Petr Čepek, dobrák s vizáží ďábla, který uměl říkat NE
24.09.2025
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov - Karel Ješátko
Popisek: Petr Čepek jako poručík Pavel Malina v psychologickém dramatu režiséra Juraje Herze z roku 1971 Petrolejové lampy
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Vedle něj neměl nikdo před kamerou ani na jevišti šanci.
S uhrančivýma očima, zamlklý, tajuplný… prostě démonický černý myslivec jako vystřižený z Babičky Boženy Němcové, který dokázal přivádět fanynky k šílenství. Vedle něj prostě neměl na jevišti ani před kamerou nikdo šanci. Někdy uchvátil temperamentem, jindy záhadností. Přesto Petr Čepek, který by před pár dny oslavil 85. narozeniny, kdyby ho předčasně nezabila zákeřná nemoc, nikdy ve smyslu prvenství na jevišti ambiciózní nebyl. Na svých postavách ale pracoval důkladně a pečlivě. „Zdaleka nejlehčí je dělat ze sebe kdykoliv použitelnou loutku a nechat všechnu zodpovědnost na někom jiném. Herec ale není panáček, kterého lze postavit kamkoliv, aby tam zahrál,“ říkával často a rád.
Malá hlava rodiny
Narodil se 16. září 1940 na pražském Smíchově, i když oba jeho rodiče pocházeli z obce Hrabůvka v Beskydech. Matka Miluška měla hudební vzdělání, otec Karel zase nade vše miloval divadlo. O dva roky později do rodiny přibyl druhý syn Karel a krátce nato otec vážně onemocněl. Musel se podrobit nutné operaci, po níž zemřel na plicní embolii, a vdova s dětmi se pak vrátila k babičce do Hrabůvek. Petr už odmalička vypomáhal v okolních statcích, ze všech sil se snažil zastoupit otce a živit rodinu. Po smrti prarodičů se rodina přestěhovala do Ostravy-Poruby, kde matka získala místo ředitelky hudební školy se slušným platem. A díky tetě, která hrála s ochotníky, Petr přičichl k divadlu a ve třinácti letech poprvé stanul na jevišti v pohádce Zlatovláska.
Pětka z ruštiny
Před maturitou na gymnáziu už měl o budoucnosti jasno, takže se cesty bratrů rozdělily. Zatímco Karel šel na hudební konzervatoř, Petr byl v roce 1958 přijat na pražskou DAMU, přestože u maturity propadl z ruštiny. Herectví studoval v legendárním ročníku Miloše Nedbala, k jeho spolužákům patřili Josef Abrhám, Marie Málková, Jiří Krampol, Jana Drbohlavová či Ladislav Mrkvička. Během studia si přivydělával každou prací, která se namanula, občas účinkoval i v amatérských divadlech. Navzdory talentu a píli si ale nakonec absolventský diplom do desek nezaložil. V roce 1962 se totiž zúčastnil studentského majálesu, během nějž Ladislav Mrkvička vylezl na tramvaj a sundal kladku, aby do nich vůz nemohl najíždět. Jenže ho přitom vyfotografoval příslušník StB.
Bez dětí žít nechtěl
Událost vyšetřovala policie a Mrkvička byl vyloučen ze školy. Na schůzi, která o jeho budoucnosti hlasovala, všichni zvedli poslušně roku, jenom Čepek řekl ne. „Když nebudu já připuštěn k obhajobě a budu vyloučen, tak on také odmítá obhajovat, a předčasně ukončil studium na DAMU,“ zavzpomínal později Mrkvička. Petr prostě odešel středem a na protest se k státním závěrečným zkouškám nedostavil. Nedostudovaný herec se vrátil do domů na severní Moravu a jednu sezónu strávil na jevišti ostravského Divadla Petra Bezruče. Tam také potkal první velkou lásku, křehkou baletku Janu, manželství se ale brzy rozpadlo po zjištění, že by zůstalo bezdětné. Petr totiž toužil po dětech víc než po čemkoliv jiném a tohle překousnout nedokázal.
Petrolejové lampy:
Nový domov
Povinnou vojenskou službu absolvoval v Armádním uměleckém souboru, mezitím už ale začalo v Praze vznikat v ulici Ve Smečkách jedno z prvních divadel malých forem, jehož základem se stala ostravská skupinka mladých herců v čele s Janem Kačerem. Zrodil se Činoherní klub a Petr u toho nemohl chybět. „Byl to každodenní zápas o sen mladosti, ale i touha žít ve shodě se sebou samým. Jednou přijde čas, který přinese s nějakým novinářem otázku: Co pro mne znamená být hercem právě v Činoherním klubu? Znamená to pro mne všechno. Pevnou půdu pod nohama, moudrost kamarádství, které hledáme obvykle celý život, abychom ho nakonec nenašli, i pocit nevyhlašovaného porozumění. Je to místo, kde se především odehrává můj život,“ podělil se kdysi o své pocity.
Šup do trezoru
V Činoherním klubu doslova exceloval, takže si ho brzy všimli i v televizi a na Barrandově. V roce 1966 mu režisér Antonín Máša nabídl první hlavní roli v černé komedii Hotel pro cizince, který patří k nejvýznamnějším filmům šedesátých let a v němž byly role psány hercům z „Činoheráku“ takzvaně na tělo. Když ho o rok později spatřil poprvé režisér František Vláčil, hulákal prý na celé kolo, co mu to tam šoupli za černookého cikána, když chtěl typického Slovana. V historickém dramatu Údolí včel se Vláčil vrátil k tématu náboženského dogmatismu, které zachytil už předtím ve filmu Ďáblova past. Jenže fanatická oddanost ideologii nabízela v době uvedení filmu analogii k bezmyšlenkovitému následování režimu, takže byl film počátkem normalizace zařazen na seznam nežádoucích snímků a skončil v trezoru.
Nepřehlédnutelný i v zadní řadě
S Čepkovým výkonem v Údolí včel byl Vláčil nakonec tak spokojen, že mu vzápětí svěřil hlavní roli i v poválečném dramatu Adelheid. Mezitím se rozjela i jeho spolupráce s televizí, postupně posbíral řádku vedlejších rolí v inscenacích, a i když byla většina jeho postav bezejmenná, díky své vizáži a výkonům se začal usazovat v povědomí diváků. Na jevišti nebyl ambiciózní, nesnažil se na sebe upozornit za každou cenu. Na svých postavách vždy pracoval pečlivě, nezapomenutelné jsou jeho výkony v představeních Obsluhoval jsem anglického krále, Smyčka, Ten, který dostává políčky či John Gabriel Borkman. Nebyl však jen charakterním hercem a kolegové o něm říkávají, že nikdy nezkazil žádnou legraci a mnohdy byl i strůjcem různých kanadských žertíků.
Pokračování v pátek 26. září
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, TV Barrandov, Činoherní klub, lidovky.cz, Týden, Reflex, Blesk, Jan Hyvnar: Herci Činoherního klubu v živlu hry, Eliška Pilařová: Petr řečený Čepek)
Vložil: Adina Janovská