Dovolená bez něj? Úleva… dokud nepřišly fotky. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Miluju cestování. Generál ho nesnáší. Ale to už jsem, myslím, někde práskla. Vcelku logicky jsme se v tomhle rozdělili. Generál zůstával doma, hlídal dům, mazlíčky a vesmír, a my s Fildou jsme se vesele poflakovali po světě.

Upřímně? Ani mě to nijak zvlášť nemrzelo. Možná trochu kvůli Fildovi. Ale jinak… zážitky z cest s generálem bývaly většinou vyčerpávající a v lepším případě tak nudné, že i zívnutí bylo adrenalin. Když náhodou někam jel, prospal většinu pobytu. Buď v hotelu nebo u vody. Ale tvářil se u toho světácky.

Generálovi jsme proto začali posílat fotky místo pohledů – a taky volali s obrazem. A on byl nadšený. Vážně! Prý: „Takhle je to nejlepší, skoro jako bych tam byl s vámi.“ Byl to takový televizní typ. Měl rád cestopisy, ale do terénu by nevlezl ani za tank.

A tak jsme mu to ještě přiblížili. Autentická videa, telefonáty z hor, od moře, z lanovky, z přeplněného autobusu v Andalusii. Generál jásal, říkal: „To je jak v televizi! Akorát lepší, protože jste tam vy.“

Jenomže pak se to zvrtlo. Začal posílat fotky i on. Jakože je taky na dovolené. Fotil naši zahradu – růži v detailu, stéblo trávy, svoji nohu ve stínu slunečníku. Pak přišla série s pejskem. Na jedné měl klobouk, na druhé falešný doutník v hubě. Prý „Letní pohoda“. Každý den něco. Jako by byl influencer v důchodu.

„Asi se nudí, mami,“ usoudil Filípek a víc to neřešil. Já jsem to ale řešila. Protože když nám generál volal, chtěl slyšet, co si o každé jeho fotce myslíme. „Vidělas tu s tím keřem? A co ta, jak olizuju vařečku? Dobrý, ne?“

Nebylo úniku. A mě to už unavovalo. Tak jsem nastražila past. Začali jsme mu s Fildou posílat fotky ještě častěji. Z tržiště, promenády, hotelového pokoje, a dokonce i z veřejných záchodků, kde měly fakt pěkný kachlíky... A pak ho Filda bezelstně zpovídal: „Táto, viděls to video z pláže? A tu horu? A dres?“ Generál byl zaskočen. Zřejmě nečekal, že budeme tak pečliví. Přestal posílat. Občas dokonce ani nezvedl telefon. Prý usnul. Ticho. Klid. Sláva a hurá, chtěla jsem zvolat česky na pláži plné Španělů.

Ale klid netrval dlouho. Za pár dní začaly chodit nové „dovolenkové série“: Generál si sám vaří oběd, olizuje vařečku a pod tím nápis: „Dnes mám velkou dobrotu!“ No jasně.

Nejdřív jsem dělala, že jeho fotky někam zmizely, ale když mi je začal posílat znovu a znovu a pokaždé se ptal, jestli už došly, vzdala jsem to. Naučila jsem se větu, která fungovala:
„Super, táto, to je skvělý! Pošli nám zase něco.“
A ejhle. Zázrak. Bavit ho to přestalo. Fotky chodily jen občas. Dalo se to vydržet.

Další dovolenou se to celé opakovalo. A pak zase. Nakonec jsem si zvykla. Prostě jsem si řekla: Tohle je náš styl. My cestujeme, on fotí psa s doutníkem. Každý máme svoje.

Možná ho příští rok přihlásíme do nějaké amatérské fotosoutěže. A třeba vyhraje zájezd.

A já s Fildou na něj pojedeme. A generál nám bude posílat svoje fotky. Jako vždycky. A všechno bude, jak má být.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová