Když chlap pečuje o své dítě. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Tak už se stalo. Ačkoliv jsem to nechtěla, musela jsem nechat generála s naším Filipem doma beze mě. Čekala mě operace, která měla přispět k mému dalšímu zdraví.

Nevím, z čeho jsem byla víc nervózní – jestli z té operace, nebo z toho, že nebudu mít pod kontrolou, co se doma děje. Generál totiž nebyl zrovna ten typ otce, který by se přirozeně o dítě postaral. Patřil do generace, kdy otcové především vydělávali, a ženy se staraly o děti. Emoce se moc neřešily. O projevech lásky nemluvě. Kluk měl být silný, žádný uplakánek. Holka slušná. A v tomto duchu vedl generál i našeho syna.

Opravil mu kolo, ale nikdy mu neřekl, že ho má rád. Nevzal ho na dobrodružný výlet, radši ho chtěl naučit pracovat s vrtačkou. Když Filda brečel, řekl mu: „Nebreč, jsi přece chlap. To přejde!“ A přidal historku z vojenského cvičení.

A pak tu byla ještě jedna věc: Generál se sice ptal snad každý týden, ale nikdy si nepamatoval, v kolik Filda přijde ze školy, kdy začínají a končí kroužky, a prázdniny během školního roku – ty už byly úplné science fiction.

Proto jsem před odchodem do nemocnice navařila, napsala rozvrh dne včetně obědů a večeří, školního rozvrhu, věcí na harmoniku… a srdce se mi svíralo, když jsem odcházela z domova a nechávala tam jeden a půl muže, psa, dvě kočky – a měla jedinou naději, že to bude „jen“ na pět dní.

Když mě generál vezl do nemocnice, pořád jsem mu dokola připomínala, co a jak má udělat. A on se mě pořád dokola vyptával, kdy má Filda odpoledku, co má cvičit na harmoniku, kdy má tělocvik a co si má vzít na sebe. To mi na klidu nepřidalo.

„Je toho moc, jak si to mám všechno zapamatovat? Když na něco zapomenu, svět se nezblázní,“ řekne mi klidně.

„Svět ne, ale já asi brzy jo,“ vyštěkla jsem a vyčetla mu, že není schopný si zapamatovat ani jednoduché věci, které se navíc týkají jeho vlastního syna.
„Jsem už starej, za to nemůžu.“ Bránil se.
„Ale můžeš! Kdybys se víc snažil!“ Kontrolovala jsem.

Generál se urazil. Rozloučil se rychle a studeně. A já se u nemocničního lůžka rozplakala.

Asi posté jsem si řekla, dle vzoru seriálu: Proč já, nešťastná, jsem si nevzala Pištu Hufnágla?

Ulehla jsem a v hlavě mi běžely nejčernější scénáře. Jo, přeháněla jsem. Možná jsem byla až zbytečně hysterická a úzkostná. Důvěra ve vztahu je přece základ. Generál to zvládne, když bude muset. Je jen pohodlný – ví, že všechno zařídím, připravím, pohlídám. A můžu si za to vlastně sama. Sebemrskačsky jsem se před zákrokem trýznila sama sebou i generálovou „zodpovědností“.

Odpoledne mi zazvonil telefon. Volal Filda a ptal se, jestli si může vzít bábovku, co jsem upekla.
„To víš, že můžeš! Kvůli tomu mi přece nemusíš volat.“

Do toho ale slyším generála, který tvrdí, že „to teda nemůže, když nesnědl chleba, co mu namazal“.
Aha. Už je to tady. Domlouvám Fildovi, že by měl sníst chleba a zeleninu, kterou mu táta připravil, ale Filda brečí:
„Já to prase nechci!“

„Jaký prase?!“
„No, to, co mi táta dal na ten chleba.“
Záhy zjistím, že generál dal dítěti chleba s vepřovou konzervou. K tomu kyselou okurku.

„Dej mi tátu,“ rozkážu synovi.

„Prosím tě, můžeš mi říct, proč mu dáváš něco, co ten kluk nejí? Nakrájej mu jablíčko a dej mu kousek té bábovky.“
„Chtěl jsem, aby ochutnal pořádný chlapský jídlo.“
„No… tak to se ti fakt povedlo.“

Zavěsila jsem s obavami, kolik podobných telefonátů mě ještě čeká. A co bude, až se mi Filda nedovolá, protože budu zrovna na sále nebo ještě mimo na JIPce. Znala jsem generála – bude synovi nutit všechno, co považuje za nejlepší, akorát že vůbec. A do toho ho bude cpát sladkostmi, které jsem zakázala, a hádat se s ním o každou blbost. Simulace staršího bratra v plné síle.

Tuhle dynamiku jsem s nimi zažívala už od Fildových šesti. Generál nesnášel, když mu někdo odporoval – natož dítě. A ještě jeho vlastní. Pak si všimnu, ž paní z vedlejší postele, šedivá dáma s pečlivě spleteným copem, se na mě celou dobu dívá, když jí přejedu pohledem, jako kdyby na to čekala, řekne: „Voni jsou všichni stejný, pani. Když vás chtějí ulovit, to se můžou přetrhnout. Ale když se mají postarat, to je hned problém. Viďte?“

Chvíli jen koukám, ale pak se mi tak nějak uleví. Je to přesně to, co jsem potřebovala. Solidaritu. Usměju se na ní a řeknu pevně: „Jo. Viďte.“

Kupodivu se ten den už žádné telefonáty nekonaly. Jen mi přišla SMS: „Všechno oukej. Myslíme na tebe.“ A pod tím fotka. Generál vítězoslavný, Filda zkroušený. Tyran, pomyslela jsem si. Okamžitě jsem volala Fildovi.

Jak jsem čekala, byl smutný. Stýskalo se mu. Táta se prý kouká na zprávy a on už je v posteli.
V posteli? Tak brzy? Divila jsem se raději jen v duchu, abych ho ještě víc nerozrušila.

Do rána jsem se převalovala. Oka jsem nezamhouřila. Strach z operace, a taky mi bylo líto Fildy. Jo, zní to hrozně – byl přece se svým tátou. Ale generál je prostě generál.

Ráno šlo vše rychle, což bylo dobře. Unavená po probdělé noci a lehce omámená premedikací mi už bylo vcelku jedno, co se mnou bude. Vlastně jsem se těšila, že budu konečně chvíli v klidu spát.

Probuzení po operaci nebylo nic moc. Nevolnost, bolest, ale i léky. A sotva jsem se trochu probrala, už mi drnčel mobil. Generál.

„Jak ti je? A kdy už půjdeš domů?“

„No... nic moc. Domů? Říkala jsem ti, že čtyři dny po operaci. Když nebude problém.“

Výslech pokračoval.

„Byla už vizita? Dávaj ti něco na bolest? Jsi pořád na JIPce? Kdy tě převedou?“

Mezitím si prý Filda dělá úkoly a strašně zlobí. Odmlouvá a poroučí mu, co a jak má dělat.

Neměla jsem sílu mu vysvětlovat, že to bude asi tím, jak ho vychovává. Že Filda není bažant na buzerplacu, ale jeho syn. A on se k němu podle toho musí chovat. Jenže tyhle debaty byly nekonečné. A zbytečné.

A pak to jeho klasické rozmazlování, když cítil vinu: koupil mu sadu panáčků, co zrovna frčely, nebo mu podstrčil hromadu čokolády. Generál věděl, že není otec roku. A občas se to snažil napravit. Po svém. A podle toho to taky dopadalo.

Druhý den po operaci mě převezli na standardní pokoj. Odpoledne za mnou dorazili moji kluci. Filda se na mě přisál a ptal se, jestli tu může zůstat. Generál se kvůli tomu ošíval – že mě musí nechat odpočívat. A to mě znervóznilo tak, že jsem málem podepsala reverz. Kdybych ovšem byla schopná po svých odejít. A měla alespoň mikroskopickou šanci to přežít.

Doma jsem se pak dozvěděla, co všechno se (ne)dělo.

„Mami, víš, že táta zapomněl, že mám přinést do školy peníze na výlet? Furt mi dával tu hnusnou pomazánku a nutil mě jít spát v sedm, aby se mohl dívat na zprávy. S úkoly mi nepomohl, protože prý se učíme úplně něco jiného, než co se učil on. Pekl si bůček a chtěl, abych to jedl taky. A když jsem řekl fuj, napomínal mě, že se to na jídlo neříká. Ale když je něco hnusný, tak můžu, ne?“

Seznam výtek byl dlouhý. A generál se ke stížnostem přidal – jen z druhé strany. Stěžoval si, jak je Filda neposlušný, rozmazlený, nevděčný a vybíravý v jídle.

Dívala jsem se na ty dva a přemýšlela, jak moc může být syn podobný svému tátovi. A doufala, že někdy ani trošku.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová