Jsem macecha, ale ona je fúrie. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Jestli jsem minule zmiňovala, jak mě generálova dcera „vřele“ přijala, tak věřte, že její „srdečnost“ a hlavně až nežádoucí upřímnost ke mně pokračovaly i nadále.

Při každé její návštěvě mě už týden předem bolelo břicho a byly chvíle, kdy bych ji nejradši něčím praštila. Samozřejmě jen v duchu – navenek jsem nasadila křečovitý úsměv.

Snažila jsem se. Navařila, napekla, dokonce generálovi zkontrolovala oblečení, aby si náhodou nemyslela, že o něj nepečuju. A pak mi došlo: chovám se, jako kdyby měla přijet tchyně – a ne moje vyvdaná dcerka, která je navíc stejně stará jako já. Sakra, takhle to nejde. Musím být jako kámen. Nechce se mnou kamarádit? Dobře, její problém.

Koukala jsem na generála, který se na svou holčičku už těšil. U něj to bylo zvláštní – při jeho povaze by člověk nečekal, že na někoho nedá dopustit. A ona to moc dobře věděla.
Ne, nežárlila jsem… jen mě to trochu dráždilo. Generál odešel, když jí bylo asi dvanáct, ale bral si ji k sobě pravidelně. Něco mi tam ale nehrálo. Jako by mezi nimi byla zeď – a přitom to občas bylo „tatínečku“ a generál ji objal kolem ramen, culil se jak puberťák. Divný.
Jenže s generálem se o takových věcech mluví těžko. Na otázku „jaké má vzpomínky?“ jsem dostala jen jednu historku: jak ji učil chodit, i když ona nechtěla. Moc jsem se toho nedozvěděla.

Z přemýšlení mě vytrhl zvonek. Hrklo ve mně, srdce mi bušilo, jako by vyhlásilo poplach. Mít trému z dcery svého muže – to už je opravdu konec. Skoro jsem se pokřižovala a šla otevřít.

Ač jsem nechtěla, donutila jsem se k úsměvu a vřelému přivítání.
Ivanka se na mě moc neusmála, vřelost nikde. Podala mi ruku tak vlažně, až mi byla zima.
„Je ti zima?“ zeptal se překvapivě trefně generál, když viděl, jak se choulím do sebe.
„Vždyť tu máte vedro jak v pekle,“ odpověděla dcerka a sundala si skoro i podprsenku.

Neodpověděla jsem. Stejně na mou odpověď nikdo nečekal. Jen jsem si pomyslela, že to peklo právě začalo.
Generál tančil kolem své dcerky, zatímco mně spadly koutky snad až na zem. Rozhodla jsem se dělat, že tu nejsem. Odešla jsem pro chlebíčky a zákusky. Položila jsem je na stůl a ona si vzala zákusek, aniž by poděkovala nebo se aspoň zeptala. Servírka a vzduch – to jsem byla já.

Naštěstí se probudil Filda. Šla jsem pro něj s nadějí, že to tu rozsvítí. Ivanka mu podala nový plastový kyblík s lopatkou a hráběmi. „Líbí?“ zeptala se suše.
Filda se bezelstně usmál a kývl. Nepoděkovala jsem ani já, ani jsem mu nepřikázala, aby to udělal. Prostě jsem si sedla naproti ní a mlčela. V hlavě jsem odpočítávala, jak dlouho tahle návštěva může ještě trvat.

Generál odešel se svým zetěm zkontrolovat novou supermoderní sekačku. Zůstala jsem s nevlastní dcerkou sama.
„Tak co, co na chatě?“ pokusila jsem se o konverzaci.
„Sousedé jsou divní. Vadí jim, že si pouštím Rádio Blaník. Asi to prodáme a koupíme v Bolce řadovku.“
„Aha. A co v práci?“
„Nic zvláštního. Ten táta je nějakej hubenej, ne?“
Aha. Takže mu nedávám najíst. „Přijde ti? Mně přijde furt stejnej,“ snažila jsem se o úsměv.
„Stejně je to divný. Jsme skoro stejně starý, mýmu bráchovi jsou dva roky a táta je skoro v důchodu.“
„No jo, někdy se to tak stane…“ myslela jsem, že exploduju.

Naštěstí se pánové vrátili a začali mluvit o sekačce. Ivanka ale stihla ještě probrat plán na řadovku a samozřejmě nezapomněla povyprávět, co na to její maminka. Pak se otočila na mě a já, naivně doufající v něco hezkého, se na ni podívala s úsměvem.
„Ty, dáváš tomu tátovi vůbec najíst? No řekni, tati, vaří vona vůbec?“
Generál se zasmál a jen tak prohodil: „Jo, docela to jde.“

A to byl konec.
Vstala jsem tak rychle, že jsem málem převrhla židli, a vylítla ven. Přes slzy jsem skoro neviděla a v hlavě mi pořád dokola běželo: Mám já tohle zapotřebí? Byla to nezapomenutelná návštěva, která se mi vryla do paměti jako malá násobilka. Díky ní jsem roli macechy už nikdy nepřijala a kontaktu s dcerou svého muže jsem se od té doby vyhýbala, jak jen to bylo možné. A skutečně se mi podařilo už nikdy jí nic neservírovat a vést s ní jen zdvořilé hovory o ničem.
Nejlepší na tom bylo, že to generál skoro ani nepostřehl. A když už ano, jak bylo jeho zvykem, rodinné patálie raději neřešil.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová