Lékaři ji odepsali, smrt uzdravila. Záhady života

Co nás jednou čeká po posledním výdechu? Nastane tma? Uvidíme světlo? Bude něco, nebo vůbec nic?

Na tom se jednotně neshodují vědci ani duchovní, a nám tedy nezbývá, než si vytvořit svou vlastní, byť nejspíš velmi zkreslenou představu. Ať už je pravda jakákoliv, určité náznaky nám přinášejí i lidé, kteří se už na prahu smrti minimálně jednou ocitli. Z jejich autentického vyprávění alespoň můžeme vytušit, co nastane, až naše svíčka života dohoří.

Když měl v říjnu 2024 premiéru celovečerní dokumentární film Viliama Poltikoviče s názvem Tajemství smrti, mohli jste se v něm mimo jiné seznámit i s velice upřímnou zpovědí Kláry Markuciové. Chtěla jsem znát celý její příběh a musím přiznat, že jsme spolu strávily moc hezký čas.

Paní Kláro, pozastavme se na chvíli u natáčení filmu. Jak se o vás dozvěděl pan režisér Poltikovič?

Shodou okolností se potkal s mou kolegyní z práce na cestě do Tibetu. Viliam v té době natáčel svůj celovečerní dokumentární film o smrti a na základě toho se mu zmínila o mém prožitku. Ten jej zaujal, a tak se mi po návratu do Čech ozval a setkali jsme se. 

Překvapilo vás to?

To víte, že ano. Nebyla to pro mě lehká situace, když jsem se dozvěděla, že by chtěl moji výpověď použít ve svém filmu. Bylo pro mě těžké ji zformulovat.

Proč tomu tak bylo?

Měla jsem pocit, že žádná existující slova nedokáží přesně popsat to, co jsem prožila. Je to vysoce intimní zkušenost a nebyla jsem si jistá, zda by to někoho zajímalo. Navíc mě tento prožitek zcela proměnil, v osobním i pracovním životě, a tak jsem nevěděla, zda bude mé vyprávění srozumitelné. Prožitek blízké smrti se mi stal v roce 1993 a s Viliamem Poltikovičem jsme se setkali v roce 2020. Mé obavy ale byly zbytečné. Když za mnou přišel, najednou bylo všechno jinak.

Co se změnilo?

Viliam má zvláštní dar, vládne mistrovstvím v naslouchání. Do té doby jsem nikoho s tak hlubokou kvalitou nepotkala. Dokáže být plně v přítomném okamžiku, a když jste v jeho blízkosti, cítíte, že se mu můžete plně otevřít. Umožnil mi, abych se uvolnila a po mnoha letech se dokázala propojit s hloubkou toho všeho, co jsem kdysi prožila. Nebyla jsem přerušována, ale naopak. Jeho přítomnost mi dovolovala, bez jakéhokoliv nátlaku, kapku po kapce, popisovat, co všechno jsem prožila.

Určitě také pomohlo, že jsme se nejprve potkali bez kamery, takříkajíc nanečisto. Z toho, jaký byl, jsem brzy vycítila, že mu mohu plně důvěřovat. Byl první, komu jsem se do tak jemné hloubky dokázala otevřít. Věděla jsem, že mu můžu říci úplně všechno a že budu přijata. Díky tomu se mi to podařilo sdělit nahatě a úplně obyčejně. 

Děkuji, že jste souhlasila i s naším rozhovorem, moc si toho vážím. Povězte, byla jste z natáčení filmu nervózní? Já bych asi byla.

To víte, že ano. Sice jsem už určitou zkušenost s médii měla, kdysi jsem byla zvaná do televize s ohledem na svoji pedagogickou odbornost, ale tohle bylo něco úplně jiného. Je velký rozdíl, když se s někým bavíte o vašem oboru, nebo o něčem tak osobním, jako je prožitek blízké smrti.

Viliam Poltikovič je při natáčení velmi vnímavý. Dokáže se do lidí hluboce vcítit. Natáčení přizpůsobil tak, abych se cítila maximálně komfortně. Přijel za mnou do školky, do mého prostředí, kde se cítím v bezpečí. Jsem mu za to vděčná. Stejně jako jsem vděčná vám, že za mnou přicházíte.

Je dobře, že se o tématu smrti začíná pomalinku mluvit. Přiznávám, že je nesmírně těžké vynášet z hlubin bytí na světlo světa něco tak křehkého, jako je zkušenost blízké smrti. Přesto jsem si při návratu z celého srdce přála dát vědět, že neumíráme. Je to to nejsilnější a nejopravdovější, co jsem kdy zažila. Proto se budu maximálně snažit, abych vám i vašim čtenářům svoji zkušenost přiblížila, jak nejlépe dovedu, přestože není moc sdělitelná slovy.

I když se smrt velmi tabuizuje a lidé o umírání jen neradi mluví, v každém svědectví z  „druhého břehu“ je obrovská dávka naděje. Vnímáte to stejně?

Samozřejmě! To je právě dlouholetý záměr režiséra Viliama Poltikoviče, ukázat smrt v laskavějším světle a smýt patos, který tady v Evropě, a zejména v České republice ve vztahu ke smrti lidé mají. Všeobecně je vnímána jako něco děsivého. Východní kultury však tento přístup nesdílí. Vnímají smrt jako krásnou a radostnou událost, na niž se celý život připravují. Současně ale chápu, že Evropané, kteří si podobnou zkušeností projdou, nemají vždy potřebu o svém prožitku mluvit. Je tu totiž velmi tenká hranice a může se stát, že dojde ke zlehčování, nebo dokonce zpochybňování, zejména ze strany těch nejbližších.

Vraťme se tedy společně do roku 1993. Co se tenkrát přihodilo?

Bylo mi dvacet let. V červenci 1993 jsem se po dvou letech vrátila z Německa, kde jsem po Sametové revoluci pracovala jako au pair. Snažila jsem se užívat si života, jak to jen šlo. A pak přišly Vánoce.

Dva dny před Štědrým večerem jsme se s kamarádem rozhodli, že navštívíme vánoční koncert, protože tam moji rodiče zpívali Rybovu Českou mši vánoční. Moc se mi to líbilo, na to si ještě vzpomínám. Pak jsme nasedli do auta a kamarád mě odvážel domů. Na jedné křižovatce se odehrála zvláštní souhra okolností a jediná vteřina mi přetočila život o stoosmdesát stupňů. Zastavili jsme na křižovatce, čekali na zelenou, a když naskočila, rozjeli jsme se. Jenže došlo k nesprávné synchronizaci semaforů a na druhé straně křižovatky právě dojíždělo na oranžovou barvu černé BMW. Nebo možná jelo tou velkou rychlostí na červenou, kdo ví. Popravdě je mi to jedno, zkrátka k tomu došlo a my se srazili. Auto nás úplně rozmačkalo.

Jak to bylo vážné?

Hodně. Po čtyřech dnech v nemocnici lékaři pozvali mou maminku do nemocnice se slovy, aby se přišla se mnou rozloučit. Dokonce jí dali do ruky i lékařskou dokumentaci, kde už byly údaje o příčině mé smrti. V podstatě jim chybělo už jen datum.

A co váš kamarád, přežil?

Naštěstí ano. Byl odvezen do jiné nemocnice, než jsem byla já, s těžkými poraněními a propíchnutím ledviny. Také to neměl vůbec jednoduché. Po naší autohavárii bohužel musel přestat se sportem, který předtím dělal vrcholově.

Jednu nehodu v autě už jsem zažila a všechno se mi v tu chvíli zdálo zpomalené a až neskutečně ostré. Přísahala bych, že jsem schopná si detailně prohlédnout každou střepinu skla, která letí kolem. Viděla jste to podobně?

Já tento vjem neměla. Ještě než došlo k nárazu, o několik vteřin dříve, se už mé vědomí ocitlo mimo fyzické tělo. Nemám jedinou vzpomínku na náraz ani na to, co se dělo po něm. Necítila jsem bolest. Jediné, co jsem vnímala naplno, bylo uvědomění, že už nemám žádné tělo. Zcela automaticky jsem tuto skutečnost přijala a jako ateistka předpokládala, že se co nevidět ocitnu ve tmě a rozptýlím se do nicoty. A tak jsem čekala. Zůstávala jsem naprosto uvolněná, podobně, jako když čekáte na brzký příjezd autobusu.

Jenže žádná tma nepřišla.

Ne. Místo toho se všude kolem mě obrovsky otevřel prostor. Zdál se tak nekonečný, a já se mohla poprvé v životě opravdu nadechnout. Takový nádech jsem nikdy předtím nezažila. Cítila jsem se nekonečně šťastně a blaženě. Nic jsem neviděla, jen jsem cítila, že jsem součástí něčeho bezbřehého. Jak bych vám to připodobnila? Je to jako když si lehnete do moře. Jediné, co vnímáte, je jeho nekonečnost a blaho, které ve vás vyvolává.

Víte, že jste součástí něčeho většího. Něčeho, co je naprosto bezpečné a co vás přijímá přesně takového, jaký jste. Celou svou bytostí vnímáte, že jste milovaný, a neexistuje nic jiného, než tento slovem nepopsatelný stav. Bylo to jako cítit Dech života. Zdroj, který nemá žádné tvary ani hranice. Cítila jsem nepopsatelnou rozkoš, lásku a úlevu. A také nekonečný pocit štěstí. Řekla bych, že je to paradox, protože všechno, co jsem do té doby marně hledala ve svém životě na Zemi, mi přinesla až smrt.

Chápu správně, že jste společně s Dechem života nevnímala žádné vizuální vjemy?

Ano, nic takového mě nevyrušovalo. Zkusím to popsat ještě trochu jinak, protože jsem ascendovaný Štír a ráda dávám příměry milostného charakteru. Je to velmi podobný pocit, jako když se člověk miluje s milovaným člověkem a zažije orgasmus. Asi tak chutná smrt. Jen je to tisícinásobně větší prožitek. Pocit úplného spojení a dokonalé jednoty.

Pokud můžete, zkuste to, prosím, ještě trochu rozvést.

V nekonečném živoucím poli, které dýchalo a bylo prostoupeno skrznaskrz láskou, jsem měla pocit, že se koupu nekonečně dlouho. Byla jsem šťastná a přála si zde zůstat napořád. Najednou se však něco změnilo. V této nekonečné nádheře, prostoupené láskou, jsem najednou začala vnímat prožitky z mého života v lidském těle, které nebyly láskou.

Cítila jsem obrovský kontrast v tom, že jsem sama nekonečným potenciálem lásky, ale ve svém životě jsem ji nedala. Nebo ne tolik, kolik jsem jí dát mohla. Ten pocit mě srazil na kolena a cítila jsem velkou bolest. Přála jsem si opravit svoji situaci a vrátit se zpátky. Nejvíce se mi to ukázalo na mém příběhu s mámou, které jsem si teď moc přála říci „miluji tě“.  Jenže jsem už neměla tělo, a tak i kdybych jí to řekla, neslyšela by mě.

Myslíte, že něco takového jednou prožijeme všichni?

Věřím, že ano. Ale je to jen můj ryze individuální pocit, kterým by se neměl nikdo nechat limitovat. Každý z nás je zcela jedinečnou kapkou, která se vydělila z nekonečného oceánu bytí, aby stejně jako já zažila své vlastní dobrodružství. Máme každý svou unikátní schopnost porozumět dle svého vnímání.

Proč si myslíte, že jste byla schopna vrátit se zpět?

Protože jsem si to moc přála. Zdroj života je nekonečně milující a vždy dává šanci, abychom opravili svoji situaci a napravili nesoulad. Cítila jsem, že jsem nevyužila veškerý potenciál lásky, a bylo mi to neskutečně líto. Bylo to, jako bych v sobě měla malinkou černou tečku. Moc jsem si přála splynout se Zdrojem navždy, ale bez ní.

Co podle vás ta malá tečka znamenala?

Byla to láska, kterou jsem za života mohla dát a nedala. Černě zabarvené místečko, které mě srazilo na kolena a díky němuž jsem cítila nekonečné utrpení. Byla to veliká bolest. Mnohem horší, než kdybych byla mučena ve svém fyzickém těle. Navíc jsem cítila, že v utrpení nejsem sama. Cítí jej i nesčetné množství dalších bytostí. Od malých broučků až po člověka.

Je pravda, že po smrti čelíme jen jedinému soudci, a tím jsme my?

Ano, přesně tak to je. Až každý ochutnáme svůj plný potenciál, který se nám všem ve smrti otevře, budeme zakoušet i všechna místa, kde jsme ho nevyužili. Přestože nás Zdroj života nehodnotí, my sami ucítíme, kde jsme mohli dát více lásky, více dobra, více krásy, více citu a tak dále. Ve své zkušenosti jsem si nevyčítala, že jsem něco nezvládla, ale bolelo mě, že jsem to udělat mohla a neudělala. To bylo to nejtěžší. Největší muka přišla v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že mě máma neslyší. Měla jsem obrovskou touhu celou tuto situaci opravit, ale nemohla jsem. Neměla jsem tělo.

Jak vypadali vaši průvodci?

Byly to obrovské, zlatě zářivé bytosti. Prastaré a nekonečně moudré. Stála jsem před nimi v hluboké úctě a cítila obrovskou pokoru. Zářily do mě světlo a já jim ho zářila zpět. Myslím, že jsem od nich tenkrát obdržela jakési kódy, které mi následně umožnily pokračovat dál. Od momentu, kdy jsem se s nimi setkala, už šlo všechno ráz na ráz, a pak jsem z výšky uviděla své fyzické tělo.

Navzdory očekávání mi to nebylo vůbec příjemné, cítila jsem k němu odpor a znechucení. Vůbec se mi nechtělo do něj vstupovat. Bylo to, jako bych si na sebe měla obléknout mokrý, těžký kabát, vlhký špinavý hadr. Jenže má touha opravit situaci s mámou byla silnější, a tak jsem to udělala.

Popište mi, prosím, co si pamatujete, když jste znovu začala vnímat svět okolo sebe.

Mé vnímání bylo rozšířené, a tak jsem stále zůstávala ve spojení s tím, co je daleko za hranicemi fyzického světa. Co jsem ale netušila, kde jsem, a hlavně kdo jsem.

Co ten zmatek způsobilo?

Když jsem sestupovala dolů, nebyla jsem si jistá, do jakého těla se rodím. Předpokládala jsem, že by to mohlo být tělo miminka. Pamatuji si, jak jsem si říkala: „Ach jo, to se zase budu muset učit chodit, jíst. Budu muset vyrůst.“ Jenže mé přání vrátit se bylo tak veliké, že jsem si nakonec řekla, že to nevadí. I tak mi to za to stojí. Nakonec jsem ale byla ráda, když jsem uviděla své původní staré tělo.

Měla jste alespoň zpočátku amnézii?

Ano. Probrala jsem se zrovna ve chvíli, kdy u mě seděla máma. Nevěděla jsem ale, kdo je, a také jsem netušila, kdo jsem já. Před vstupem do těla prochází většina z nás rouškou zapomnění a já si jí prošla také. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se znova rozpomněla. Maminka mi v tom pomáhala.

Máte v paměti ještě něco?

Dodnes se usmívám při vzpomínce na své první nemocniční jídlo, které mi dali po návratu z toho nekonečně nádherného prostoru. Dostala jsem na talíř brambory s jitrnicí. Byl to trošku šok, ale byla jsem opravdu vděčná, že jsem zpátky. Chtěla jsem co nejdřív opravit svoji situaci, zahrnout mámu láskou, a pak se co nejdřív zase vrátit zpátky domů na druhý břeh. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by to mělo být jinak.

Už jste své mamince řekla všechno, co jste tehdy chtěla?

Ano, asi o týden později, kdy už jsem toho byla fyzicky schopna. Celou dobu, co jsem byla v nemocnici, o mě každý den pečovala a bylo to moc hezké, protože jsme si předávaly lásku vzájemně.

Předtím očekávali, že zemřete. Jaká byla vaše nová prognóza?

Lékaři hovořili o trvalých následcích. Kromě úrazu hlavy jsem měla rozdrcenou spodní část těla, pravou nohu, pánev i stydkou kost. Mícha naštěstí poškozená nebyla, ale přesto se všichni domnívali, že možná nebudu chodit. Měla jsem mít i o dost zkrácenou nohu.

Prognóz jsem za tu dobu, co jsem ležela v nemocnici, slyšela víc. Později odhadovali, že budu muset asi rok a půl ležet, než budu moci začít s rehabilitacemi. Abych byla upřímná, žádné lékařské předpovědi jsem moc neposlouchala. Po návratu do těla jsem byla propojená s živoucím polem Dechu života a věděla jsem, že vše pochází z něho. Tedy i mé tělo. Proto byla má pozornost zaměřena tímto směrem.

Jaké věci jste dělala?

Měla jsem obrovské bolesti, ale věděla jsem, že nemohu začít jíst léky, protože by narušily přirozený proces uzdravování, který plyne od Zdroje. Proto jsem hledala způsob, jak si pomoci, abych v těch bolestech vydržela. Nejdříve jsem zkoušela nechat se prostupovat světlem, vždyť jedna z kvalit Zdroje života je i světlo! Jenže světlo tělem vždycky rychle prošlo a bolesti mě nepřecházely. Zkusila jsem jej tedy zpomalit tím, že jsem si představovala, jak do mé hlavy vtéká zlatý med ze Zdroje života, prolévá se celým tělem dolů a nahoru.

Tím, že jsem byla upoutaná 24 hodin na lůžko, jsem měla spoustu času se takto prolévat. S překvapením jsem zjistila, že tento způsob mi pomáhá a že se mé ukrutné bolesti zmírňují. Věnovala jsem tomu veškerou svoji pozornost. Zpočátku nikoliv proto, abych se uzdravila, ale spíše z důvodu překonání bolesti. Po určité době jsem ale zjistila, že se mé tělo postupně začíná navzdory pochmurným prognózám uzdravovat.

Za jak dlouho jste se dostala z nemocnice?

Je to až neuvěřitelné, ale už za měsíc jsem byla zpátky doma a po dalších dvou měsících jsem šla do práce.

Při všech těch drtivých zlomeninách kostí?

Ano. Lékaři se na mě během těch několika týdnů chodili koukat a sami nevěřili vlastním očím. Pořád jsem jim děkovala za to, že se o mě tak hezky starají, a dávala jim jasně najevo, že se mi ulevuje. To byla pravda. Neměla jsem potřebu se jim o svých medových terapiích zmiňovat. Nakonec si ten zázrak vysvětlili tím, že jsem hodně mladá a mám velice dobrou schopnost regenerace. Byli hlavně rádi, jak rychle jsem se uzdravila, a já samozřejmě také. Nesmírně si jich vážím za to, jak mě znovu seskládali, protože bez nich bych neměla fyzické tělo, do něhož by bylo možné se vrátit.

Jaké poselství máte pro lidi, kteří by chtěli ve svém životě něco změnit, ale přesně neví co?

Ve smrti jsem zjistila, že jediné, co má v životě smysl, je to, co uděláme ze srdce a z lásky. Všechno ostatní nemá ve smrti hodnotu a umírá společně s naším tělem.

Jak vás toto uvědomění osobně změnilo?

Zásadně. Po návratu z nemocnice jsem tomuto poznání rozhodla přizpůsobit celý zbytek svého života. Jakékoliv volby jsem začala dělat pouze ze srdce a díky tomu se proměnil celý můj život i lidé v něm. Začala jsem věnovat pozornost obyčejným věcem, zjednodušila jsem svůj život a začala vnímat vzácnost života v těle. Velmi jsem dbala na to, abych svými slovy a činy dělala dobro na světě.

Víte, smrt je ten největší dar, který jsem kdy dostala. Umožnila mi pochopit, že každý, kdo zemře, žije dál. Spojuje se se Zdrojem života a zažívá nekonečné blaho, hluboké štěstí a neskutečné naplnění. Smrt je tím největším orgasmem, vnímá jej každý, kdo odchází.

Ale umírání bývá pro člověka často velmi těžké.

To je pravda a možná právě proto vnímá naše společnost smrt jako zoufalou věc. Jenže přítomnost smrti přináší to největší osvobození, po kterém jsme v životě toužili. Člověk zažívá nekonečnou a plnou lásku, kterou celý život hledal. Je to stav úplného spojení se sebou samým a plného pochopení života.

Jaké další rozdíly jste po své zkušenosti zaznamenala? V čem byla původní Klára jiná?

Nebyla si vědoma, že pochází ze Zdroje života, ani toho, kolik krásy, lásky a dobra může cítit. Netušila, o kolik z toho všeho se může rozdělit s druhými. A v neposlední řadě, nebyla si vědoma toho, že to jediné podstatné v životě je láska. Že všechno ostatní jsou podružnosti, kvůli kterým nemá smysl kazit si den ani vztahy.

Je ještě něco, co vás dnes dokáže rozhodit?

Samozřejmě! Pořád stále stejně jako všichni ostatní prožívám různé druhy příjemných a nepříjemných stavů či emocí. Rozhodně nejsem žádný anděl, který by už nedělal chyby. Jen mám ten dar si pamatovat, že všichni pocházíme z jednoty a lásky. Každý den trénuji, abych dělala hlavně to, co cítím, že je správné. Snažím se být věrná sobě, naslouchám svému srdci, mluvím a jednám z něho, pokouším se neohýbat záda před jinými lidmi. Není to lehké, ale má to pro mě smysl.

Jak se dá poznat, že člověk žije v souladu se Zdrojem, s Bohem?

Na to je jednoduchá odpověď. Vše, co souzní s Dechem života, vždycky nese náboj svěžesti, jednoduchosti a lehkosti. Ať už děláme cokoliv, přináší nám to radost a nadšení. Tak, jak to mají malé děti. Cítíme, že nemusíme s ničím a nikým bojovat. Pokud máme z něčeho vyloženě dobrý pocit, tak ať se děje, co se děje, vždy to dobře dopadne…

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Klára Markuciová,