Dobrácká hora svalů, které podlehla každá packa, a jak šéf kaskadérů přišel o zuby
13.10.2025
Foto: Se svolením České televize - Zuzana Kovaříková
Popisek: Zdeněk Srstka v roce 1997, v zábavném pořadu Správná dvojka
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Utajený talent, jenž se mohl stát klavírním virtuosem, a proč svalovci s mimořádně křehkou duší přezdívali dentista.
Pokračování ze středy 8. října
Každý kaskadér si občas vyslouží nějakou tu sádru, přeraženou čelist nebo přijde o zub. Nezapomenutelnému Zdeňku Srstkovi, jenž by nedávno slavil devadesátin, se to sice nikdy nestalo, zato tak poznamenal řádku protivníků. „Dokonce mi říkali dentista, ale já to fakt nedělal schválně,“ přiznal s trochu provinilým úsměvem před lety při našem rozhovoru pro přílohu deníku Právo, k němuž mě s fotografkou pozval do svého domu v pražských Klánovicích. „Jednou jsem o dva tři připravil dokonce i Láďu Lahodu (šéf kaskadérů - pozn. autorky). Já hrál na piáno podobně jako kdysi pan Kopecký v Limonádníkovi. Ostatní vždycky někomu jednu vrazili, poslali ho ke mně, já jen tak mimochodem mezi hrou udělal plesk a on se odporoučel dál. Rozdával jsem ale kaskadérské rány. Tedy žádné krátké boxerské údery, ale s pořádným efektním filmovým napřáhnutím. Zhruba dvaadvacátý u mě přistál Lahoda, já mu jednu natáhl a ozval se takový zvláštní zvuk. Opatrně se odšoural do šatny, já šel za ním, on tam stál před zrcadlem a vepředu v puse – nic!“
Klavír s boxem neladí?
K historce s Lahodovými zuby je ještě nutné dodat, že u piána Zdeněk nic nekašíroval. V mládí totiž opravdu hrál i klasický repertoár, od Chopina až po Beethovena, a byl tak dobrý, že mu dokonce doporučovali jít na konzervatoř. Jenže se současně věnoval i těžkým sportům, a ty nejdou s klávesami moc dohromady. Obrovské ruce, na které by snad měl být vydáván zbrojní pas, míval zpravidla klidně položené před sebou na stole a při představě, že bych tu ránu schytala místo Ladislava Lahody já, se o mě pokoušely mrákoty. To ale nepřipadalo v úvahu, na ženu by totiž Zdeněk nikdy ruku nevztáhl. „To se nedělá!“ rázně odmítl. „Ale jednou jsem tomu zabránil. Uprostřed Václaváku fackoval chlap partnerku, řvala na celé kolo o pomoc, a tak mu povídám: Nech ji bejt, ženská se nemlátí. No a ještě jsem od ní dostal vynadáno, co se do toho pletu, že je to její manžel.“
Ženská je jako tramvaj
Drobnou, téměř o šestnáct let mladší blondýnku Alenu Dvořákovou, která pracovala celý život jako laborantka, poprvé potkal před téměř čtyřiceti lety, nikdy si ale nebyl úplně jistý, zda tehdy opravdu vídal svoji druhou manželku. Alena má totiž jednovaječné dvojče a jsou si prý se sestrou tak podobné, že se prý i Zdeněk několikrát spletl. Nejprve spolu sedm let žili, o svatbě ale dlouho nepadlo ani slovo. Pak začala situace pomalu dozrávat, až se v roce 2007 s blížícími se Vánocemi definitivně rozhodli. „Když Alena odjela třeba na chatu a já zůstal doma sám, najednou jsem zjistil, že to není ono. I když jsem měl volnost a mohl jít, kam se mi zachtělo. Zkrátka jsem si uvědomil, že mi schází,“ přiznal a dodal. „Říká se přece, že je ženská jako tramvaj: Když odjede, tak přijede jiná. Ona má ale vždycky na všechno pádnou odpověď, takže radši držím hubu.“
Možná přijde i kouzelník:
Jak přibrzdit rychlík
Vzali se 1. února 2008 na radnici v Újezdu nad Lesy, na radnici přišli Zdeňka podpořit přátelé herci, sportovci i kaskadéři, nechyběla ani olympijská vítězka Dana Zátopková. Hostinu jim připravil kamarád hospodský v restauraci na fotbalovém hřišti v nedaleké Sibřině. „Říkal jsem mu, že bych rád zabijačku, to byl můj sen. A tak zabili čuně, udělali jitrnice, jelita, škvarky. Začínali jsme ale guláškem, dali jsme si bůček a samozřejmě pivo,“ vzpomínal. Druhá svatba odstartovala další zásadní změnu v jeho životě, konečně polevil ve zběsilém tempu. „Uvědomil jsem si, že jsem vlastně prožil celý život jakoby v rychlíku, takže je nejvyšší čas na chvilku si sednout třeba na zahradě, dát si kafe a pozorovat přírodu.“
Každá packa podlehla
Ačkoli se nikdy neživil pouze herectvím a kaskadérstvím, zapsal si do své filmografie zhruba 140 filmových a televizních titulů včetně slavných seriálů a nechyběl ani v dlouhé řadě zábavných či dokumentárních pořadů. Nejvíc se ale do paměti zapsal jako moderátor populárního pořadu Marty Kubišové a scenáristy Jiřího Šebánka Chcete mě?, který se zrodil v roce 1992 s posláním pomáhat zvířatům v nouzi. Hned na prvním natáčení, po příjezdu do útulku, jsme jako vždy vyslovili prosbu vzít psy z klece a volně je ukázat. Vedoucí útulku řekla: To nebude problém, jen u toho dobrmana to nepůjde, protože je moc zlý,“ vzpomínal producent Čestmír Kopecký. „Zatímco jsme se domlouvali, otočím se a vidím Zdeňka Srstku, jak táhne nešťastného dobrmana, který brzdil všema čtyřma, za uši ven a říká: Pojď, neboj se, tak ty jsi prej zlej.“
Nesplněné přání
Ještě v osmdesáti letech pravidelně cvičil a dvakrát denně se sprchoval studenou vodou. Dobře věděl, proč to dělá, jakmile by totiž přestal, všechny léta pěstované svaly by nenávratně povolily. A on chtěl vypadat dobře. A také si přál zůstat zdravý a samostatný. Tohle přání se mu ale bohužel nesplnilo. Postupně začal ztrácet sílu, výrazně zhubl, stěžoval si na problémy s páteří a z domova vyrážel s velkým přemáháním na pohřby přátel a kolegů. Posledního půl roku už byl odkázaný na pomoc manželky a syna. Jedinečný Zdeněk Srstka navždy odešel v pondělí 29. července 2019 v pražské nemocnici Bulovka.
(Zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Český olympijský výbor, idnes.cz, deník Právo - Styl pro ženy r. 2008)
Vložil: Adina Janovská