Jsem plešatá a on pláče. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Generál je tvrďák, voják, chlap. Svoje city nedává najevo. Nikdy! Teda skoro. Občas mu to přece jen ujede.

To, že i chlap pláče, jsem poznala právě u generála. Vcelku překvapivě, když jsme spolu byli ani ne rok. Byly Vánoce. A já mu pod stromeček dala – spíš z legrace – cínového vojáčka. Našla jsem ho někde ve vetešniství. Když si dárek rozbalil, oči se mu zalily slzami a pofňukával jako malý kluk. Úplně jsem ho v tu chvíli viděla jako mrňouse se soplem u nosu, jak sedí v koutě a brečí, protože mu někdo zlomil lopatičku. No tenhle dospělý generál se to fňukání snažil v sobě dusit. Ostatně – jako všechno. Kromě vzteku. Ten mu šel ven vcelku obstojně.

Tenkrát mě ty jeho slzy ale docela vylekaly. Myslela jsem, že jsem mu tím vojáčkem připomněla nějaké trauma. Třeba kamaráda, který zemřel při výkonu služby, když čistil pušku... nebo tak něco. Až později jsem zjistila, že za tím žádná tragédie nebyla. Generála prostě čas od času přepadla lítostivá nálada.

Obvykle kolem Vánoc to bylo nejsilnější. Stačilo, když v rádiu začali hrát Narodil se Kristus Pán – a generál byl naměkko. Když jsem se ho zeptala, co ho tak dojalo, odsekl, že má rýmu. Nebo že ho dráždí kouř z komínů. Nebo jinou blbost, kterou si zrovna vymyslel. Aha, jasně. Kouř z komínů. Do očí. Hmm…

Postupem času jsem pochopila, že generál pláče, když ho něco dojme. Vojáček, koleda, sen o svobodě, přání k narozeninám, usmíření po hádce – a taky, když mi musel oholit vlasy kvůli chemoterapii.

Místo toho, abych brečela já, plakal on. A mě to… rozčilovalo.

„Sakra, kdo tady přišel o vlasy? Kdo tady balancuje nad propastí? Ty nebo já?“ nadávala jsem a polykala už slzy s ním.

A on na to jen: „Takový krásný vlásky jsi měla...“

To mě fakt uklidnilo. Nejradši bych mu to holení hlavy oplatila a přitom šeptala: takový krásně plešatý generál jsi teď. No trochu sadistické, ale ulevující.

Celkově když jsem byla nemocná, brečel víc než já. Podezřívala jsem ho, že ho nejvíc děsí fakt, že by se musel sám postarat o Fildu. No ano, paradoxně by byl vdovec on – ne já, o dvacet let mladší. Tyhle úvahy jsem měla často. Generál fňukal čím dál víc a mně to začínalo lézt na nervy.

„Můžeš se už konečně trochu pochlapit? To tvoje slzavý údolí mě ještě víc stresuje. Potřebovala bych spíš povzbudit, podržet, cítit sílu, chápeš?!“

Generál to možná chápal, ale nebyl toho schopen. Byl na tom hůř než já. A tak jsem ho nechala – ať si pláče, ať si fňuká. Jen ne před Fildou! To jsem zakázala rezolutně.

A jak to dopadlo? Začal vzlykat už nahlas.

No výborně! Není nad to mít doma fakt chlapa. Vojáka. Obránce vlasti. Tvrďáka. Frajera. Lamželeza. A tak dál.

Měsíce jsem se dívala nejen na svoji holou hlavu a zdevastované ruce od kapaček, ale i na generála naloženého v solné lázni svých emocí.

Samozřejmě – chápala jsem jeho bolest. Ale když léčba skončila, čekala bych, že s tím skončí i to jeho naříkání. Jenže ne.

„Tak snad by ses měl radovat, že jsem se z toho alespoň prozatím dostala, ne?“

Generál jen kýval hlavou a prohlížel si mě, jako kdybych byla někdo jiný.

Je fakt, že mě nemoc změnila. Přibrala jsem, když mi znovu začaly růst vlasy, chvíli jsem vypadala jak květák. Moje dlouhé plavé vlasy byly pryč. Narostly mi černé, jemné a kudrnaté. Výraz už nebyl tak živý – ale pořád jsem naživu byla. A někdy víc než generál.

Trvalo několik měsíců, než ho jeho lítostivý režim konečně přešel. A i pak mi občas připomněl, že každý máme nějaké zranění – ať už jsme generálové, nebo křehké dívky.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová