Jiří Krampol: Z Baťova luxusu na žižkovskou ulici
06.08.2025
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Jiří Krampol jako chovanec Holub v psychologickém dramatu režiséra Hynka Bočana z roku 1969 Pasťák
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Pohádkové dětství, které vzalo rychle zasvé, a škola života v pražské čtvrti s tou nejhorší pověstí.
Kdo by plýtval v létě novými projekty na všední dny, když se rozvrkočení diváci courají bůhvíkde a na gauči s pytlíkem chipsů končí jen v nouzi nejvyšší. Takže pokud na ně vykoukne něco nového, zpravidla je to projekt, o němž vedení usoudilo, že se fakt moc nepovedl. Zrodila se tak tradice, že se s počátkem prázdnin vracejí na obrazovku stálice, které zabodovaly už kdysi při premiéře a zůstávají spolehlivým tahákem. Můžou za to nejspíš přibývající roky, že si stále častěji ráda vychutnám výkony herců, příběhy autorů i mistrovství filmařů, s nimiž se už nemůžu setkat. Úterní a čtvrteční večery na Nově letos obsadil Malý pitaval z velkého města, který ve mně probouzí nostalgii. Režisér Jaroslav Dudek, scenárista Jaroslav Dietl, hudba Ladislava Štaidla, kostýmy návrhářky Lídy Novotné, Josef Abrhám, Michal Pešek, Vlastimil Hašek, Jan Faltýnek, Bohuslav Čáp, Jiří Mikota… A v sobotu 26. července se k nim přidal i dlouhá léta zdánlivě nezničitelný herec, komik, dabér a moderátor Jiří Krampol.
Ztělesněná energie
Poprvé jsem ho potkala v osmdesátých letech díky kamarádům, kteří pracovali v divadle Semafor, poté co mu Miloslav Šimek nabídl spolupráci v představení Nezavěšujte prosím, volá Semafor. A o pár let později jsem ho dostala v redakci jako „úkol“. Kde hledat chlapa, který zůstal do vysokého věku symbolem sportovce? Na tenisovém kurtu, při sledování boxu, v posilovně… Do jedné v pražské ulici Na Poříčí mě také nasměroval, když jsme si domlouvali pracovní rande, tenkrát ještě prostřednictvím pevné linky. Na první pohled ztělesnění hesla, kam nemůžeš rozumem, jdi pěstí. Ve společnosti se cítil jako ryba ve vodě, pohodář s pověstí bohéma, z kterého při každém slovu tryskal temperament a dobrá nálada. Ženy miloval, a pokud navíc byly blond a nechyběly jim poctivé ženské tvary, šla práce s ním jako po másle. Co se ale doopravdy skrývalo za jeho sebejistotou, vždy optimisticky naladěnou tváří a nezničitelným smyslem pro humor, to opravdu věděli jen jeho nejbližší.
Úspěch a strmý pád
Narodil se 11. července 1938 v Buštěhradu u Kladna, dětství ale prožil na rázovitém pražském Žižkově, k němuž se vehementně hlásil a celý život z něj čerpal při vyprávění historek během svých televizních vystoupení. Zpočátku ale rodina bydlela v Řipské ulici na Vinohradech díky tomu, že otec odstartoval přímo závratnou kariéru. Už v osmadvaceti letech se stal šéfem aranžérů firmy Baťa pro celou Evropu, jeho žena byla milostpaní, měla k ruce služku… Pak ale onemocněl roztroušenou sklerózou, vypukla druhá větová válka a rázem bylo všechno jinak. Kvůli penězům se stěhovali na Žižkov, když byly Jiřímu čtyři roky. Nejprve do garsonky v Kubelíkově ulici, než se jim podařilo získat aspoň dvoupokojový byt. Maminka prodávala v trafice, aby uživila Jirku, jeho bratra i nemocného manžela, a ještě dokázala o všechny láskyplně pečovat.
Bylo nás deset:
Slušně vychovaný grázlík
Až do deseti let jí Jiří dělal jenom radost, přestože vlastně vyrůstal na ulici. V obecné škole byl premiant, po nástupu do měšťanky ale začal zlobit a jedničky z jeho vysvědčení definitivně zmizely. Jednou dokonce skončil v polepšovně v Bělé pod Bezdězem. „Při tělocviku jsme se vysmívali jednomu spolužákovi, který si vyrazil dech. Mysleli jsme si, že jsme frajeři. Tak nám řekli, že jsme cyničtí, a dali nás do polepšovny,“ zavzpomínal v rozhovoru pro deník Aha!. A začal být divoký jako pravý Žižkovák. „Byli jsme sice grázlové, ale četli jsme roďáky čili rodokapsy, Rychlé šípy, taktéž Remarqua, ale i Verlaina a Baudelaira. To dneska nikdo nezná. A my tenkrát jo, grázlové z dělnických rodin,“ podělil se o vzpomínku například v roce 2018 v rozhovoru pro portál Prahy 3. „Byli jsme jinak vychovávaní. Hrál jsem si s klukama, jejichž tátové byli kočí nebo pomocní dělníci, ale nikdy se nestalo, že by někoho nepozdravili.“ A když začal vzpomínat, vždy dodával, že ho dětství v jedné z nejchudších pražských čtvrtí naučilo píli a pokoře.
Hercem z velké lásky?
Jako většina kluků snil o romantické profesi, chtěl se stát letcem, potápěčem… Nakonec se vyučil soustružníkem kovů v Aero Vysočany, prý ale musel slíbit, že se řemeslem živit nikdy nehodlá, takže začal pracovat jako údržbář v nakladatelství Naše vojsko. A k herectví ho prý nakonec přivedla pohádka Byl jednou jeden král, v níž ho okouzlil tehdy teprve patnáctiletá Milena Dvorská. Prý se tehdy do ní tak bláznivě zamiloval, že se vypravil na DAMU, na níž právě studovala, v naději, že ji potká. Blouděním po chodbách ale upoutal pozornost, a tak i řekl o přihlášku. Z vytoužené lásky nakonec nebylo nic, ke studiu herectví ho ale přijali. A teprve po letech se dozvěděl, komu za to vděčí. Veselé scénky, které si k přijímačkám připravil, členy přijímací komise nezaujaly, argumentovali tím, že dramatické herectví nezvládne. Profesor Radovan Lukavský ale zasáhl a připomněl kolegům, že ne každý herec a divadlo se věnují dramatické tvorbě.
Pokračování v pátek 8.srpna
(Zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Divadlo Semafor, Aha!, Praha 3, idnes.cz, Jiří Krampol, Miloš Schmiedberger: Lidi kolem mne, Jiří Krampol, Patrik Rozehnal: Vylomeniny Jiřího Krampola)
Vložil: Adina Janovská