Jak jsem (ne)kandidoval ve volbách. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
11.10.2025
Foto: Hans Štembera
Popisek: Volební urna
Seděl jsem u nás doma v kuchyni u stolu a dost marně se pokoušel vyměnit baterii v hodinkách.
Z bohumilé činnosti mě vyrušilo dlouhé zazvonění zvonku, potom ještě jedno, a pak několikrát za sebou. Za vrátky stál vzdálený soused, spíš ho znám jen tak od vidění u nás v Nové Vsi v Jinonicích.
Nová Ves je jen taková menší díra kousek od Nových Butovic, jedna ulice a jedna na ni kolmá. Abych nezapomněl, tak ještě ulice K Jihu, ta vede od nás do Prokopáku a říkáme jí Krpál. Nedělní návštěvníci z okolních sídlišť, převážně ti, kteří opovrhují životem, jí občas vylezou z údolí až k nám nahoru, a potom, když hned nepadnou vyčerpáním, prosí o sklenici vody a poskytnutí první pomoci, což většinou řeším podáním trochy alkoholu, který zbyl po předchozích návštěvách.
„Soused“, který stál před vrátky a usilovně mačkal zvonek, zatím na potřebu první pomoci nevypadal. Široce se usmíval a výraz v obličeji měl jako podomní obchodník, který se vám snaží draze prodat mizerný vysavač.
„Dobrý den, pane Janák, dobrý den,“ zahlaholil.
V ruce držel balíček papírů.
„Mám pro vás radostnou zprávu!“ pokračoval ten příliv optimismu.
Aha, teď mi řekne, že jsem něco vyhrál, a když mu pošlu tisícovku, že mi to předá, řekl jsem si, protože ve svém věku jsem už (překvapivě) ztratil veškerou mladickou naivitu.
Ale třeba vylezl pověstný Krpál a mluví z cesty, napadlo mě a chtěl jsem zajít do koupelny (máme ji hned za vstupními dveřmi) a přinést mu skleničku vody.
„Počkejte, počkejte, pane Janák, to budete koukat!“
A taky, že jo! Předem prozradím, že jsem koukal jako blázen.
„Pro vás a pro všechny lidi jsme založili novou politickou stranu!“ vycenil na mne dobře ošetřovaný chrup a pozoroval, co tomu říkám.
Politické strany mne už dávno nezajímají, hlavně od té doby, kdy jsem před pronásledováním náboráři strany, která si tehdy říkala rodná, naivně utekl z Karlínského divadla do Národního a odtud do Filharmoňáku, a když jsem, konečně, otrávený náborářsko-loveckou štvanicí z posledního zbytku statečnosti řekl ne, byl jsem za to vláčen po městských a krajských výborech.
„Zatím hodláme kandidovat jenom v místním zastupitelstvu, ale je to jen odrazový můstek pro příští volby do parlamentu, a tak doplňujeme kandidátku o významné lidi.“
Řekl jsem si, proč tedy přišel zrovna za mnou, a rovnou jsem se ho na to zeptal: „To potřebujete takový ten plevel do spodní části kandidátky, co ho nikdo nevolí?“
„Ne, ne, pane Janák, byl byste na třetím místě, a strana to bude významná, budeme usilovat o ochranu pstruhů v Dalejském potoce, co protéká Prokopákem. Budeme se jmenovat Strana Pstruhochraň. Ten potok je dlouhý třináct kilometrů a už máme sponzory na okolní výstavbu!“
Pstruha jsem ve stoce, co se tváří jako potok, v životě neviděl, ale chtěl jsem vzdálenému sousedovi udělat radost a navrhl alternativní název strany: „Nebyl by lepší Chraňopstruh?“
„Pane Janák, to je geniální, s tím názvem určitě zvítězíme, hned vás tam připíšu!“ volal nadšeně.
Jen tak, aby řeč nestála, jsem se zeptal, kdo v té straně bude.
„No, tak jednička jsem samozřejmě já, dvojka moje manželka, to víte, jinak bych s ní nevydržel,“ zašeptal a důvěrně na mě mrkl, „a vy na krásném třetím místě! To by nám už stačilo, malí, ale progresivní!“
Jeho skvělý nápad jsem obdivoval, nicméně jsem už začínal cítit potřebu vrátit se do kuchyně k dalším pokusům o výměnu baterie v hodinkách.
„Víte, je to pro mne ohromná čest, jenže to nejde. Je to veliká odpovědnost, a já nemám od doby, co jsem se musel na konzervatoři starat o třídní akvárium, ryby vůbec rád,“ zavřel jsem mu před nosem dveře a vrátil se do kuchyně ke své sisyfovské marnosti s výměnou baterie.
V noci jsem měl děsivý sen. Stal jsem se poslancem a nervově jsem se se svou těžkou prací zhroutil. Také mi na něco přišli, ale to nerozebírám. Praktická lékařka PSP mě poslala na ozdravný pobyt do blázince v Bohnicích.
„Lepší Bohnice než Valdice,“ zašeptala mi.
Chodil jsem po chodbách v noční košili a ve špičaté čepici, zakončené velkou bambulí. Proti mně chodili stejně oblečení chovanci, v nichž jsem i přes částečnou pomatenost poznával své kolegy. Za ocasy drželi v rukách pstruhy z Dalejského potoka.
Z hrozného snu jsem se brzy vzpamatoval. Žil jsem dál svůj poklidný rodinný život, občas zpestřený zazvoněním poštovního doručovatele.
Zlom přišel letos.
Domem se rozlehlo zuřivé zadrnčení zvonku. Otevřel jsem dveře a za vrátky uviděl vzdáleného souseda:
„Dobrý den, pane Janák, dobrý den! Mám pro vás radostnou zprávu!“
Zatočila se mi hlava.
„Založili jsme novou, úspěšnější stranu, kandidujeme do parlamentu, bojujeme za očištění Dalejského potoka od pstruhů a budete třetí na kandidátce naší strany, která se jmenuje Chraňpotok!“
Přibouchl jsem dveře a okénkem koupelny pozoroval, co bude blázen dělat dál. Vzdálený soused nechápavě kroutil hlavou a rovnal své papíry. Potom udělal pár kroků a zazvonil vedle u souseda Roberta.
Otevřelo se okno a Robert se vyklonil. Zakladatel nové, lepší strany nasadil zářivý úsměv a horlivě agitoval.
Robert na chvíli zmizel. Za chvíli se vrátil a vyklonil se z okna. V ruce držel brokovnici a mířil někam před vrátka.
Vložil: Jaromír Janák