Má sklerózu, nebo se jen vymlouvá? Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Snad každý, kdo měl kdy dlouhodobý vztah, zažil krizi. A buď ji s partnerem překonal, nebo zjistil, že bude lepší, když se jejich cesty rozejdou. Někdy ale dilema, zda zůstat, nebo odejít, padne jen na jednoho z páru. Tím jedním jsem byla já.

Často jsem teď zamyšleně seděla ve svém bývalém dětském pokojíčku u mámy, kde jsem teď s Fildou dočasně pobývala, a už skoro automaticky odmítala přijmout stopadesátý hovor od generála. Domáhal se jediného – mého návratu. Neptal se, proč jsem odešla. Nezajímalo ho, co se stalo, co by se mělo změnit, jak se cítím, co cítí on, nebo co udělat pro záchranu rodiny. On chtěl jen jedno: návrat do starých kolejí. Ne ke mně. Ale domů. Abych tam byla. Aby měl komu říct, že se rozbila pila a musíme koupit novou. Že k obědu chce radši rizoto než těstoviny. Že se má natřít plot – tou šedou barvou, nebo dáme jinou? Žádné city. Jen praktické provozní pokyny.

A kde jsem byla já? A co Filda? Generál se neptal. Z přemítání mě probral vyzvánějící telefon. Už napružená z toho, jak generál neustále volal, jsem to zvedla a vyštěkla: „Potřebuješ uvařit koprovku? Tak si na ni dojdi do bufetu!“

„Dobrý den, já volám ohledně vašeho Filipa...“

Hrklo ve mně.

„Promiňte, myslela jsem, že mi volá můj muž. Stalo se něco?“

„Ne, nic se nestalo, jen jsem se chtěla domluvit ohledně výletu. Filip říkal, že asi nepojede. Prý máte doma krizi a on musí být s vámi.“

Tak tohle mě dostalo. Co jsem to za mámu, že můj syn cítí potřebu mě chránit, místo aby si užil výlet do Německa?

„Paní učitelko, určitě pojede. On všechno trochu poplete. Zítra to zaplatíme.“

A v tu chvíli mě to dojalo. Ne že bych to chtěla házet na generála, ale… jo vlastně jo. Proč tohle nezařizuje on? Proč všechno visí na mně? Odpověď už jsem znala. On si přece nic nepamatuje. To je jeho oblíbená věta. Ale vrtačku, šroubovák, nebo kde jsou náhradní žárovky, ví přesně. Naše společné účty, školní výlety, dny, kdy má Filda trénink nebo jak se jmenuje třídní učitelka – to je pod jeho rozlišovací schopnost.

Nedávno, ale ještě před touhle krizí, mě ale úplně odrovnal. A tam někde vznikla moje tajná teorie: Co když má fakt demenci? Protože jestli tohle není demence, tak už nevím, co jiného.

Generál miluje klasiku: buřty s cibulí. Je to pro něj něco jako guláš pro Maďara – posvátná záležitost. Když se do nich pustí, rozsvítí se mu oči. Tak jsem mu koupila kilo buřtů, cibuli, a ať si je naloží podle svýho. Aspoň to bude podle chuti.

Po třech dnech ochutnal a samozřejmě mi je cpal. Prý: „Musíš, ochutnej. To je bašta.“

Ochutnám a... hele, to je nějaký sladký, ne? Ptám se ho.

„Jo no, je. A co jako?“

„Dal jsi tam cukr?“

„Dal. A co?“

„Do buřtů s cibulí?“

„No a? To je můj tajnej recept!“

A hádali jsme se. Google, recepty, babičky, tetičky – všichni na mojí straně. Nikdo cukr do buřtů s cibulí nedává. Ale generál si stál za svým. Nakonec řekl, že to má podle sebe a že se aspoň nezkazí.

Tak jsem to vzdala. Ať si to sní. Snědl to. Celý a ještě u toho vypadal spokojeně.

A tam se mi to rozjelo. Co když tohle není jen výmluva? Co když fakt začíná ztrácet přehled? Co když už nedokáže rozlišit koprovku od boršče, plot od lednice, nebo lásku od zvyku?

A na druhou stranu mi něco našeptávalo: co když je to všechno jinak a on moc dobře ví, co dělá a používá to svoje zapomínání jako štít? Aby se nemusel snažit? A nemusel nic měnit?

No a v tom se ke mně přitulil Filda, který to všechno samozřejmě pozoruje. „Mami, co když táta fakt zapomíná? Co když bude jednou úplně mimo? Co když už je?“

Objala jsem ho a řekla:
„Neboj, nebude. Má prostě svůj styl. Je zkrátka takový, i když to zní divně.“
Filda moc nechápal, ale poprosila jsem ho, ať nad tím nepřemýšlí a radši se těší na výlet.

A najednou jsem tomu, co jsem právě řekla synovi, opravdu uvěřila.
Ne, nejde o žádnou demenci. Můj muž je prostě generál. A generál nikdy nepřizná, že se spletl. Ani když nasype cukr tam, kam rozhodně nepatří.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová