Největší divadelní tajemství. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
27.09.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Jo, v hledišti se to brblá, ale zkuste si ty galeje na jevišti
Hodilo by se vám pár cenných rad, jak se dostat k divadlu, a co pak, když se tam dostanete? Pak můj dnešní text pokládejte za manuál.
Jak do divadla
Možností je samozřejmě víc, známosti, náhoda, někdo z divadla vás už někde viděl, zahořel láskou na první pohled a řekl si: Toho musím v divadle mít (případně tu musím mít) a on (ona) si potom v divadle nějak poradí. Ovšem nejčastější a nejspravedlivější je konkurz.
Na konkurzy chodí většinou absolventi uměleckých škol, čehož obojího je spousta, a také dobrodruzi, kteří sice nevědí, co se od nich bude chtít, ale je jim jasné, že budou slavní. Takoví suveréni, ze kterých sebevědomí přímo prýští, po příchodu na jeviště většinou podivně ztuhnou, přestanou se hýbat a vyděšeně zírají do černé díry hlediště, kde po nich hlasy ze tmy požadují něco, o čem nikdy netušili, že existuje.
Do operních divadel přicházejí na konkurz budoucí hvězdy bez not, a když se jich klavírista ve snaze vyhovět zeptá, v čem to budete zpívat (myslí tím tóninu), odpovědí, že ve svetru.
U nás v Karlínském divadle přišel kdysi za ředitelem známý herec: „Hele, vem mi syna, vyhodili ho z gymplu a rozváží mlíko,“ a na otázku, co umí, se dověděl: „No vždyť ti říkám – rozváží mlíko.“ Šéf se zamyslel, a pak ho napadlo: „Tak do sboru, tam se ztratí.“ Ovšem herec celkem logicky oponoval: „Do sboru nemůže, vždyť neumí zpívat, tak vem ho jako sólistu.“ A překvapený šéf to v zatemnění smyslů udělal.
„Adept umění“ tam opravdu nějaký čas působil, ale naštěstí pochopil, že nahání hrůzu jevišti i hledišti, a odešel. Pak to zkusil v dabingu a časem se stal žádanou hvězdou. Jeho bratr na to šel jinak, absolvoval konzervatoř. Sice částečně v restauraci U parlamentu (my konzervatoristi s ní máme zkušenosti všichni) a také v oblíbeném školním klubu Hany-bany, kde se sehnalo všechno, co mladý adept umění potřebuje do života – pivo, víno, špetku trávy, spolužačku a spoustu dalších praktických záležitostí, nad kterými lidé takzvaně normální zdvíhají varovně prst a obrací oči v sloup. Věřte či nevěřte, tyto talentované děti občas zajdou i do školy, a když mají štěstí, stanou se z nich obdivované hvězdy, hrající ve všech divadlech, a po čase někdy i pedagogové, co učí ty, kteří občas na poslední chvíli přiběhnou do školy z Hany-bany, a koloběh se opakuje. Ti méně šťastní se pak v Hany-bany stanou personálem a trochu se závistí, trochu s porozuměním obsluhují zjevy, jakými byli kdysi i oni sami.
K divadlu ovšem existují i jiné přístupové cesty. Měl jsem dva kolegy, kteří se v divadle drželi jen pod tou podmínkou, že jeden působil v závodním výboru vládnoucí strany a druhý její mládežnické organizace. Říkali jsme jim Čuk a Gek. Dnes je na výběr z více stran a proslýchá se, že máme demokracii, ale když se zeptáte opravdu zasvěcených, nakonec vám řeknou, které divadlo které straně patří i dnes a kdo je v něm Čuk a Gek (dnes spíše Chuck & Geek).
Mě vzali do Karlína také bez konkurzu, jednoho dne, kdy jsem nuceně přerušil studium na konzervatoři (nakonec se ukázalo, že na deset let), bloumal po ulici a přemýšlel, co budu dělat, aby mě nezavřeli pro příživnictví. Zašel jsem tedy do nuselského Divadla na Fidlovačce, které tehdy patřilo Karlínu. Zavolali dirigenta Vojtu, a protože byl volný jen baletní sál, zazpíval jsem mu tam Kalafa z Turandot. To je známá árie se závěrečným Vincero! = Zvítězím! Já tím tedy moc nezvítězil, protože závěrečné háčko (to není žádná droga, ale název hodně vysokého tónu) mi ruplo, až se zatřásla okna sálu. Přál jsem si propadnout se co nejhlouběji, nebo se zahrabat do žíněnek za klavírem, ale pan dirigent řekl: „To nevadí, my u nás stejně tak vysoko nezpíváme.“ Druhý den jsem zašel do kanceláře a večer hrál Veselou vdovu, udělal jsem v roli nějakou zajímavou kudrlinku a zazpíval „vemte si mě“. Nebylo to moc, ale stačilo to, abych se odrazil k mým jedenácti většinou krásným letům v Karlíně.
Za nějaký čas, když jsem už získal důvěru ostatních kolegů, mi jednou po představení, při posezení v divadelním klubu prozradili, proč mě vzali tak rychle: „Až půjdeš od vrátnice do šatny, tak tam dole na chodbě u skladu kulis je na stěně zatlučená skoba a na ní visí silnej špagát. Měl by sis ho kousek uříznout a schovat si ho, bude ti nosit štěstí…“
Tak jsem se dozvěděl, že na tom provaze se oběsil jeden z místních pěvců, který prý chodil s baletkou, co po něm chtěla druhy sexu, se kterými si nevěděl rady, a tak to takhle vyřešil. Mě vzali místo něj.
(Seznámil jsem se i s tou baletkou, ale jelikož nejsem hrdina, jen jsme se – pokud možno co nejvíc na dálku – zdravili.)
Když jsem pak z Karlína odešel, vlastně jsem udělal kruh. Přes Národní, Pražský filharmonický sbor (s nímž jsme projezdili půlku světa), pak (už jako prduch) zase Národní, a protože pachatel se vrací na místo činu, ještě nějaký ten čásek zas doma – v Karlíně. Skoba s provazem tam už nebyla, ale vlastně mi ten špagát pro štěstí ani moc nescházel…
Když už jste v divadle
Je možné, že jsem zájemcům o divadelní kariéru nahnal strach, ale to jsem nechtěl. Prosím vás, nedejte se odradit. Divadlo je velká krása, a kdo ji zažil, nemůže zapomenout. Divák v hledišti vidí jen výsledek naší práce, ale to všechno okolo, to bohužel nezná. Atmosféru zkoušek, večerních představení, posezení v klubu po představení, krásný pocit, když přijdete v podvečer do šatny, svléknete se z civilních šatů, někam je pohodíte (slabší jedinci si je dokonce pověsí na ramínko, za toho, koho má obzvlášť ráda, je pověsí garderobiérka), a pak si, jen tak polooblečený, abyste si nazapatlal kostým, zajdete do maskérny. Tam chvilku počkáte, až se uvolní místo u stolku, plného štětečků, hřebenů, maskérských lepidel, sponek, kelímků s tělkami, listy papírů s přišpendlenými řasami a kníry pro pány. Nahoře nad zrcadly, kolem kterých na vás praží žárovky, vás z poliček pozorují polystyrénové hlavy s parukami, které předtím celé odpoledne před večerním představením v maskérně ondulovali, česali, lakovali…
Když se pak uvolní křeslo a vy si sednete, zkušené maskérky a maskéři vás vezmou do své péče a jemnýma rukama z vás udělají někoho zcela jiného. Hezčího a občas i lepšího, než jste vy, anebo naopak příšeru, před kterou zaleze do kouta i divoký pes. Ale ať tak či tak, vy při té transsubstanciaci prožíváte pocity absolutního štěstí – během něhož se navíc dozvíte všechny drby tu- i mimozemské, které právě letí divadlem.
Na závěr vám prozradím tu nejhlavnější radu, jak se na ní shodli dva kolegové herci, mnohem významnější než já:
„Hlavně, vole, zvedej nohy, jinak upadneš na hubu. To je to nejdůležitější. A ještě si pamatuj, odkud přijdeš a kam odejdeš. To ostatní jde samo.“ (Karel Effa)
Jiřina Steimarová (z tak starého divadelního rodu, že už její pradědeček vyštípal ze Stavovského J. K. Tyla) k tomu pak přidala:
„S těma nohama je to svatá pravda, zakopneš a jsi v prdeli. Jednou takhle zakopl jeden krasavec a upad na mě. Ne že by mi to bylo nepříjemný, ale ten spektákl byl jako na potvoru o něčem jiným. Tak bacha!“
Napadlo mě, že to jsou rady, které vlastně platí nejen v divadle. Takže: Hlídejte si, odkud a kam jdete, a snažte se při tom nespadnout na hubu.
Ostatní půjde samo.
Vložil: Jaromír Janák