Londýnský atentát na Rusalku. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
18.10.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Momentka z inscenace opery Rusalka v Londýně
Nic zlého netuše (doufám, že je to gramaticky správně) jsem si pustil včera večer televizi. Neměl jsem to dělat, dneska už to vím, ale udělal jsem to, a tak se nesmím litovat.
Zahlédl jsem tam podivné obrázky a jen jsem nechápal, proč k té zvláštní obrazové všehochuti hrají Rusalku?
Po chvilce usilovného přemýšlení jsem pochopil. Byl to záznam inscenace české Rusalky v provedení londýnské opery Covent Garden. Naštěstí jsem se díval až od druhého jednání, a tak jsem ušetřil nervy i svůj cit pro estetično.
V jakýchsi dřevěných bedýnkách, které patrně měly představovat zámeckou zahradu, se pohybovaly dvě podivné postavy. Dívka, Rusalka ubohá bledá, byla spíše vycmrdlá, a mladík, vypadající jako politik Jeroným Tejc v mladších letech, představoval Prince, ačkoli byl karikaturou tenora, dávícího se vlastním hlasem a ohrožujícího okolí rozhoupaným vibrátem. Cizí kněžna, žena, která odláká Prince krátce po zneuctění Rusalčina klína a ke konci ho s ďábelským smíchem pošle do hlubiny pekla, vypadala v této scéně jako babička, hledající svá nezbedná vnoučata, takže Princ mi vycházel jako gerontofil, kterého stará paní zaujala především svými nedotaženými výškami a vibrátem v rozsahu čisté kvarty.
V Rusalce (ach běda!) jsem po chvíli poznal svou milovanou Asmik Grigorjan, viděl jsem ji v Metropolitní opeře a tam zpívala Butterfly a také měla smůlu na geniálního režiséra. V Hamburku zase Salome a o tom raději pomlčím. Bohužel, až se bude v Norimberku konat proces s režiséry, kteří vyvraždili jednu (doufám, že jen jednu) celou generaci opery i celé kultury, budu už asi po drnem.
Ale pokračujme dál v popisu tohoto konkrétního zločinu proti lidskosti:
Oblíbený sbor Květiny bílé po cestě přiběhlo zazpívat sdružení individuí s hlavami pomazanými kolomazí, při zpěvu po sobě šibalsky pomrkávali, tedy hlavně hoši. Na závěr svého skotačení, doprovázeného veselým poskakováním a občasnými kopulačními pohyby – jednalo se přece o svatbu, přinesli nafukovačky, jaké u nás děti používají v bazénech, zakončené stylově hlavami mořských koníků.
Veselý rej zkazil příchod Vodníka, který přesto, že ho výtvarník oblékl do něčeho, co vypadalo jako prezervativ větších rozměrů, zpíval krásně a nenechal se v rámci možností zatáhnout do režisérských radovánek.
Poslední jednání, ve kterém se Rusalka vrací zpátky do lesa k jezírku, překvapilo nejvíc:
Jeviště bylo vyzdobené obřími kapřími měchýři (asi autentickými, protože na nich byla krev), poskládanými kolem čehosi červeného na zemi, což, jak jsem pochopil, představovalo britské jezírko. Do toho cosi pokřikovala Ježibaba, kroutící hlas do pro mne předtím neslýchaných zvuků a hledající souhlas se svým zpěvem u skřetů se zrzavými parukami. Dojem vyvrcholil vystoupením lesních žínek, o kterých Vodník mylně tvrdil „nelaškujte plaše, děti zlatovlasé“, ačkoli měly zelené paruky.
Nedalo mi to a našel jsem si na netu něco o inscenaci. Byly do ní zapojeny hned dvě režisérky a snažily se prý o to, aby divákovi zprostředkovaly nebezpečí ničení životního prostředí, a tím pádem o působení zničeného životního prostředí na psychiku lidí i pohádkových bytostí. Proto musely vyčpělé téma opery zaktualizovat, a tím mu pomoci…
Já zas musím říct, že „aktivismus“ by se neměl cpát (chtěl jsem napsat jiné slovo, ale nejsem sprostý) do lyrické pohádky, protože překrásné Kvapilovo libreto a nádherná Dvořákova hudba si to nezaslouží. A nakonec ani my. Dokonce ani když autoři inscenace pro zvýšení účinku na nás symbolicky vyrobili kulisy z recyklovaných odpadů.
Ale abych jen nepomlouval, závěr opery se asi režisérkám vymkl z ruky a všechno začínalo vypadat téměř tak jak má. Tenor se rozezpíval, začínal mít světlejší chvilky a stále se lepšil. Závěrečné céčko, postrach tenorů, zazpíval krásně. A když Rusalka zpívala „proč volal jsi mě v náruč svou, proč ústa tvoje lhala“, poznal jsem konečně svou milovanou Asmik Grigorjan. Když zpívala: „lidská duše, Bůh tě pomiluj“, měl jsem dokonce slzy v očích. Přestože přitom byla „lidská duše“ zavěšená na špagátu a vznášela se vzhůru do provaziště, osvětlená ostrým štychem, pročež kvůli překonání gravitace mávala křídly.
Bůh nás pomiluj…
P. S. Celé to dirigoval Semjon Byčkov. Orchestr řídil skvěle, a tak mě napadlo, že tak velký dirigent, navíc už v důchodovém věku, by přece mohl mít odvahu říct inscenátorům: „Tak takhle ne, soudruzi.“ Jenže to by možná byla propagace komunismu. Navíc od Rusa (který by u nás v ČR dnes už vystupovat nemohl, i když je to Američan). Ehm, vlastně se mu ani nedivím…
Vložil: Jaromír Janák