Za oponou z Národního. Život Vojtěcha Hynaise zastínilo jediné dílo. Časosběr
23.08.2025
Foto: Se svolením Moravské zemské knihovny v Brně - Album representantů všech oborů veřejného života československého, 1927
Popisek: Profesor Akademie výtvarných umění a autor opony Národního divadla Vojtěch Hynais
Znají ho i děti na základní škole a jeho jméno se stalo součástí velkého vlasteneckého příběhu. Jeho talent a život, uzavřený právě před sto lety, ale kvůli tomu zůstaly v pozadí.
V uměleckém světě se stává, že se člověk po mnoha letech tvrdé práce nakonec proslaví jen jedním jediným počinem. Ale aby vašim životním dílem byla opona, to není úplně obvyklé. Vojtěcha Hynaise díky tomu znají i děti na základní škole a jeho jméno se stalo součástí velkého vlasteneckého příběhu. Jeho talent a život, uzavřený právě před sto lety, ale kvůli tomu zůstaly v pozadí.
Velký český malíř se narodil 14. prosince 1854 v hlavním městě rakouské monarchie. Vídeň v té době byla sídlem mnoha českých odvážlivců a otec krejčí byl oddaným vlastencem, i tři syny vedl v národním duchu. Hynais junior zamířil v šestnácti letech na vídeňskou Akademii. Nebylo pochyb o jeho mimořádném uměleckém talentu a formovalo jej i prostředí, kterým byl mladý Vojtěch obklopen.
Vídeň druhé poloviny 19. století zažívala opravdovou renesanci. Když v roce 1848 nastupoval na trůn mladičký císař František Josef I., stály ještě městské hradby, které izolovaly vládnoucí dvůr od svých poddaných, a zámek Schönbrunn se svými rozsáhlými zahradami byl venkovským sídlem za městem.
Když starý mocnář v roce 1916 zemřel, bylo hlavní město monarchie proměněno k nepoznání. Během jedné vlády byly strženy hradby a na jejich místě vznikla dnešní podoba velkoměstské Ringstrasse. Najdete na ní to nejlepší z rakouské metropole, od parlamentní budovy přes muzea až po výstavní katedrálu. Po obou stranách bulváru jezdí tramvaj, kterou za pár euro můžete absolvovat okružní jízdu po historii.
Mladý Hynais zblízka sledoval, jak toto všechno vzniká. Na Akademii studoval v ateliéru klasické malby u profesora Anselma Feuerbacha, který se právě vrátil z Itálie. Počátek sedmdesátých let 19. století byl pro studenta malířství velmi úspěšný, Feuerbach ho nejen přizval ke spolupráci na nové budově Vídeňské umělecké akademie, ale dokonce mu zařídil i stipendium v Římě a Benátkách.
Svůj rozkvět chtěla Vídeň předvést celému světu na Světové výstavě 1873, kterou metropole pořádala. A aniž to Hynais tušil, právě tady se začal psát příběh jeho opony v Národním divadle. Přímo na výstavě se totiž seznámil s umělci, kteří byli pro podobu naší první divadelní scény klíčoví a utvořili skupinu, která se přímo nazývala Generace Národního divadla. Řazeni jsou k ní i umělci, kteří se na tomto projektu přímo nepodíleli, což ale nebyl Hynaisův případ.
Vídeňská výstava seznámila Hynaise také s obrazy francouzského akademického klasicismu. Velmi ho tento směr zaujal, ale trvalo dalších pět let, než se do Paříže mohl vydat na pokračování svých uměleckých studií. Nevěnoval se jen vzdělání na proslulé École des Beaux-Arts, ale také navazoval kontakty. Tehdy, tak jako dnes, musel umělec, který se svou tvorbou chtěl uživit, ovládat schopnost otevřít správné dveře, využít svých známostí a sehnat si vhodné doporučení. Hynais se dostal do názorově blízké skupiny velikánů, jako byli Václav Brožík, Luděk Marold, Václav Sochor nebo Antonín Chittussi.
A nezanedbával ani noční život, nakonec Paříž už v té době byla vyhlášená coby město lásky. V roce 1883 se oženil s modelkou Augustou Vorinovou a záhy se stali pyšnými rodiči synka a dcerky. Živit rodinu v metropoli nad Seinou rozhodně nebylo levnou záležitostí, ale Hynaisovi se to dařilo až nečekaně úspěšně. Stejně jako později Alfons Mucha si vydělával tvorbou plakátů, vynášela i výtvarná spolupráce s věhlasnou porcelánkou ze Sèvres.
V duchu byl ale stále vlastencem a nikdy nepřestal udržovat kontakty s umělci v Praze. První výstavy se zde dočkal v roce 1879 a dopisoval si nejen s místními umělci, ale také se známými pražskými sponzory umění, jako byl Hlávka nebo Náprstek.
V létě 1881 se zrovna nacházel v Praze, když 12. srpna skončilo v plamenech Národní divadlo. Oheň kromě sedadel a vybavení budovy spolykal i vzácná umělecká díla, která v rámci vlastenecké akce vytvořili ti nejtalentovanější z patriotů. Hynais osobně zachraňoval z plamenů vše, co šlo odnést. Opona Františka Ženíška se ale zachránit nedala.
Krátce poté byl k vytvoření opony nové osloven právě Vojtěch Hynais. Nechal se přemlouvat poměrně dlouho, nejen z kolegiality k Ženíškovi, ale také proto, že měl o její podobě poměrně specifickou představu. Nakonec se mu svou vizi velkoformátového obrazu podařilo prosadit.
Když sedíte v Národním divadle před představením a vidíte ten úžasný monument, upoutá vás nejen ústřední Sláva národa. Obraz na oponě vypráví příběh, jehož propracovanost bere dech. A aspoň mně se nikdy neokouká.
Hynaisova opona. Foto Národní divadlo
Autor tak zásadního monumentu se samozřejmě okamžitě stal vlivnou osobností pražské výtvarné scény. Od svého pařížského učitele Jean-Léona Gérôma si přinesl, jak nastolit chod umělecké školy, vytvořit si skupinu následovníků a udržovat jednotný styl. I to patří k umění. Takže když v roce 1894 dostal od architekta, stavitele a mecenáše Josefa Hlávky nabídku na místo profesora na pražské Akademii, provedl tam revoluci ve způsobu výuky a práce se studentským kolektivem.
Pronajal a přestavěl jeden z pavilonů v Holešovicích, kde se konala Jubilejní zemská výstava v roce 1891, a od roku 1903 zde fungoval pro výtvarníky bezpečný a inspirativní prostor. Systém ateliérů, který Hynais nastolil, na pražské Akademii výtvarných umění funguje dodnes. I přes zdravotní handicap, když kvůli nemoci přišel o jedno oko, působil jako profesor na akademii až do konce svých dní. Jeho životní příběh se uzavřel 22. srpna 1925. Poklonit se jeho památce můžete na pražském Slavíně, kam právem patří.
Ačkoliv ho mnoho lidí zná jen jako autora opony, jeho význam pro české umění byl mnohem větší. Kreslil nádherné realistické obrazy, od aktů přes portréty až po fenomenální ztvárnění čtvera ročních dob. První tři roční období, Jaro, Léto a Podzim, byly určeny pro výzdobu Národního divadla. K Zimě se Hynais vrátil až na přelomu 19. a 20. století. V zasněžené Stromovce mu k ní pózovala rusovlasá modelka pražské Akademie Ernestina Wittnerová, což bezesporu musela být pro kolemjdoucí atrakce.
Právě Zima se mi vryla do paměti, v zahalené dívce vystihuje křehkost, krásu i hrozící krutost v bílé. Taková bývá zima, i když v posledních letech už jsme to skoro zapomněli.
Dluh vůči Hynaisovu dílu se snaží splatit nově vydaná dvoudílná monografie od Marie Mžykové. Najdete v ní nejen život velkého umělce, co ho inspirovalo při práci, ale především nádherné reprodukce jeho děl. Publikace je to monumentální. Stejně jako ta opona v Národním.
Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas (ZDE), Hospodářské noviny (ZDE), Kudyz nudy (ZDE), Národní galerie Praha (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo