Tele, tele – PIN! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Telefonní aparát

Telefon je moc pěkný dárek k narozeninám. Lesklý, placatý, heboučký, na jedné straně s obrazovkou, která vám poskytne mnoho důvodů k potěšení.

Na druhé straně jsou takové puntíky a těmi, když na nich zrovna nedržíte prsty, se dá fotografovat. Fotit můžete všechno a i několikrát, je jen problém, že když ty fotky budete někomu ukazovat, neprojeví až takový zájem, jaký byste o své umělecké dílo předpokládali. Navíc, a to není ani příliš překvapivé, se tím telefonem dá i telefonovat. Kdykoliv, hned. Nemusíte stát frontu před budkou a shánět pětadvacetník, který vám potom veřejný telefonní automat spolkne a vám stoupne krevní tlak o sto stupňů. V mládí, kdy jsme o mobilních telefonech neměli ani zdání, jsme uměli zavolat pomocí desetníku, když jsme ho do té platební škvírky šikovně šoupli a ukazováčkem pravé ruky roztočili. Pokud se vám to povedlo, úspora oproti oficiálnímu tarifu patnáct haléřů, a to byly, když se to povedlo, už ušetřené slušné peníze. Pokud propadl celý tarif, připsali jsme si to ke zmařeným investicím.

Infarktová situace nastala, když jste sehnali pětadvacetník, našli budku a v té stála paní, která řešila s přítelkyní na telefonu světoborný problém, kolik cukru má dát do marmelády, nebo že ten její zase přibral pět kilo. Pokud jste se odvážili zaklepat na dveře a nenápadně na sebe upozornit, téměř s jistotou jste se o sobě dozvěděli, že jste nějaký blbec, který bouchá na dveře a otravuje, a že bude muset asi končit, protože ten idiot nedá pokoj. Potom se paní ještě deset minut loučila, aby pak prošla kolem vás s opovržlivým výrazem a syčením ze sešpulených rtů. Načež jste vlezli dovnitř a budka byla vaše včetně dámské pronikavé vůně Chat Noir, mísící se s odérem toho, co zde v noci zapomněli pánové, kteří v nouzi nejvyšší použili budku jako pisoár.

Toho jsme dnes ušetřeni. Mladí lidé vůbec netuší, jak obtížná a zábavná byla komunikace mezi lidmi.

Mobilní telefon vyřešil všechny problémy. Zvlášť když máte děti, které, když se přestanou divit nad vaší neschopností ovládnout tak jednoduchý přístroj, jako je mobil, vám pomohou s instalací a „podívej, to je takhle“, něco zmáčknou, pak něco jiného dvakrát, „klikneš tady a je to“. Jasné. Jim ano, mně ne.

Samozřejmě, už vím, že když už jsem mobilního telefonu nabyl, je nutné, abych ho i dobil. Jednoduše zastrčíte jeden konec drátu, co je ten malý čudlíček, do telefonu a velký do zásuvky. Potom už stačí jenom zapnout, zezadu přimáčknout prst (jen si musím proboha vzpomenout který) a mělo by být hotovo. Jenže není. Oblíznete si prst, otřete, otřete i to místo, kam se přikládá, raději vyzkoušíte všechny prsty, jenže vzdorující přístroj nepřesvědčíte. Navíc vám ohlásí, že máte tři pokusy zapsat čtyřmístný PIN kód. To je to číslo, o kterém vám děti řekly, že si je budete snadno pamatovat.

Jenže paměť už také není, co bývala, je ráno a čas mám do večera, tak se k číslu 9999 dostanu už odpoledne. Zákeřný telefon je ale chytřejší než já, a tak mi píše, že už mám jen dvě možnosti. Raději jsem si od nespolupracujícího zrádce odsedl:

„To jsem zas dopadl. Jako Češi na Bílé hoře.“

„Ježíšmarjá, Bílá hora! To je ten zatracený PIN!“ Hrdě jsem namačkal 1620. Telefon se rozsvítil a řekl mi, že mě vítá. Spadl mi kámen ze srdce. Ještě že jsem si neřekl, že jsem dopadl jako sedláci u Chlumce. To bych ten nešťastný PIN hledal dodnes.

Vložil: Jaromír Janák