Generál Eliáš, premiér, co Němcům pod rukama řídil odboj. Časosběr
29.09.2025
Foto: Se svolením Vojenského historického ústavu
Popisek: Generál a politik Alois Josef Eliáš
Výročí, spojených s koncem druhé světové války, je letos hodně. Jenže podstatou každé války bohužel je, že se mnoho statečných lidí jejího konce nedožije.
Konflikt, který přinesl smrt milionům obyvatel, zrod atomové bomby a překreslil mapu světa na několik desetiletí, vzal naší zemi i osobnost, jejíž život by vydal na tlustý román a několik sérií na některé ze streamovacích platforem. V jednom z minulých dílů Časosběru jsem totéž napsala o Přemyslu Šámalovi, Masarykovu kancléři, co se po sedmdesátce stal hlavou odboje. Dnešní oslavenec by mu mohl směle konkurovat.
Už proto, že mu v mnoha věcech pomáhal. Musel to ale dělat tajně, seděl totiž v kanceláři předsedy protektorátní vlády. Než ale Alois Eliáš dospěl do funkce, která jej přivedla na popraviště, prošel jeho život všemi bouřemi první poloviny dvacátého století.
Na svět přišel před 135 lety, 29. září 1890 na Královských Vinohradech. Dnešní nejluxusnější pražská čtvrť v té době byla samostatnou obcí a rivalem Prahy, ke které se připojila až 1. ledna 1922. Nepochybuji, že tatínek Alois a maminka Josefa měli z jeho narození nesmírnou radost, po dvou starších holčičkách se stal opečovávaným benjamínkem.
Maturitu na reálném gymnáziu úspěšně složil v roce 1908, ve studiích pokračoval na c. k. České vysoké škole technické, kterou v roce 1911 zakončil státní zkouškou inženýrsko-zeměměřičskou. Nadanému technikovi doba končící Belle Epoque otevřela svět, Eliáš se vydal stavět železnice do Bosny. To bylo dost odvážné, Balkán byl v té době „sud střelného prachu“, kde na začátku desetiletí proběhly dvě lokální války, než v létě 1914 strhl do boje celý svět.
Odvedenec Eliáš ale na východní frontě v Haliči vydržel jen týden, než přešel do ruského zajetí. Vzdělaný technik se hodil i carské armádě, takže získal místo technického úředníka a stavěl železnice. V létě 1917, když vidina samostatného československého státu byla čím dál reálnější, se rozhodl vstoupit do Československých legií. Díky podpoře spojenců měli být českoslovenští legionáři nasazeni i na západní frontě a Eliáš se s transportem dostal do Francie. A tady začala jeho kariéra strmě stoupat. Účastnil se hned několika bitev, bojoval i u Verdunu.
Do svobodného Československa se vrátil v lednu 1919. Strmý vzestup Eliášovy vojenské kariéry pokračoval i zde, velel v pohraniční válce o Těšínsko, ve štábu byl i při bojích proti Maďarské republice rad. Přehodnotil svůj původní plán odejít do civilu a v únoru 1920 již velel 21. pěšímu pluku v Čáslavi. Ve svém novém působišti se také oženil, jeho manželství s paní Jaroslavou však zůstalo bezdětné.
V letech 1921 až 1923 vystudoval Vysokou válečnou školu ve Francii. Tuto možnost náš meziválečný spojenec nabízel jen pro ty nejlepší a nejnadanější, takže po absolvování získal hodnost podplukovníka a místo na generálním štábu. Radil ministru zahraničí Benešovi a účastnil se i slavné odzbrojovací konference v Ženevě.
Ve třicátých letech Eliášova kariéra vrcholila povýšením až do hodnosti divizního generála, velel také bojovým útvarům od Chomutova přes Litoměřice až po Trenčín. Dramatický rok 1938 pro něj znamenal další postup, po Mnichovské dohodě ve vládě generála Syrového de facto řídil Ministerstvo národní obrany, které měl pod sebou premiér. Dokonce se snažil na jaře 1939 udržet Československo pohromadě, ale představa provedení armádního puče na Slovensku byla dost naivní a skončila fiaskem.
Když František Moravec, představený vojenské zpravodajské služby, předal výš informaci, že se Německo chystá obsadit zbytek Československa, Eliáš patřil k těm, kteří mu nevěřili. Z jednoduchého důvodu, bylo by to porušení Mnichovské dohody. A jako voják vždy ctil dohody.
V době německé okupace byl v Beranově vládě ministrem dopravy, takže právě jemu vděčíme za zavedení jízdy vpravo, které se často zmiňuje jako německá iniciativa. A 27. dubna 1939 se sám stal předsedou nové protektorátní vlády
Jako historika mě tato volba německých okupantů vždy fascinovala. Pokud bych dělala výběrové řízení na předsedu protektorátní vlády, vyřadím jeho životopis už v prvním kole. A dodnes nevím, co v Berlíně očekávali od člověka, který minulých 25 let tak oddaně sloužil republice a Československu. Někdejšího asistenta Edvarda Beneše, který z Londýna vedl proti německému panství odboj a propaganda jej vyhlásila za nepřítele číslo jedna. Byl věrný ideálům První republiky a ostřílený bitvami v první linii. Pro takové lidi jinak jezdilo nad ránem gestapo, ne služební vůz z Úřadu vlády.
Eliáš nemínil nabízenou šanci pustit a začal podporovat odboj, přímo se účastnil aktivit Obrany národa, byl v kontaktu s Londýnem i s podzemními komunisty stejně jako s dalšími odbojovými skupinami, jako Politické ústředí nebo Petiční výbor Věrni zůstaneme. Spíš je problém najít odbojovou skupinu, se kterou by v kontaktu nebyl. Někdejší zpravodajci dokonce organizovali odboj přímo z jeho úřadu, kryti referentskými pozicemi v tiskové dozorčí službě. A to dělal předseda vlády okupované země, Němcům přímo pod rukama.
Samozřejmě musel být diplomat a v mnoha věcech ustoupit. Musel zažívat nepředstavitelné psychické vypětí. Tehdejší ministr Feierabend vzpomínal na zasedání, kde Eliáš musel přečíst jména zastřelených studentů ze 17. listopadu 1939: „Plakali jsme všichni, dodnes cítím tu hrůzu, jenž na nás tehdy padla.“
Demisi s celou vládou poprvé podal právě po studentských popravách a uzavření vysokých škol, ale prezident Hácha ji odmítl. Další měsíce měly být ještě náročnější. Následoval třeba útěk ministra Feierabenda do zahraničí před přímou hrozbou zatčení, jiní ministři se naopak, i pod vlivem vojenských úspěchů v roce 1940, začínali klonit k ochotnější spolupráci s Němci. Z Londýna za to kritizovali Eliáše a vedlo to k ochlazení vztahů s exilem.
Němci jej nepřetržitě sledovali, i když důkazy o jeho spolupráci s odbojem neměli. Ani poté, co zatkli jeho blízkého spolupracovníka, pražského primátora Klapku. Smyčka kolem statečného muže se začala stahovat v létě 1941. Gestapo na něj mělo sestavenou obžalobu a aktivističtí novináři spustili naplánovanou kampaň proti vládě. Koncem srpna si je premiér pozval na neformální posezení a výkvětu kolaborantské žurnalistiky nabídl chlebíčky, které se hemžily bakteriemi tyfu, tuberkulózy a botulotoxinu. Po jejich konzumaci v říjnu zemřel aktivistický novinář Karel Lažnovský. Ale mezitím Eliášova hra skončila.
Dne 27. září přijel do Prahy nově jmenovaný říšský protektor Reinhard Heydrich. A Eliáš byl zatčen ještě téhož dne. Následoval převoz a výslech v Petschkově paláci na gestapu. Hned první večer nechal Heydrich popravit generála Bílého a generála Vojtu. Druhý den, perverzně právě na svátek svatého Václava, bylo v protektorátu poprvé vyhlášeno stanné právo. Předpeklí se otevřelo.
První říjnový den roku 1941 byl Alois Eliáš odsouzen k trestu smrti. Prezident Hácha marně žádal Adolfa Hitlera o milost, prozatím byla exekuce jen odložena. Odsouzený premiér ale i z Pankráce dokázal udržovat kontakt s odbojem pomocí motáků, díky českému dozorci.
A pak přišel jeden z nejslavnějších činů našich dějin, 27. května 1942 byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha. Dne 18. června parašutisté i přes srdnatý odpor zemřeli v kryptě pražského kostela. Poprava Aloise Eliáše následovala hned následující den, 19. června 1942 na Kobyliské střelnici. Příkaz k popravě vydal osobně Heinrich Himmler. Poprav byly stovky, vypalovaly se vesnice, Němci se mstili. Peklo se otevřelo.
Alois Eliáš se uznání dočkal po válce, v říjnu 1945 bylo povýšen na armádního generála, ale po únoru 1948 se vše změnilo. Jediný premiér v Hitlerově říši, kterého Němci popravili, byl označován za jednoho z největších kolaborantů našeho národa. Otevřeně mluvit o statečnosti tohoto vojáka se mohlo až po pádu komunismu v roce 1989.
Pohřeb se státními poctami a přítomností vlády se konal v Národním památníku na Vítkově až 7. května 2006. Alois Eliáš byl pohřben se svou ženou Jaroslavou, která jeho odbojovou činnost nejen podporovala, ale také se do ní zapojila. Po manželově popravě dostala urnu s jeho popelem, aspoň to jí Němci umožnili. Urny manželů Eliášových ochraňovali historici manželé Jana a Tomáš Pasákovi. Po jejich předání Vojenskému historickému ústavu se manželům dostalo důstojného pohřbu a konečně i zaslouženého klidu.
Statečného generála Eliáše si řadím mezi nejodvážnější vlastence. V loni vydané publikaci Systém Langhans lze najít i několik unikátních fotografií společenské elity První republiky. Generál na nich stojí hrdý, nekompromisní a sebevědomý. Tak nějak si jako žena představuji vojáka. Kdyby je viděli Němci, možná by jim došlo, že tenhle chlap se nikdy nevzdá.
Zdroje: Wikipedia, Systém Langhans, Český rozhlas (ZDE a ZDE), Vláda ČR (ZDE a ZDE), Forum 24 (ZDE), Reflex (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo