Jak milují starší muži mladší ženy. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Tohle mě vždycky zajímalo. A musím přiznat, že mě to i přitahovalo. Starší muži – tedy někteří – měli pro mě zvláštní charisma. Takové, které ve mně vzbuzovalo důvěru. Přesně to jsem cítila, když jsem poprvé potkala generála. Vedle něj jsem se cítila bezpečně. Přitom vypadal mladě, trousil moudra… a celé to bylo tak trochu dobrodružné.

Ale proč to píšu. Nedávno se mi svěřovala kamarádka, jak to má se svým mužem, co se týká intimních záležitostí. A samozřejmě se nezapomněla zeptat, jak to mám já s generálem. Tvářila se u toho trochu zvědavě, trochu štítivě. Generál jí přišel moc starý na to, aby se mohl milovat. Vysvětlila jsem jí, že když někoho miluješ, fakt neřešíš, jestli je někdo moc starej nebo moc mladej. Jen přikývla a řekla: „Aha.“ Myslím, že nepochopila. Kdo nezkusil, neví.

Ona totiž nechápe, co na těch starších pánech některé ženy vidí. Pravda je, že mladé ženy často hledají u starších mužů něco, co vrstevníci mnohdy zatím nabídnout neumí – klid, nadhled, zkušenosti. Někdy i peníze. Mě na nich bavilo něco jiného – ten záblesk, když vedle tebe ožijí, začnou se pýřit a zapomínat, kolik jim vlastně je... a žijí naplno.

„Ty jsi můj plamínek,“ šeptal mi na začátku našeho vztahu generál do ouška, když na chvíli zapomněl, že by klidně mohl být můj táta. A já se tetelila blahem a zamilovaně přikyvovala.

A to milování… bylo jiné. Pomalejší, labužnické, žádné hup šup. Na všechno byl čas. „Miláčku, máme přece čas, že?“ A já souhlasně kývala.

Vzpomínám si, jak se mě i tenkrát kamarádky opatrně ptaly, jaké to s ním je. „No, holky… boží! Dlouhé, něžné, krásné,“ rozplývala jsem se.

O pár let později už jsem si v duchu přála spíš pravý opak. Něco svižného, možná i trochu nevycválaného. Lekla jsem se při tom pomyšlení sama sebe. Teda spíš té představy, že bych mohla toužit po mladším muži plném síly. Ještě že mi generál nevidí do hlavy. I když se tak tváří prakticky pořád.

Okouzlení tedy vyšumělo. Jakmile to ale přestalo bavit mě, začala jsem si všímat, že generál už taky není tak zapálený. Asi jsem to celé táhla já. Jinak si nedovedu vysvětlit, že spolu s mou chutí odešla i ta jeho.

A pak přišly jeho zdravotní problémy. Generál samozřejmě nejdřív nic nechtěl přiznat. Tak kolem mě spíš přešlapoval a tvářil se, jako by sex najednou přestal existovat. Začal se upínat k jiným požitkům – jídlu, spánku a čerstvému vzduchu, který ho podle něj „doslova křísil“. Já už byla ale nekřísitelná. Plamínek vyhasl.

Chvíli jsem to nechala být. Ale pak jsem si řekla, že si o tom musíme promluvit. Generál jen pokrčil rameny: „To bude zase dobrý. Až se z toho dostanu.“

Jasně. Jenže pak, když bylo „dobře“ jemu, mně už to bylo celkem jedno. Ten odstup se přenesl i na mě. A tak když se po čase pokusil o intimnosti, přišlo mi to… směšné. Generál se urazil.

„Jak se můžeš smát? To je přece vážná věc.“ A já dostala záchvat smíchu. V hlavě mi naskočila scénka jak vystřižená z dvacátých let minulého století. Všechno najednou působilo tak starosvětsky.

Od té doby byl u nás sex tak trochu tabu. A když už se o něm mluvilo, tak jen ve spojení s tím, co snědl. Když se pak generál chtěl vyhnout citlivému tématu větou: „Po tom guláši mám nějakej tlak.“

Už jsem to nevydržela: „Tlak? Jakej tlak?“ Fakt jsem nechápala, jak mě v tom mohl takhle nechat. Vždyť ještě není tak starej! A já už vůbec ne. Co si jako myslel, že ze mě bude? Jeptiška? Nedalo se nic dělat, musela jsem konat. Naordinovala jsem generálovi dietu. Žádné knedlíky se zelím, žádné guláše. Zelenina. Bílkoviny. Googlila jsem, co pomáhá na libido a vitalitu, a postupně jsem mu to nenápadně cílila do talíře.

Zavedla jsem domácí misi s názvem Zákaz stárnutí. Mladá žena tě zavazuje, milý generále. Makej.

O svém plánu jsem mu radši moc neříkala – jen jsem ho potají dopovala tím, co se tvářilo bezpečně a působilo nadějně. A každý den jsem čekala, že se něco stane. Že mě obejme. Že bude divoký.

Utekl týden, měsíc… a výsledky se nedostavovaly. Tedy – objevily se, ale trochu jinde. Generál chtěl stavět pergolu. A krb. Kde by se dalo sedět i v zimě a grilovat. Měl chuť na bůček a pivo (které už rok ani neochutnal), byl nejednou upovídanější – což u něj nebylo zvykem.

Já jsem se cítila frustrovaně. Tolik vitamínů a bylinek – a nic?

Viagru nebo něco podobného jsem mu dát nechtěla. Co kdyby to srdce nevydrželo… jednu příhodu už kdysi měl. Takže jsem zůstala u česneku a pálivých papriček. A to se generál začal divit: „Poslední dobou nějak pálí všechno, co uvaříš. Ty mi něco děláš, viď?“

Neodpověděla jsem, ale připadala jsem si jako Maryša, až na to, že jsem generála neotrávila, ale naopak povzbuzovala k životu.

Zázraky se ale už nikdy nekonaly. Ložnice se neproměnila ve výheň vášně. A tak jsem postupně přestala doufat.  A právě v tu chvíli se to trochu zlepšilo. Občas večer se generál netvářil, že ho bolí úplně všechno. A bylo to milý.

Takže, jak odpovědět na otázku: Jak milují starší muži mladší ženy? Jen čistě z mé zkušenosti -občas a hlavně, když na ně netlačíš. A možná, když se jim sem tam (nebo radši pravidelně) podstrčí do jídla chilli.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová