Divadlo jednoho muže. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Jak jsem si po nějakém čase společného soužití všimla, generál byl směsicí mnoha mužů z dějin literatury. Někdy jsem měla pocit, že mám doma celý Národní. Zažila jsem s ním shakespearovky i frašky, tragédie i grotesky.

Hlavně v době našich prvních společných a bezdětných let byl Othello každým coulem – chorobně žárlivý, jen natolik zbabělý, že mě ani uškrtit nedokázal. Když jsem se v době, kdy jsem jezdila za pracovními povinnostmi do Prahy, zdržela jednou na poradě, čekal mě výslech, jako bych spáchala trestný čin. Když jsem se usmála na kohokoliv mužského pohlaví, tři dny mi vyčítal, že „flirtuju s kdekým“.

Byl taky Tartuffe – mistr přetvářky a morálních kázání. Často mluvil o hodnotách, řádu, disciplíně. Dnešní doba mu lezla krkem, stejně jako dnešní mladí – moc frází, málo práce. Jenže když měl zhasnout světlo v garáži, ležel už dávno v obýváku s nohama na stolku a mudroval o tom, jak v jeho době lidi dělali víc a mluvili míň. Vždycky měl na všechno názor. Hlavně když ho nikdo nechtěl.

Šla mu obstojně i role Harpagona. Když šlo o dovolenou, radost nebo obyčejný dětský kroužek, bylo to podle něj plýtvání. „Proč by měl jezdit na soustředění? Ať si běhá po dvoře. Když jsem byl já malý, takový vymoženosti a nadstandardy nebyly a taky jsme žili,“ tvrdil a vůbec mu nedocházelo, že už dávno nejsme v době po druhé světové válce a že pokrok nezastaví. Zkrátka vše, co nesouviselo s investicí do nemovitosti, byla podle něj blbost. Mluvila jsem o nových botách pro syna – prý: „Má ještě jedny, ne?“ Vymýšlela jsem dovolenou – „A nestačí vám bazén se zahradou?“

Když jsem potřebovala podporu, empatii nebo jen lidský dotek, připadala jsem si, jako kdybych klepala na dveře Dr. Jekylla, ale otevřel mi pan Hyde. Nikdy jsem nevěděla, koho zrovna doma potkám. Jednou rozvernej společník, podruhé velmi jemně řečeno naštvaný generál.

A pak tu byl jeho Werther moment. To, když mi po hádce poslal SMS z vedlejšího pokoje – ano, z vedlejšího pokoje! – ve stylu: „Nevím, jak žít. Kdybys měla srdce, chápala bys.“ No… a co na to říct? Jak reagovat? A jak se vůbec popasovat s někým, kdo si hraje na Goethova hrdinu, ale přitom má k hlubokému citu stejně daleko jako náš pes k recitálu vážné hudby?

Nejdřív jsem se smála, pak jsem bojovala, hádala se, argumentovala. A nakonec... jsem začala mlčet. Něco se ve mně zlomilo. Každá z těch jeho rolí mě o něco připravila – o kousek důstojnosti, radosti, iluzí. Jednu po druhé jsem je snášela, asi jako herečka, které nikdy nikdo nezatleská.

A přitom bych si tak přála, aby měl aspoň kousek rytíře z Cervantesova románu. Aby měl donquijotovskou ušlechtilost a ochotu bojovat za ideály. Nečekala jsem Romea. Ale že mi život nadělí tohohle generála, to by mne ani ve snu nenapadlo. No, nadělila jsem si ho tak nějak sama. Vím. 

Až přišel den, kdy jsem řekla dost. Sbalila jsem Fildu, dvě tašky a odjela ke své matce. Té, kterou generál nemohl vystát – a teď ji mohl nenávidět ještě víc.

Volal mi snad milionkrát. Nejdřív se tvářil, že vůbec nechápe, co se stalo. Pak začal vyhrožovat – snad i armádu že na mě pošle, když se nevrátím. A nakonec... spadl do role oběti. Prý se oběsí. Další jeho dramatická poloha. Už mě unavil natolik, že mi jeho výhrůžky byly jedno.

Seděla jsem u mámy, popíjela čaj a přemýšlela, jestli život bez generála nebude nakonec ten největší upgrade. Možná ano, možná ne…ale minimálně bude aspoň chvíli klid.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová