Stál za smrtí Aloise Rašína opravdu osamělý anarchista? Záhady života

Šlo o jednoho z nejvýznamnějších politiků mladého Československa a současně prvního ministra financí naší země.

Zásadový vlastenec Rašín se zasloužil o vznik československé měny a hospodářskou stabilitu nového státu. Avšak přísnou ekonomickou politikou poškodil i mnohé skupiny obyvatel, které ho začaly nesnášet. Stál za jeho násilnou smrtí radikální a osamělý anarchista? Nebo vlivná a skrytá „klika“, která mohla mít z jeho smrti prospěch?

Ledový vítr čechrá teplé oblečení pražských chodců. Výjimkou není ani starší elegantní muž, který v tlustém zimním kabátě vychází z domu v Žitné ulici. V jedné ruce drží klobouk, ve druhé koženou aktovku. A v ústech svírá doutník. Je krátce před devátou hodinou dopolední, 5. ledna 1923, když tehdejší československý ministr financí JUDr. Alois Rašín zamíří k přistavenému automobilu. Jeho řidič Felix Pluner již otevírá dveře vozu a chystá se na jízdu do budovy ministerstva v Clam-Gallasově paláci. Jenže v té chvíli k politikovi zezadu přibíhá neznámý mladík. Vytáhne z kapsy pistoli značky Walter. Rychle na ministra financí zamíří a z blízkosti vypálí směrem k němu dvě rány. Zasažený politik padá na chodník a atentátník utíká pryč.

Mezitím se několik lidí v okolí, kteří zaslechli výstřely, vydalo zjistit jejich příčinu. A další v panice utekli. V tu dobu se Pluner snažil zvednout svého šéfa na nohy. „Nechte mě a běžte pro doktora. Bydlí v našem domě!“ vykřikl těžce zraněný muž. Jak vše probíhalo dál? A proč atentátníka Josefa Šoupala původem z Německého Brodu (dnes Havlíčkova Brodu – pozn. redakce) i jeho motivy dosud obklopuje množství záhad a nejasností?

Chytli ho v Příčné ulici

Mezitím z domu vyběhl na ulici ministrův syn Ladislav, oblečený pouze v kalhotách a noční košili. Společně s přivolaným lékařem vynesli politika do bytu ve druhém patře. Přestože Rašín občas zasténal kvůli silným bolestem v břiše, ani v obtížné chvíli neztratil smysl pro nadhled a suchý humor. „To má člověk za poctivou práci,“ konstatoval, aniž přestal kouřit doutník, ještě předtím, než ho převezla sanitka do nemocnice v Podolí. Kriminální drama však pokračovalo naháněním mladého zločince po nedalekých ulicích.

„Útočník po vypálení obou ran se rozběhl do Příčné ulice, jež ústí do Žitné ulice právě proti domu doktora Rašína. V téže chvíli nadstrážník Stanislav Bílek, jenž konal službu na rohu Štěpánské a Žitné ulice, zaslechl výstřely a rozběhl se k místu činu. Zahlédl ještě prchajícího pachatele a byl svědkem upozorněn, že útočník vběhl do domu číslo 4 v Příčné ulici,“ napsaly ještě v den atentátu Lidové noviny. Do sklepa domu ve zmíněné ulici předtím zahnal atentátníka číšník Emil Švitorka a počkal před vchodem na příchod několika četníků.

Policisté poté zločince obklíčili a bez odporu zatkli. Na jejich výzvu totiž Šoupal zvedl ruce nad hlavu a vykřikl: „Pánové, nestřílejte. Všechno povím, proč jsem to udělal.“ Zatčený mladík byl později muži zákona označen za osamělého fanatika s obdivem k anarchii a komunismu. Jenže nebylo to jinak?

„Stav je beznadějný!“

V době atentátníkova prvního policejního výslechu v Salmovské ulici byl Rašín operován v Pražském sanatoriu v Podolí. Rentgenové vyšetření totiž již předtím v jeho těle odhalilo silné vnitřní krvácení. Po asi dvouhodinovém zákroku byla lékaři vydána oficiální zpráva pro veřejnost: „Ministr dr. Rašín byl zasažen jedním z obou výstřelů a střela zasáhla řadu vnitřních orgánů. Kule pronikla do pravého boku zezadu, prošla dolním plicním lalokem, poranila páteř, v kterýchžto místech uvízla. Poranění má za následek ochrnutí dolních končetin, částečně ochrnutí orgánů břišních, velký příliv krve…“

Jak poznali chirurgové během operace, politik utrpěl zranění, která se neslučovala s delším a spokojeným životem. Jedna ze střel rozdrtila míchu a přerušila nervy, ovládající břišní orgány. „Stav doktora Rašína jest beznadějný,“ konstatoval již po operaci ředitel Pražského sanatoria v Podolí, zkušený doktor Jedlička.

Byl vrahem legionář?

Poté co se ochrnutý ministr probudil z narkózy, navštívil ho prezidentův kancléř Přemysl Šámal, který mu vyřídil pozdravy od prezidenta T. G. Masaryka. Následovala návštěva Rašínových kolegů z vlády a samozřejmě jeho rodiny, která u něj pak další dny v nemocnici i zůstala.

V ten samý den večer se u Rašína zastavil i tehdejší pražský policejní prezident Richard Bienert, aby mu sdělil zprávu o dopadení a výslechu atentátníka. V tu chvíli se politik s typickým knírem zvedl na loktech a zatáhl Bienerta za rukáv, přičemž se vzrušeně zeptal na identitu zločince: „Kdo je to? Je to legionář, viďte?“ Pojišťovák a střelec v jednom však legionářem, které Rašín mezi mnoha dalšími skupinami rozhněval, nebyl.

Jednoznačné odpovědi na důvod zločinu se už československý ministr financí nedočkal. Ve své době mnohými neoblíbený politik, proslulý zásadovostí, energickým temperamentem a výjimečnou odvahou (ale i nemalou bezohledností a tvrdohlavostí), odmítal snadno zemřít. I když po atentátu ochrnul na obě nohy, část břicha a trpěl silnými bolestmi, vzdoroval jisté smrti více než šest týdnů.

Neohrožený škudlil a zakladatel Československa

Po mnoha útrapách Rašín nakonec zemřel 18. února 1923 ve věku 55 let. Tehdejší prezident Masaryk, který jej ještě před smrtí v nemocnici navštívil, se měl poté rozplakat. Pak nechal vyhlásit osmidenní státní smutek a uspořádat kolosální státní pohřeb.

Co o něm možná nevíte. Už po vystudování práv na pražské Karlově Univerzitě v roce 1891 se mladý Alois Rašín začal projevovat jako nadšený (až radikální) český vlastenec a podporovatel samostatnosti našeho národa. V rámci těchto snah napsal právnicko-politickou brožurku České státní právo, za jejíž autorství se dostal na černou listinu rakouských úřadů. A za pozdější aktivity i do C. a k. vězení.

Ve svých snahách Rašín nepolevil ani později. Nakonec stál i 28. října 1918 u vzniku Československa. K jeho zrodu přispěl kromě předchozích snah i sepsáním návrhu zákona, vyhlašujícího samostatný stát. Kvůli hlubokému zájmu o ekonomii a jeho politické angažovanosti se brzy stal prvním československým ministrem financí, nominovala ho Národní demokracie. Ministrem, před nímž by však i strýček Skrblík zblednul závistí.

Přestože díky výnosné advokátní praxi (a pozdějšímu ministerskému křeslu) rozhodně netrpěl nouzí, vždy nosil boty a oblečení téměř až do jejich rozpadnutí. Podobně prý nutil škudlit i svou rodinu, podřízené a spolupracovníky. Rašínovy názory dokonale vystihuje jím propagované heslo „Pracuj a šetři!“, ale také výrok „Všichni zodpovídáme za osud vlasti. Politik musí mluviti pravdu, bezohlednou.“

Žádné úlevy ani slitování

Předchozí výroky by šly doplnit ještě o jím v této podobě nikdy nevyřčené: „Žádné podpory chudým ani nikomu jinému!“ Rašín současně prosazoval, že se politik nemá podbízet davům. Není tedy divu, že s těmito postoji rychle narazil na odpor mnoha Čechoslováků včetně levicově zaměřených politiků, mezi něž částečně patřil i sám „tatíček“ Masaryk a jeho pravá ruka, ministr zahraničí Edvard Beneš.

S pochopením se Rašín nesetkal ani u zmíněných legionářů (členové československých jednotek, bojujících v zahraničí proti armádám Centrálních mocností Německa, Rakousko-Uherska a Osmanské říše – pozn. redakce). Bývalí vojáci v nově vzniklé zemi požívali nemalé úcty a v podstatě ikonického postavení. Mohli se těšit výsadám během přidělování výnosných (polo)státních funkcí a také trafik skutečných i pomyslných.

Legionáři ovládali i velmi bohatou a vlivnou Legiobanku. „Bojovali jsme za Tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami (…) Jenže za službu pro vlast se neplatí… Lidé za války zlenivěli, protože v zákopech nebylo třeba pracovat,“ pronesl poněkud tvrdě a neuváženě ministr financí 10. prosince 1922 na shromáždění národně demokratické mládeže v Pardubicích.

Varování legionářů

Nebyla to zdaleka Rašínova jediná kritika legionářských výsad, ale asi ta nejradikálnější. Nenávistné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Do Rašínovy kanceláře začaly přicházet stovky rozezlených, ale často i nepokrytě výhružných dopisů a telefonátů. A ani články v domácím tisku nezaostaly za tímto honem na Rašína. Nesouhlas a návrhy na odvolání se na jeho hlavu snesly i na politické půdě.

Situace se trochu uklidnila až s příchodem Vánoc, kdy začali mít Čechoslováci jiné starosti. Mezi lidmi se krátce před Rašínovou smrtí množily hanlivé básničky a písničky, kterých byl nechtěným hlavním hrdinou. Mnozí ho totiž považovali za symbol nerovnosti a útlaku nového státu, který není o moc lepší než bývalá monarchie. „Rašín se nikdy necítil ministrem republiky, nýbrž exponentem buržoazie. Bude-li třeba, přijde den, kdy legie ještě jednou vykonají svou povinnost. Výsměch sytých hladovým se nebude opakovat,“ vyslala mu temné varování ke konci roku 1922 přímo Obec legionářská.

Špatná situace mladé republiky

Jednalo se mimo jiné o narážku na skutky, jež politik za Národní demokracii prosadil od vzniku samostatné republiky, která na tom zpočátku nebyla ekonomicky vůbec dobře.

„V zemi pokračoval válečný nedostatek a hlad, stát dál vyžadoval kontribuce (…) zatímco malá skupina šmelinářů na zoufalé situaci hříšně vydělávala, většina obyvatel dál hladověla a chudla. Nezaměstnaní se počítali na stovky tisíců, množily se stávky, demonstrace, srážky s policií. Od výbuchu revoluce zemi dělilo možná jen několik málo hladových měsíců,“ píše v knize První republika: Zamlčená historie o této epoše autor Jan A. Novák.

Vinu na celé situaci nesl celkový hospodářský poválečný rozvrat stejně jako ztráta většiny exportních trhů v zemích nedávno zaniklého Rakousko-Uherska. V nich totiž měly českomoravské průmyslové firmy silnou dominanci a převahu. Československé podniky v prvních letech po válce krachovaly jeden za druhým. Jenže Rašín byl zatvrzelým odpůrcem jakýchkoliv podpor i dotací. A to určených nejen firmám, ale také nejchudším lidem, z nichž někteří už umírali hladem…

(Ne)povedená měnová reforma

Ekonomické prosperitě zejména nepříliš majetných Čechoslováků zpočátku nepřidala ani Rašínem prosazená měnová reforma. Jak se odehrála? Proběhla mezi 25. únorem a 9. březnem roku 1919. V této době obyvatelé Československa vyměnili staré C. a k. koruny za nové okolkované bankovky. Jenže za původní rakousko-uherskou měnu dostali jen necelou polovinu původní peněžní hodnoty. Zatímco menší část si úředníci strhli za výměnu, za celou půlku starých peněz si lidé odnesli státní dluhopisy.

A přínosy? Rašín tímto opatřením sice výrazně posílil měnu nového státu a její stabilitu (a s dlouhodobým dopadem i prosperitu Československa – pozn. redakce), avšak již předtím zbídačené obyvatelstvo krátkodobě ještě více zchudlo. A aby problémů nebylo málo, společně s příliš silnou čs. korunou se dostaly do problémů i některé vývozně zaměřené domácí firmy. Již tehdy nekompromisního politika začali nenávidět mnozí podnikatelé a zaměstnanci, což se podepsalo na jeho dočasném odstoupení z ministerské funkce v létě roku 1919. Do ní se pak vrátil až v říjnu roku 1922.

Zločin osamělého anarchisty?

„Už mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 procenta, export klesl o 53 procenta a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc osob,“ uvádí web Wikipedia.org. Nemohli si tedy legionáři či jejich početní (a často chudí) příznivci tyto domnělé křivdy pamatovat a pomstít se mu za ně? A jak do toho zapadá policií zadržený a později odsouzený atentátník Josef Šoupal?

Mladý zaměstnanec Slovanské pojišťovny v Hradci Králové pocházel z chudé dělnické německobrodské rodiny. Byl také zajisté Rašínovým vrahem. Ale byl jediným pachatelem? Teprve devatenáctiletý mladík se během výslechů na policii v Salmovské ulici tvářil, jako by neuměl do devíti počítat. Snad tedy až poněkud příliš (a záměrně?) hloupě. Mimo jiné vypověděl následující: „Nejsem v žádné politické straně a jednal jsem z vlastních pohnutek (…) Jsem anarchista. Anarchista z přesvědčení. Víc se mne neptejte, víc vám stejně nepovím!“

Jenže opravdu byl natolik naivní a hloupý? Pravého ministra financí prý zločinec marně hledal několik měsíců, když si jej zpočátku spletl s jeho synovcem a ředitelem Slovanské pojišťovny, Jaromírem Rašínem z Hradce Králové. Nemohlo v tomto případě jít jen o krycí historku, určenou ke zmatení policie? Historku, která měla zastřít okolnost, že Šoupal pracoval na čísi příkaz a byl chytřejší, než ukazoval navenek?

Kdo byl tajemný S. T.?

Navzdory údajné hlouposti Šoupal totiž úspěšně vystudoval dvouletou obchodní školu a našel si dobře placené místo v pobočce pojišťovny Praha a později ve Slovanské pojišťovně. Poněkud zvláštní je také výše zmíněná věta, v níž pachatel v podstatě marně požaduje, aby nebyl dále vyslýchán. Měl co tajit?

Navíc podle vzpomínek jeho spoluvězňů a dozorců z plzeňských Borů i odjinud šlo o podivína s výraznými sklony k teatrálním výkonům. Občas například předstíral ztrátu řeči, zatímco někdy nechtěl vůbec mluvit (přestože byl Čech) jinak než německy. Jindy v káznici ostatním tvrdil, že chtěl již v roce 1922 zastřelit v Mariánských lázních jugoslávského krále Alexandra. Byl pouze chorobný fantasta, nebo blázen?

Policistům tvrdil, že prý již od mládí tíhl k radikálně levicovým myšlenkám. Po krátkém působení v sociální demokracii budoucí vrah přestoupil v roce 1920 do KSČ, z té ale údajně v září 1922 vystoupil. A to přestože během domovní prohlídky u něj doma muži zákona našli Rudé právo, tedy komunistické noviny. Kromě toho byl u Šoupalových objeven i zvláštní papír, na němž byla atentátníkovou rukou napsána dvě jména. Zatímco první z nich bylo Aloise Rašína, druhé Jaroslava Preisse, tehdejšího vrchního ředitele Živnostenské banky.

Finanční ústav tehdy patřil k největším v zemi a vlastnil i podíl v mnoha velkých průmyslových firmách. Proč však bylo u Preissova jména dopsáno „Provede S. T.“? Obviněný tvrdil, že text napsal, aby jeho zločin vypadal jako rozsáhlé spiknutí, to však později během jiné výpovědi zase vyvrátil. A dávalo to, co Šoupal tvrdil, vůbec smysl?

Až příliš záhadný Eisler

Neskrývalo se za onou zkratkou jméno člověka, který měl zavraždit ještě dalšího představitele tehdejších československých zbohatlíků, tedy bankéře Preisse? A kdo byl ukryt pod tajemnou zkratkou S. T.? Mohl to být německobrodský komunista a současně soused Šoupalových Theodor Eisler? Vždyť příjmení tohoto muže jde rozdělit na slovo Eis (česky led) končící na písmeno S, a zbylá písmena.

Poněkud tajemný Eisler byl kamarádem našeho atentátníka a současně i členem krajského vedení komunistické strany. I on byl policií v první polovině ledna 1923 (spolu s několika dalšími členy této strany z Německého Brodu) zatčen, ale nakonec propuštěn. Údajně pro nedostatek důkazů, ačkoliv hned několik svědků potvrdilo, že 4. ledna 1923 Eisler se Šoupalem spolu hovořili ve vlaku z Brodu do Prahy. Eisler měl však vystoupit již ve Světlé nad Sázavou.

„Vyšetřovatelé také vyslechli jako svědka jistého Josefa Peňáze, který s Eislerem mluvil v létě roku 1922 o politice. Tehdy mu prý Eisler řekl: Stojím na stanovisku teroru, byť ho i prováděla menšina proti většině. Když je úkolem menšiny zabezpečit společenský řád, jest nutností v zájmu proletariátu odstranit všechny nepohodlné lidi,“ uvádí spisovatel Jan Bauer v knize Co se nevešlo do dějepisu.

Šedá eminence  jako nástroj spiknutí

Eisler výše uvedený výrok popřel a byl oficiálně označen za nevinného. Šlo však pouze o velmi mazaného jedince, plnícího přání kohosi mocného v pozadí? Čtyři jeho kolegové a známí z Komunistické strany takové štěstí neměli a byli odsouzeni za spoluúčast na atentátu. Eislerovi se v souvislosti se zločinem nic nestalo, přestože ho ještě později ve vězení Josef Šoupal označil za strůjce spiknutí i za hlavního autora myšlenky na zločin proti Rašínovi. Šlo tedy o jakousi šedou eminenci, která zločin naplánovala a nechala provést poněkud svérázným a natvrdlým mladíkem Šoupalem, nebo si notorický herec a fantasta vše vymyslel?

Podle jeho poslední verze událostí (které však často měnil) měli oba muži losovat, kdo provede atentát. A kvůli blíže neurčené manipulaci prý los prohrál právě někdejší pojišťovák z Německého Brodu. Pokud připustíme, že Eisler z pozadí ovládal průběh celé pochmurné tragédie, kdo mocný mohl pro změnu ovládat (a snad i chránit) jeho?

Věděli o zločinu předem?

Možná leccos naznačí podivné události, které se odehrály na přelomu prosince 1922 a počátkem následujícího ledna. Zprávy o chystané Rašínově vraždě totiž přinášeli policejní informátoři už několik dní před zločinem. „A těsně před atentátem přicházely podivné signály také ze zahraničí. Začátkem ledna se ve Vídni objevily pověsti, že se česká koruna zhroutí. A už hodinu před vraždou odtamtud jakýsi novinář telefonoval do Prahy, aby si ověřil zprávu, že Rašína někdo zastřelil. Podivný případ časové anomálie byl nakonec vysvětlen tvrzením, že na policejním ředitelství šly špatně hodiny – o celou hodinu,“ píše opět Jan A. Novák ve zmíněné knize.

Jenže mohlo opravdu jít pouze o podivné náhody? Vždyť na to jich bylo snad až příliš mnoho najednou, a to včetně té, že neohroženému Rašínovi nebyla začátkem ledna přidělena ochranka! Navíc o tom, že se v Československu schyluje k jakémusi převratu, kolovaly zvěsti na přelomu let 1922 a 1923 i ve vzdáleném Švýcarsku. Tahal tedy někdo mocný zpovzdálí za nitky, na jejichž konci byl nejen Šoupal, ale i Eisler a Rašín? Sám Eisler pocházel z částečně německé rodiny, proto měl téměř jistě vazby na tuto jazykovou oblast. Tedy včetně sousedního Rakouska a Německa. Pro obě tyto země, zmítané tehdy silným hospodářským a politickým chaosem, bylo ekonomicky vzmáhající se a stabilní Československo trnem v oku.

Nástroj Němců, nebo šlechty

Stály tedy za atentátem na Rašína rakouské nebo německé tajné služby, jejichž byl Eisler prodlouženou rukou? A hlavou hypotetického spiknutí mohl být i někdo z německy či maďarsky mluvících šlechtických nebo průmyslnických rodin, žijících tehdy v „Tschechien“ nebo na Slovensku. Rašínova měnová reforma je totiž připravila o část jmění. A mnohem silněji tyto bohaté (a často mezinárodní) famílie zasáhla především ministrem financí prosazená progresivní daň z majetku i začínající pozemková reforma. Anebo za odstraněním Rašína stál kdosi z československých politiků blízkých skupině kolem Hradu a Masaryka? Rašín se totiž netajil silným despektem k některým z nich a šlo o oboustrannou averzi.

Legionáři však také měli ke zločinu jak silný motiv, tak i zdroje a schopnosti. V tomto světle pak dává smysl i podivná věta, kterou Šoupal pronesl před soudem: „Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to!“ Proč policie neověřovala předchozí a nabízející se stopy? Šlo pouze o její laxnost, nebo muži zákona dostali pokyny, jak se mají zachovat?

Svérázného atentátníka nakonec před trestem smrti zachránil jeho nízký věk, neboť podle tehdejších zákonů nebyl plnoletým občanem (plnoletost byla až v 21 letech). Atentátník byl z káznice propuštěn v druhoválečném roce 1943. Po válce si změnil jméno a příjmení na poněkud podivné Ilja Pravda a odstěhoval se do Františkových lázní, kde se oženil. Zemřel v roce 1959 v Ústí nad Labem. Tajemství motivu zločinu, který změnil dějiny, si vzal s sebou do hrobu…  

Petr Koutský

Převzato z časopisu Záhady života

 

–

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života,