Německá sabotáž v Šárce. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
20.09.2025
Foto: Se svolením Národního divadla, foto: Zdeněk Sokol
Popisek: Šárka: Maria Kobielska (Mlada), Jolana Fogašová (Vlasta), Kateřina Jalovcová (Radka), Sbor Národního divadla
„Píšeš pořád srandičky z divadla a měl bys napsat taky něco vážnějšího, třeba o lásce, jak je krásná a vůbec.“
Tuhle závažnou výzvu mi udělila kamarádka na oslavě mých narozenin, aniž v sobě ještě měla celou třetí skleničku vína.
Jenže lásek je moc a zdaleka ne všechny jsou krásné.
V opeře je to mnohem jednodušší. Tam se buďto od začátku milují a přes mnohá protivenství se nakonec milují dál, nebo je někdo seznámí, on se zamiluje a ona ho nechce, anebo ho chce, ale plete se jim do toho jiná a všechno to skončí krvavými mordy. Výjimkou je Dalibor, udatný rytíř, i když trochu lapka, který zabije Miladě bratra, Milada na něj běží zažalovat králi, ale co čert nechtěl, najednou se do Dalibora zamiluje a je to všechno jinak. Nakonec to stejně skončí špatně, a navíc je tu podezřelé Daliborovo přátelství se Zdeňkem, „v jehož ňader tůň se hroužil“.
V opeře jdou vztahy rychle, od sedmi večer do deseti – potom už lidé začínají podřimovat a chce se jim na záchod i mezi dvěma přestávkami. Šikovný operní režisér se proto příliš nepředvádí a snaží se dovést operu bez úrazu do zdárného konce.
Respektive, snažil se. Než nastoupil svou vítěznou cestu divadly režisérismus, styl, který stejně jako jiné –ismy (například kapitalismus nebo komunismus) nevedou ke zdárným koncům.
Pokud jste se nějakým omylem dostali do Národního divadla na nové představení Fibichovy Šárky a vydrželi až do konce, měli by vás navrhnout na metál za statečnost. Teď v říjnu bude k jeho získání další příležitost.
Nevím, koho v Národním napadl ten geniální nápad (respektive to v opeře ND, která je vedena Per Boye Hansenem z Osla, tuším) pozvat k inscenaci německého režiséra, který sice publikoval odborná díla o Heinrichu von Kleistovi, Thomasu Bernhardovi a muzikálu, ale s českou kulturou neměl nikdy co do činění. Kay Link byl opravdu trefou do černého, ovšem jen pokud bylo záměrem spáchat inscenační sebevraždu. K tomu přičtěte orchestr, který hrál krásně nahlas (on kromě režisérismu někdy funguje i dirigentismus) a jeho exhibici mu kazili jen zpěváci, kteří tedy řvali statečně, nakonec i tam, kde měla být pianissima, ale přesto nebyli slyšet. Veškerý cit, který Fibich do opery vložil pod vlivem své vášnivé a sebezničující lásky, se pod těmito vlivy vytratil.
Jistěže v dnešní době nemůžete od Ctirada žádat, aby vystupoval ve stylizovaném kroji a na hlavě měl spletené kanonické copánky, ale to bylo to poslední. Režisér ve stylu Wo die Wille, da ein Weg vzal operu do rukou jako ženu, kterou chce dostat stůj co stůj, a znásilnění dopadlo podle toho. Člověk by skoro řekl, že germanizace české mytologie v archaickém libretu Fibichovy lásky Anežky Schulzové utrpěla stejně, jako někdy trpí duše českého národa pod vedením Eurobruselu. Pan Link šoupnul starým Čechům a Češkám do rukou samopaly a kanystry s benzinem, scénu vyzdobil červenými prapory s bílými kruhy uprostřed, scházel už jen ten lomený kříž. A fertig.
Šárka měla premiéru roku 1897, a nevím, zda by se tomu, co z ní po 128 letech vzniklo, divil víc výtvarník jejích kostýmů Mikoláš Aleš, nebo autor Fibich.
Uf. Dejme si oddech a na tomto místě se vraťme zpět k lásce. Zdeněk Fibich pocházel z dobře situované rodiny a už v mládí projevoval mimořádný hudební talent, jeho vzorem byli Smetana a Wagner. Poměrně brzy se oženil a manželka mu zemřela. Nedlouho po její smrti (on nikdy nechodil daleko) si vzal její sestru Betty, která byla uznávanou operní zpěvačkou. Pilně komponoval, napsal řadu oper, většinou s librety nevalné kvality. Tehdejší kritika mu vyčítala wagneriánství, což je asi důvod, proč je i dnes oblíbený na západ od našich hranic.
Básnířka Anežka Schulzová pocházela také z dobré rodiny, její strýc byl lídr strany Mladočechů a vydavatel Národních listů Julius Grégr, synovec Karel Schulz, autor slavného románu Kámen a bolest, jehož zetěm (kdybychom šli ještě dál) byl nejjemnější český dramatik Josef Topol (se slavnými syny jménem Jáchym a Filip). Anežka byla pracovitá, cílevědomá a z Fibichovy původně žačky se tak stala jeho libretistkou.
Jejich spolupráce byla těsná a stala se ještě těsnější. Fibichovi nevadil ani Anežčin drobný handicap, vybočená lopatka. A jak se také stává, v Praze, kde se nic neutají, se tajemství jejich spolupráce provalilo. V tehdejší době to byl skandál. Proti Fibichovi se spustila štvavá kampaň, ale milenci statečně vzdorovali. Odjeli spolu na ostrov Rujána, kde hledali inspiraci k Fibichově poslední opeře Pád Arkuna, o první slovanské mocnosti dějin, která mezi 8. až 12. stoletím sídlila tam, kde později vzniklo Východní Německo. (Když Alfons Mucha o čtyřicet let později vysvětloval vyšetřovatelům gestapa, proč na téma slovanské Rujány namaloval plátno 8 x 6 metrů, stálo ho to život. Že by německá inscenace Šárky byla taky trest?).
Paní Betty Fibichová celou situaci sledovala zpovzdálí. Vyčerpaný Fibich zemřel v necelých padesáti letech, o osmnáct let mladší Anežka ho přežila jen o pět let, paní Betty uspořádala manželovi slavný pohřeb a později ji uložili k němu do hrobu na Vyšehradě.
A to je konec příběhu veliké i bolestné lásky tří lidí, Zdeňka, Anežky a paní Betty, díky níž byla napsána opera Šárka, plná krásné a vášnivé hudby, která vznikla v období, kdy byl vztah milenců nejintenzivnější. Až se Národní divadlo zmůže na lepší inscenaci opery, běžte si ji tam vychutnat.
Vložil: Jaromír Janák