Když muž přežije infarkt a vrátí se k vepřu knedlu zelu. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

V tomhle jsou asi všichni chlapi podobní. S rýmičkou umírají, ale když jim skutečně jde o život, kašlou na to. A slovo prevence? To neznají. Generál je typickým příkladem téhle sorty lidí, které nechápu.

Když jsem generála poznala, měl už za sebou infarkt. Nějak mi to ale zapomněl říct – přeloženo: nechtěl mi to říct. Dlouho to neutajil, protože byl taky po bypassu a odhalení přišlo hned, jak poprvé svlékl košili. A s tím přišla i historka, jak ho operoval „jakýsi docent z Prahy, velká kapacita a machr“, kterému prý vděčí za to, že ho vrátil do života. Jenže vděk se ve starosti o zdraví příliš neprojevil.

Naopak, druhá historka už zněla skoro jako fraška. Po operaci prý statečně sedl na kolo, projížděl Polabím až do Poděbrad, tam se napil Poděbradky, která je přece „na srdce“, a za chvíli byl zase jura. Tak moc jura, že po roce abstinence sáhl znovu po cigaretě a vepřo knedlu zelu.

Já, mladá a naivní, jsem se pustila do převýchovy padesátníka. Kupovala jsem všechny možné i nemožné doplňky stravy, občas vařila zdravě – i když generál prskal, protože tofu „není maso“ – a trpělivě mu vysvětlovala, jak je kouření škodlivé. K tomu jsem přidala i připomínku, že svým nezdravým životním stylem tak trochu urazil pana docenta, celý jeho tým a vlastně celé české zdravotnictví.

„Víš, kolik ta tvoje záchrana života stála? A ty, místo abys uznal, že k infarktu sis pomohl sám a začal žít zdravě, se vrátíš k cigaretám a vepřovému? Bezva.“
Zkoušela jsem v něm vyvolat pocit viny – s cílem obrátit ho ke zdravému životnímu stylu.

Generál se ale vždycky jen zašklebil a pak mi asi milionkrát slíbil, že s kouřením přestane. Naposledy tak učinil, když se měl narodit náš Filda. Jenže zase slib nesplnil. A později už jen na mě bručel, nic nesliboval – a kouřil vesele dál. Moc si nedělal ani z mých výhrůžek, že to na něj prásknu docentovi a on bude muset celou operaci zaplatit ze svého. „A pak se s tebou ještě rozvedu!“ dodávala jsem. Generál to považoval jen za vtipnou historku.

A kouření a špatné stravování nebylo všechno. Šok přišel ve chvíli, kdy jsem objevila jeho krabici. Byla plná léků – na srdce, na ředění krve, na tlak a bůhvíco ještě. Žili jsme spolu už přes rok a já ho nikdy neviděla si něco vzít. On ty léky normálně schovával. Nenadávala jsem, jen kroutila hlavou. Přetřídila jsem je, prošlé vrátila do lékárny a generálovi domluvila jako malému dítěti. Sliboval, že je bude brát, ale zase nic nedodržel.

Nakonec se přiznal, že má vlastní teorii: léky jsou jedy a farmaceutický průmysl je velký byznys. Na kondici má prý pohyb, přírodu a dobré kafe. Zapomněl dodat, že to kafe si vždycky dává s cigárem.

Trvalo mi snad tři roky, než jsem pochopila, že generála v jeho zvycích nezměním. Že je beznadějný případ. Ovšem jiná věc byla, když měl rýmičku. To bylo skoro na záchranku. Vyžadoval čajíčky, teplou postýlku, vývar. Pravda, ani tehdy si paralen nevzal, jen hekal, až jsem si chvílemi myslela, že s ním trávím poslední chvíle.

Ale i z toho jsem se nakonec poučila. Generál byl sice hrdina, který léky nebere, ale jakmile měl malou bolístku, ulehl do postele a vylezl až ve chvíli, kdy byl opět „ve své kondici“, jak rád říkával.

Jenže víte, jak to je. Když člověk kašle na doktory a o své zdraví se nestará, jednou se mu to vrátí i s úroky. Tedy aspoň jsem si to myslela. Jenže pak tu byl generál, a ten jako by měl hned několik životů. Proč?

Protože z padesátníka se stal sedmdesátník jen s drobnými změnami na těle i duši. Kolikrát už nad ním visel zdvižený prst osudu, kolikrát dostal lekci… a stejně se vždycky zvedl z popela jako ten Fénix.

Někdy si říkám, že lidé jako on jsou snad neprůstřelní. Minimálně do další rýmičky.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová