bylo psychicky nejhůř, jsem začala mít zvláštní sny o malém hnědovlasém chlapci, a i když se mi nepředstavil, nějak jsem vytušila, že se jmenuje Tomáš. Možná budu vypadat jako blázen, ale já si ve všech těch snech uvědomovala, že je mrtvý. Vyprávěl mi, že nikdy nezažil, jaké to je mít maminku, která by jej měla ráda. Pochopila jsem, že byl nechtěný. Sny pokračovaly a já se přistihla, že teď mnohem raději sním než bdím. S Tomáškem jsme spolu trávili čas, jezdili na kole, smáli se a vymýšleli lumpárny. Byla jsem zase mladá, krásná a plná života.

Občas jsem měla pocit, že vnímám jeho přítomnost i v této realitě. Naše přátelství trvalo více než rok. Nikdy jsem o tom nikomu nic neřekla, ale pravdou je, že Tomáše jsem měla a stále mám ráda jako vlastní dítě. Prosím, neodsuzujte mě, ale u mě doma se opravdu děly zvláštní paranormální věci. Tomáš jako správný (podle vzhledu asi osmiletý) uličník pořád něco shazoval ze stolu, přemisťoval předměty z místa na místo, zhasínal svíčky, dupal po bytě, škrabal na skříň a tak podobně. A teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu.

Mít oči otevřené

Během jedné další noci, kdy se mi opět o Tomášovi zdálo, někam běžel, a pak najednou vykřikl: „Dobře se dívej!“ V ten moment jsem se probudila, protože jsem vycítila, že je to důležité. Nepřišla jsem na nic.

O několik hodin později jsem se rozhodla zajet na hřbitov, abych manželovi přivezla květiny a postarala se o záhonek. Pracovala jsem na výzdobě hrobu asi hodinu, když jsem si jen tak ze zvědavosti přečetla nápis na vedlejším pomníku. Kromě asi šesti jmen tam byl pohřben i nějaký Tomášek, který zemřel v útlém věku v roce 1982. Ani jeden z rodičů tam napsaný není, zřejmě ještě žijí.

Málem jsem se skácela na zem. I když to samozřejmě mohla být náhoda, já v ni nevěřím. Zejména proto, že od chvíle, kdy jsem na jeho hrobě poprvé zapálila svíčku a pomodlila se za jeho duši, už se mi o něm nezdálo. Kruh se tím však uzavřel a já ze dne na den přestala mít deprese. Doteď  Tomáškovi zapaluji svíčky a považuji jej za adoptovaného syna. Snad se s ním, dá-li Bůh, tam nahoře jednou znovu setkám. A možná se domluvíme, že si city, které nám oběma tady na Zemi tolik chyběly, v příštím životě spolu vynahradíme.

Tajemství plápolajícího ohně

Jak vidno, svíčky v sobě skrývají ohromnou, dalo by se říci až kouzelnou moc, pokud je zapalujeme ke svým modlitbám a projevům vděčnosti. Jejich největším darem je, že nás všechny propojují. Vždyť kolem ohně se už odpradávna scházely celé rodiny a tento krásný zvyk z našich životů nikdy nevymizel. Oheň stále otevírá naše srdce prostřednictvím plamínků svíček, a to nejen při důležitých svátcích a projevech vděčnosti, ale i ve chvílích, kdy potřebujeme zrelaxovat mysl.

Jak mě ale upozornil Jaroslav Drábek, není svíčka jako svíčka, pokud jde o pozitivní dopady na naše zdraví. „Většina zejména vonných svíček při hoření vyzařuje do ovzduší kladné ionty, což může mít negativní důsledky pro naše zdraví. Navíc se jen málokdo zamýšlí nad tím, jaké škodliviny dýcháme, pokud máme ve zvyku pálit jednu vonnou svíčku za druhou, aniž bychom současně s tím i důkladně větrali.

Existuje totiž celá řada studií, které naznačují, že se jedná o významný rizikový faktor vzniku rakoviny. Z tohoto důvodu se určitě vyplatí používat svíčky z včelího vosku, které při hoření vydávají záporné ionty. Je to pro nás velice prospěšné. Takové svíčky totiž čistí vzduch od spor plísní, pylu, choroboplodných zárodků, prachu a mnoha dalších částic. A to se určitě vyplatí vědět…“      

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, svíčky, Jaroslav Drábek,