Obžaloba vlády Petra Fialy. Komentář Štěpána Chába

Foto: Jan Rychetský

Popisek: Petr Fiala

Dovolím si předložit osobní příběh. A to s přesvědčením, že je třeba o takových věcech psát, nekrmit veřejný prostor jen neosobními daty nějakých statistik, protože to osobní víc osvětlí, víc ukáže. A vlastně bude jen jinak ukazovat čísla statistik.

Včera jsem šel vyprovodit mou krásnou a moudrou paní na vlak. Jela se synáčkem poprvé do orchestru. Hraje na trubku. Dosud se učil jen u učitele, letos ho učitel dotlačil k tomu, aby se pustil do showbyznysu swingových a jazzových a trochu rock’n’rollových šlágrů ve školním orchestru. Těším se jako malej. Na nádraží (na němž Správa železnic „prozřetelně“ zazdila čekárnu, aby mohli cestující moknout pro slávu národa) jsem si všiml, že mi stárnou ruce. Fascinující, staré ruce. Staré ruce na relativně mladém těle.

Je to přímo předěl v životě lidském. Staré ruce. To do nich se propisují jednotlivé roky jako letokruhy do stromu. A v jednu chvíli, vlastně den ze dne, si najednou člověk všimne, že takové ruce už někde viděl. Držely hůl a šouraly se s nákupní taškou někam kolem labutí vstříc hrobu. A teď jsou jeho. Co jeho, moje.

Co takové staré ruce ještě zmůžou?

Před čtyřmi a půl lety jsem si začal šetřit s Liškou. Vím, takový staromilský zvyk pro důchodce, žádná bitcoinová modernita. Když já v sobě toho ekonoma, který by se vyznal v akciích a investicích, prostě nemám. To se tak člověk někdy narodí a někdy prostě nenarodí. Plán jsme si určili jednoduchý. Do pěti let nastřádat 200 tisíc. Pak peníze použít na opravu střechy, zbytek někde sehnat, 200 tisíc jako základ, to se člověk hned cítí pevněji v kramflecích. Minulý měsíc jsme Lišku rušili. Naškudlili jsme jen pár desítek tisíc, které nám navíc nevybíravě vyžrala inflace.

Že by za to mohla naše liknavost? Ne tak docela.

První rok jsem jakž takž šetřil. Další roky už to nešlo. Nějak se začalo nedostávat peněz. Nákupy se zmenšovaly, výdaje za ně rostly. Před čtyřmi roky jsem neměl výrazný problém zaplatit za sebe sociální a zdravotní pojištění, teď už si s jazykem na vestě zaplatím sotva to zdravotní. Na sociálním to nenápadně, ale neúprosně roste. Proto i ta zrušená Liška, kdy peníze přesunu na sociální. Taková podivně pravicová improvizace. Pravicová v režii ODS.

Na listopad mám domluvené střechaře. Měsíc do jejich příjezdu. Padla Liška, budu se muset zadlužit. Jiná cesta není, říkám si. A druhý den objevím na konci svých paží staré ruce. Když mou paní i synáčka pozřel vlak, ještě chvíli jsem si poseděl na lavičce a pozoroval ten ortel budoucího výdělku hrobaře. Dokážou ještě tyhle ruce splatit mnohasettisícový dluh? Rodinná anamnéza mi našeptává, že nikoliv. Tatíček zařval ve 49 letech. Všechny jeho zdravotní rozsudky smrti jsem podědil. Včetně problematických zubů. A když zařvu a nebudu mít doplacený dluh, ten spadne na rodinu, která je všechno možné, jen ne usazená v instinktech ekonomů, kteří umí peníze rozmnožovat.

A tak koukám na ty staré ruce a říkám si – kdyby tam poslední čtyři roky nebyl Petr Fiala, ale nějaký lepší, daleko šikovnější sekáč, který by zemi vedl více polskou cestou než tou poníženou českou, možná by se na Lišce teď hřálo oněch 200 tisíc a já bych neřešil nastupující krizi středního věku, ale spokojeně bych se usmíval, že na střechaře mám alespň tu naplánovanou část a že kdybych po tatíčkově vzoru zařval, nenechám rodinu v dluzích.

Má to svou takovou až bych řekl prehistorickou podstatu touhy zajistit a ochránit rodinu. Do té mi vláda Petra Fialy hodila vidle natolik silně, že to zamíchalo i s mou psychikou. Nořím se střídavě do pocitu vyhoření, deprese, nechuti, odporu. Před dětmi vše tajím, hraju stále hru nejšťastnějšího a nejvtipnějšího tatíčka pod sluncem. Ale večer, když usnou, když celý dům spí, pustím si hudbu, položím hlavu na stůl, pod ní ty mé staré ruce, hodím přes sebe deku a cítím se přinejmenším malomyslně.

A z toho pak vzlíná jako plíseň jistá forma krize středního věku rámovaná titulem britské knihy, kterou jsem kdysi četl – chceme to, co máte vy. Nevím proč mi tam zní, ale zní. Takové sociální obvinění. Taková podivná a mně dosud cizí vnitřní nervozita, která nezavrhuje jako pitomý nápad postavit nějakou tu barikádu. 

To je výsledek čtyřleté vlády Petra Fialy. A ano, jsem si vědom, že bych si mohl své selhání projektovat do vlády. Jenže v Polsku všechny ty krize, kterými se Fiala zaštiťuje a obhajuje, zvládli, tam je počet malomyslných nejspíš násobně menší než v ČR. Celé čtyři roky vlády Petra Fialy jsme četli jen – Česká republika má nejdražší energie, nejhorší propad reálných mezd, největší inflaci, největší zdražení. V mém případě, a jsem si jistý, že ve stovkách tisíc ne-li rovnou milionech dalších případů, to nejsou jen novinové titulky, ale realita rodinného rozpočtu, který se prostě propadá. Před čtyřmi lety jsem bez problémů platil, co mi bylo platit dáno a ještě zvládal po malých částkách škudlit na střechu. Teď, s jednou prací navíc, kterou jsem před čtyřmi lety neměl, neškudlím a to, co mi je dáno platit, nezvládám.

Proč mám tu drzost obtěžovat s takovým „fňukáním“? Politici, ti opoziční, neustále křičí, že lidé chudnou. Ale to je tak neosobní, bez příběhu, vhodné tak akorát k mávnutí rukou (mladou nebo starou) a výkřikům, že si to opozičníci vycucali z prstu a jen straší. A tak jsem se rozhodl popsat to konkrétní, co jde za Petrem Fialou a jeho sociálními i ekonomickými experimenty. 

Nonic, jdu se mazlit se svou krizí středního věku a vymýšlet, jak se zbavit závratí. Nezadlužím se, to se radši naučím tesařinu, střechařinu,… no, nedávno jsem kytoval okna na půdě. To byla doslova řachanda. Abych okno mohl vyspravit, musel jsem ho vyndat z pantů. A to jsem se musel vyklonit z okna a oknem také patřičně vrtět. Přitom jsem se podíval dolů a začal zatuhávat. Prostě nohy (ty vypadají stále mladě, upozorňuju) a mozek (stále jinoch) se rozhodly, že padám. A já ztuhnul v okně, třeštil oči dolů a bylo mi šoufl. Budou to galeje, naučit se vzdorovat závratím, ale já to dám. A když ne, tak aspoň vylepším svým pádem černou kroniku. Pokusím se spadnout nějak zajímavě, aby to čtenáře když nic jiného, tak aspoň pobavilo. 

Vložil: Štěpán Cháb