Jak jsem volil. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Hans Štembera

Popisek: Volby

„Dobrý den, pane, máme pro vás dárek,“ řekla mi slečna hned kousek za východem z metra tady u nás v Jinonicích. Podávala mi nějaké sušenky s logem politické strany.

Na sušenky zrovna moc nejsem, ale řekl jsem si starou moudrost – hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere, a tím jsem se upsal ďáblu.

„Ještě bych měla otázečku,“ řekla slečna a vytáhla zápisník.

„Koho budete volit?“ zeptala se a asi čekala odpověď, že šlechetného dárce, který byl napsán na obalu sušenek.

Nasadil jsem intelektuální výraz a hluboce se zamyslel.

Od útlých let jsem obdivoval Jaroslava Foglara, jeho první knížka, kterou jsem přečetl, byla Záhada hlavolamu. Jan Tleskač, ježek v kleci, létající kolo, přátelství a jeho zrada, dobrodružné výpravy.

„Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“ zeptali se Rychlých šípů (když hoši vnikli do nepřátelských Stínadel) dva kluci, kteří měli v klopách zapíchnutý žlutý špendlík. (To tehdy malí kluci ještě nosili saka.)

Rychlé šípy nazdařbůh odpověděly, že Bahňáka, a ti se špendlíky poznali, že nejsou od nich, a pustili se do nich.

Už od té doby se do politiky moc nepletu. Mám pro to důvody. Za prvé politice nerozumím, a co jsem z ní pochopil, mě od ní hodně brzy odradilo, za druhé se nechci dopracovat k infarktu a za třetí – nechci být směšný.

Proč? Stalo se mi, že jsem v televizi zahlédl politiky, nadmuté vlastní důležitostí a podle jejich slov bojující za nás – takže vyslali celé helikoptérové vojsko tam, kde nás nikdo neohrožuje.

Nicméně s politikou jsem v životě přesto do styku přišel. Znal jsem kolegyni zpěvačku, sice hezky zpívala, ale lidsky to byla docela hrůza. My jsme jí říkali BSE. (Pro neznalé: BSE = nemoc šílených krav.) Potom jsem ji zahlédl v Poslanecké sněmovně, stále zahleděnou do počítače. Při hlasování poslušně zvedala ruku, jak jí hlavní předcvičující poslanec ukázal. To byla celá její práce, a jak se mi pochlubila, dokázala k platu vyčerpat všechny příspěvky, na které se jí podařilo dosáhnout.

Psali jsme

Proč nebudu volit Losnu, ale Mažňáka. Svět Tomáše Koloce

Abych ale k poslancům nebyl macešský, přece jen jednu těžkou práci vykazují. Jedni říkají, že jsou lepší než ti druzí, a ti druzí říkají totéž co ti první – aby potom ke konci mandátu začali slibovat něco, co slíbili před čtyřmi roky a nějak na to pozapomněli. Tak to jde už desítky let, vlastně celá staletí.

Dříve bývalo dobrým zvykem, že své protivníky nechávali popravovat, což už se ale dnes dělá jiným, šikovnějším způsobem.

Pěkné jsou televizní debaty. Sejde se pár lidí, kteří si navzájem v televizním studiu málem vyškrábou oči a pokouší se dát dohromady pár inteligentních vět, což je tak vyčerpá, že potom už jenom skáčou do řeči těm druhým a nechávají se okřikovat moderátorkou, která připomíná prvorepublikovou pavlačovou štěknu ze Žižkova. Snaha jich všech zaujmout je ovšem ohromná. A marná.

Tenhle typ představení znám z práce, z divadla. Průměrný, nebo spíš podprůměrný herec se pečlivě připravil na svůj výkon. Jenže kde nic není, ani smrt nebere, znáte to. Herec se snažil, až z něj pot stříkal na všechny kolem, a stejně byl jeho výkon nudný a nepřesvědčivý. A takových politických „uměleckých“ výkonů nyní vidíte, jak by na Slovensku řekli naši kdysi bratři (teď našimi veřejnoprávními sdělovacími prostředky někam až k Mongolsku zařazení) „neúrekom“.

„Koho tedy budete volit?“ připomněla mi svou otázkou slečna, která mi u východu z metra dala sušenky s logem politické strany.

Tak jsem jí odpověděl.

„Volím Losnu, protože vím, co jsou Mažňákovi zač.“

Slečna se udiveně podívala do svých lejster: „Ale to tady nemám!“

„To já vím,“ řekl jsem jí a čestně položil balíček s logem politické strany zpět do jejího balíčku.

Vložil: Jaromír Janák