Mysleli si, že jsem zlatokopka. Já si myslela, že je romantik. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Dnes, po letech, se náš věkový rozdíl tak nějak smazává. Když je vám padesát a jemu sedmdesát, pořád tam ten rozdíl je – ale zvenčí ho lidé vnímají tak nějak míň. Prostě už nejste „mladá a starý“, ale „dva dříve narození“. Je to zvláštní, že?

Ale když vám je třicet (a k tomu vypadáte spíš na pětadvacet) a jemu padesát… to je jiná liga. Najednou jste veřejný majetek. Lidi se na vás dívají jak na bizarní dokument z National Geographics. A řeší vás víc než vlastní život.
„Prachy nemá, to je jasný, tak co na něm, proboha, vidí?!“
„To není normální, určitě má problém…“
„Je to na gerontologii – teda gerontofilii!“ (a pak se hihňají, jako by vymysleli vtip století)

No… myslím, že ani jedno z toho nebyl důvod, proč jsem se kdysi stala milenkou postaršího muže.

Zakoukala jsem se. Jednoduše. Lidsky.
Byl vysoký, urostlý, na svůj věk vypadal mladší a měl charisma. (To, že se později to charisma proměnilo ve schopnost ovládat ovladač a ovládat mě, to už je jiná kapitola.)

Ale znáte to – láska nosí růžové brýle. A já jsem je tehdy měla nasazené tak pevně, že by mi je nesundal ani orbitální laser.

Moje okolí to ale vidělo úplně jinak. Všichni se najednou změnili v proroky a tarotové kartáře a věštili mi budoucnost jak z Hitchcockova hororu.
„Holka, kam dala oči?“
„Ten se k tobě vůbec nehodí!“
A ti taktičtější se jen potichu dívali a významně mlčeli. Což bylo ještě horší.

Já je ale neslyšela a neviděla. Hormony frčely na plný plyn, mozek měl pauzu a já se už viděla těhotná a šťastná v domku na polosamotě u lesa. Samozřejmě s generálem po boku. Jak jinak.
A i když se občas objevily poznámky, které jsem mohla vnímat jako červené vlajky, já je odfoukla jako otravné mouchy.
Však generál mě všude hrdě představoval jako svou holku, oči mu zářily štěstím a pýchou se dmul, že má „mladou šťabajznu“. (Ano, dnes nechápu, že jsem to přežila bez újmy.)
A představoval mě opravdu všude. Doslova. Začalo to nevinně – nějaký kamarád z dětství, soused, spolužák z vojny. Fajn. Ale pak jsme začali jezdit na výlety po tetičkách, strýčcích a příbuzných bůhví z jakého kolene. Generál už sice neměl maminku ani tatínka, ale jeho příbuzenská síť byla zjevně silnější než wi-fi v Brně.

Já se v těch vztazích vůbec neorientovala. Jediné, co jsem pochopila, bylo, že jsem měla hrát roli nové chlouby. Jako když si koupíte nový auto – a jedete ho ukázat rodině.
„Podívejte, co jsem si pořídil!“
A já se usmívala a přemýšlela, kdo je ta paní, co mi právě přinesla bábovku a nabídla tykání.

Ale to největší „faux pas“ teprve přišlo.
Generál mě totiž představil asi po dvou měsících našeho vztahu své dceři z prvního manželství. Byla o dva roky mladší než já. Ano, realita naší rodiny je, že náš Filda má o 30 let staršího sourozence a je zřejmě nejmladším strýcem na světě.  Ale zpět k mé vyvdané dceři. Tohle setkání by si zasloužilo vlastní povídku. Možná i celou knihu.
Zatím jen jedno – byla to fakt síla. A to, co následovalo potom, bylo ještě víc třeskuté.

Snad jen stačí říct, že první věta, kterou mi jeho opravdu „přemilá“ dcerka řekla, byla:
„Mně teda fakt vadí, jak si táta vodí mladý holky.“ A nezapomněla dodat: „Teda… oproti němu mladý.“) No, tak dík, má drahá nevlastní dcero. Polkla jsem a snažila se být po celou dobu v jejím bytě přežít jako neviditelná skoro mladá nežádoucí šťabajzna jejího úžasného otce.

Je taky faktem, že nás občas lidé považovali za otce a dceru. Což generála rozčilovalo a mě rozesmávalo – do té doby, než mě to taky začalo štvát. Ale já ho nakonec vždycky s láskou pohladila a řekla: „Je jedno, co si myslí ostatní. Hlavně, že se máme.“ Přes všechno zvnějšku bylo tohle naše hezké období - plné vášně, touhy a naděje na rodinný život…
Jenže přišla žárlivost – ta generálova. Na kolegu, na kamaráda i snad na židli, na kterou jsem si sedla. To byl první varovně zdvižený prst.

Ale pak se všechno zase obrátilo. Bouřka se přehnala, přišlo slunce a s ním i druhá fáze – odchod těch, co neunesli náš vztah. Označili mě za hloupou, pošetilou a tak podobně.
Někteří si oddechli, že jsem nezlatokopka. Jiní si tím pořád nebyli tak jistí, i když to byl prakticky nesmysl.  Já se začala bránit. Sama před sebou.
„Jsme jen o dvacet let od sebe! Co by měla říkat Pavlínka Nedvědová? Nebo paní Gottová?“

Generál mezitím chytl docela slušně druhou mízu. Koupil si křiváka. Chodil se mnou po rockových koncertech, na které by nikdy předtím nešel. Začal se smát nějak jinak a používat výrazy teenagerů – musím konstatovat, že si vůbec nebyl podoben. Zdál se mi nějak hysterický.  Měl totiž strach. To jsem ale pochopila až mnohem později. Že se bojí, že to nedá, že to nedám já, že ho opustím a všichni ti, kterým mě ukazoval, se mu vysmějí. Bál se, že ho čeká úděl postarších mužů, kteří zapomenou na svůj věk a zamilují se do mladých a neklidných slečen. A ze dne na den všechna touha vyhasne a slečna ho opustí. Ale to se u nás nestalo. Jen se stále dělo, že nás okolí pozorovalo a hodnotilo s nedůvěrou. A my si na to zvykli. Až přišel náš syn – malý Filda. A něco se změnilo. Najednou jsme byli rodiče. Sice ne typická konstelace, ale fungovali jsme. I když i tehdy na mě někteří ukazovali prstem – prý „nezodpovědná“!
Při dnešním věku dožití? Filda si tatínka užije do dospělosti víc než leckterý jiný kluk. A generál se zklidnil. Přestal se tolik bát. Občas mu to ještě ujelo, ale nebylo to už tak nebezpečné. Snad i uvěřil, že ho můžu milovat i s vráskami.

A víte, co? Ten věkový rozdíl jsem dlouho nevnímala. Až časem, když mi v určitých chvílích přišlo, že mám doma zároveň stoletého dědečka i dvacetiletého puberťáka. Zvláštní směs. Starce z něj dělaly hlavně dvě věci: jeho zatvrzelý konzervatismus a naprostá absence smyslu pro humor. To byla někdy až vražedná kombinace.

A kdo by koho vraždil, to je, myslím, dost jasné.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová