Strašlivá Sylva. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Jednou za čas se u nás konaly návštěvy. Jednou známí generála, jindy zase moji. Pokaždé to bylo pestré, někdy až třeskuté. Zatímco mým kamarádům bylo lehce přes třicet, generálův nejbližší přítel byl už v důchodu. V té době ovdovělý, žil s partnerkou – a k mému překvapení měl i milenku. Ačkoli už měl svůj věk, evidentně mu to v tomhle směru stále fungovalo.

Byl jiný než generál. A podle toho vypadaly i jeho návštěvy.

Bohouš, jak se jmenoval, byl dobrá duše. Nikdy jsem ho neviděla se mračit, nikdy nebyl nervózní, už vůbec ne protivný. Vždycky dobře naladěný – pravda, někdy za pomoci sklenky červeného. Ale i tak: pozitivní, vstřícný člověk. A ačkoliv mu zemřela žena na rakovinu, nezahořkl. Neuzavřel se. Uměl žít dál.

Našel si partnerku. Nebo si ona našla jeho. A později si našel i milenku. Dvě ženy natolik odlišné, že jsem nechápala, jak s nimi může být šťastný. A hlavně – jak zvládá udržet takový život v rovnováze. V tomhle věku!

Když jsem se dívala na generála a pak na Bohouše, někdy jsem si říkala, že bych raději byla jednou z Bohoušových partnerek. Jo – i přes ten jeho věk. Protože on byl opravdu tím, kdo potvrdil, že věk je jen číslo.

Byl skvělý kamarád, dobrý táta dospělých dětí, prima děda a oblíbený společník. A já byla vlastně vždycky ráda, když přijel.

Ale mělo to jedno „ale“. Jeho oficiální partnerka byla jeho pravý opak. Sylva. O několik let mladší než Bohouš, zato povahově…výživná.

Když u nás byli poprvé, připadala jsem si, jako když dorazí kámoška s nesnesitelným partnerem. Ale tady to bylo naopak. Sylva – korpulentní paní v letech – vystoupila z Bohoušovy škodovky a ještě než za ní stihl vystoupit on, hnala se do naší zahrady. Letmo mě pozdravila, ale víc ji zajímalo, co to máme za keř. Hned ho začala fotit, mě jemně odstrčila a šla si prohlédnout dům.

Cupitala jsem za ní a chvíli nevěděla, jestli se mám smát, nebo těšit, až odejde. Snažila jsem se s ní navázat přátelský rozhovor, ale moc to nešlo. Sylvu zajímalo hlavně to, co kde máme, co by mohl Bohouš doma udělat taky, a co si může vyfotit.

Pak ochutnávala koláč, pila kafe a nenechala Bohouše doříct jedinou větu – protože „ona to ví líp“. Generál se mračil čím dál víc. Bylo na něm vidět, že takovou ženskou by nesnesl ani pět minut.

Když pak Bohouš chtěl generálovi něco ukázat, Sylva se samozřejmě musela připojit. Nakonec to Bohouš vzdal a řekl, že už musí jet na chalupu, že je potřeba zatopit – a to trvá. Na to Sylva slyšela. I když remcala, že „na takovou chvilku si nemuseli ani zajíždět, škoda benzínu“. Hrklo ve mně.

Na odchodu si ještě vyžádala recept na „tu buchtu“, jak říkala mému jablečnému koláči. No tak jsem ho napsala. A dala. Když odjeli, vyčerpaně jsem padla na gauč a zeptala se generála:
„Proč tak hodný člověk, jako je Bohouš, žije s… tímhle?“

„To jsme mu říkali všichni. Já to taky nechápu. Nikdo ji nemá rád. Jednou jsme jí dali do pití projímadlo, abychom od ní měli chvíli klid. Ani nevím, jestli to zabralo,“ vyprávěl generál o nesnesitelnosti téhle ženštiny, kterou jsem vstřebávala ještě další den.

Vlastně – pokaždé, když jsem ji viděla, mi bylo nevolno. A vrchol přišel, když jsem měla těsně před porodem.

Chtěla jsem si ještě užít výlet ve dvou. Jenže generál neprozřetelně pozval i Bohouše… a ten samozřejmě vzal Sylvu. Vybavenou fotoaparátem. Fotila všechno. Z auta, při každém zastavení, každé dva kroky. Připadala jsem si jako kompars v její osobní dokumentaci.

V restauraci to vygradovalo. Nechutnalo jí nic, všechno bylo moc drahé, obsluha protivná, a já prý drzá, že jsem si dovolila říct, že jejich generace to měla v bytové otázce jednodušší. Bohouš mlčel, tvářil se omluvně, občas zkusil zažertovat. Generál dělal, že Sylva neexistuje – jinak by to asi neustál. A mě rozbolelo břicho.

Po návratu domů mi praskla voda. A jelo se do porodnice. Stres z té ženy mi zřejmě urychlil příchod našeho syna na svět.

Od té doby jsem Sylvu viděla jen sporadicky. Zato jsem se později seznámila s Bohoušovou milenkou. Stalo se tak na oslavě generálových kulatin, které jsme slavili v jedné zážitkové restauraci.

Ta paní byla… jiná. Jemná, kultivovaná, klidná. A ani fyzicky se Sylvě vůbec nepodobala.
Jak to? Proč nežije s ní? Generál měl odpověď:
„Bohouš byl vždycky takový. Doma měl megeru. A milenky měl takové, jako je tahle poslední. Já ho v tomhle nikdy nepochopil.“

A já si začala klást otázky. V tom tkvělo jeho štěstí? Uměl žít, být svůj, milovat, rozdělit si ženy podle funkcí? Chtěla bych, aby byl generál jemu podobný? I za cenu nevěr? I za cenu, že bych byla jen ta pro rozptýlení, ta, u které si odpočine od té, co doma prudí? Zadívala jsem se na generála, srkajícího kávu, zádumčivě koukajícího do nikam – a musela si přiznat, že odpověď neznám.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová