Skútr místo antidepresiv. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Generál zestárnul. Už nelezl po střechách, nevytvářel zahradní chodníčky a na houby chodil se mnou spíš sporadicky – a ani se už moc neztrácel. Často ležel u televize a sledoval život skrz obrazovku. Prý ho bolí nohy, není mu dobře. Já byla jiného názoru. Měla jsem pocit, že ho ten život přestával bavit právě proto, že už neměl dost sil.

Na jaře přece chtěl zruinovat náš rodinný rozpočet, když v zahradnictví naplnil pojízdný koš všemožnou květenou, mulčovací kůrou a zeminou. A pak sázel. Jenže když to všechno udělal, byl prý úplně vyčerpaný. Je pravda, že několik dní a nocí skoro v kuse prospal. Probudil se jen, když se mu chtělo na záchod, nebo měl hlad. O mě a syna ztratil zájem a naše komunikace se téměř vytratila.

Všechno mě to frustrovalo. Měla jsem o něj starost a zároveň mě štvala jeho monotónní odpověď na otázku: „Co s tebou je?“
„Jsem starej,“ zněla odpověď.

No to je mi novina, říkala jsem ironicky. „Prosím tě, lidi v tvým věku vedou firmy, cestují po světě, sportujou…“ snažila jsem se ho aspoň vyprovokovat.

Ale generál jen mávl rukou a šel si lehnout.
Popravdě – už mě štval. Měla jsem podezření, že má depresi. To se v jeho věku stává poměrně často. A tak jsem po něm chtěla, ať zajde k lékaři a požádá o antidepresiva.

Jakmile jsem tohle vyslovila, generál se zázračně probral z letargie a spustil monolog o tom, jak není žádnej blázen, aby do sebe cpal bůhvíco.

Jelikož znám jeho myšlenkové pochody, mávla jsem nad tím rukou a nechala ho – i sebe – být.

Do toho mi zazvonil telefon. Máma. Prý si její sousedka pořídila elektrický seniorský skútr a jestli bych jí taky něco takového nesehnala. Aspoň aby si mohla dojet na nákup nebo do parku, když už nemůže pořádně chodit.

Jasně, že seženu. A ráda.

Sice jsem měla trochu pochybnosti o jejím řidičském umu – protože je neřidička a nikdy nejezdila ani na kole – ale máma mě ubezpečila, že tohle zvládne a moc se na to těší. Tak jo. Dala jsem se do hledání vhodného dopravního prostředku pro moji seniorku a zanedlouho objevila slušně vypadající skútr z druhé ruky. Domluvila jsem se s pánem a jely jsme na obhlídku. Máma si skútr vyzkoušela a byla jsem překvapená, jak jí to šlo. Tak jo – bereme!

Pán nám pomohl skútr naložit a jelo se domů. Máma šťastná jak malá holka – a já taky.

Doma jsem pak generálovi celá rozradostněná oznámila, že jsme koupili skútr a že si konečně moje máma může dojet na špacír.

„No prosím tě, jak tvoje matka bude něco řídit?“ chytal se za hlavu generál.

„Náhodou jí to docela šlo! Co furt máš?“ Už jsem se naštvala.

„Nezná pravidla silničního provozu!“ brblal dál.

„Prosím tě, přejetí přes přechod a pak po kolonádě zvládne. Zase to dramatizuješ,“ odsekla jsem, i když ve mně hlodal červík pochybností. Máma je zbrklá, to je fakt.

O víkendu jsem ji vzala na první malý výlet – k nám. Co se přestěhovala z Prahy, aby byla blíž, měla to k nám asi 400 metrů. Jela vcelku dobře, jen jsem ji musela občas upozornit na patníky. Uf. To půjde, oddechla jsem si, když jsme dorazily. Dokonce jsem ji pochválila před generálem.

Ten se jen protivně ušklíbl a šel pokukovat zvědavě po stroji.
„No tak si to vyzkoušej. Třeba by se ti teď, když nemůžeš řídit, hodil taky. Viď, Niky?“ zamrkala na mě máma.

„Ale nic zkoušet nebudu,“ zabručel generál a zalezl do pokoje.

„Takovej je teď furt. Už ho mám plný zuby. Nemá důvod!
No dobře, vzali mu řidičák, občas ho někde píchne… ale sakra, kdyby takhle měl reagovat každej v jeho věku, tak nevím.“ Musela jsem si prostě postěžovat. Naštěstí měl generál naschvál puštěnou televizi tak nahlas, že moje nářky neslyšel. Když máma odjela, generál pořád nevycházel z pokoje. Nakoukla jsem k němu a viděla, jak cosi hledá na mobilu.

„Co hledáš?“ snažila jsem se být příjemná.

„Ale nic,“ odsekl. Nechtěl mi říct, co ho tak zajímá.

Až asi za tři dny to nevydržel. Přišel za mnou a oznámil mi, že si koupí taky seniorský skútr. Ale ne žádnou herku jako má moje matka – něco pořádného.

„Jasně, Ferrari mezi seniorskýma skútrama,“ posmívala jsem se mu.

Asi za týden jsme pro ten stroj jeli. Byl skoro o půlku větší než ten mámin a nevešel se do auta, takže ho generál rozebral, aby se vůbec vešel, a já se modlila, abychom s tím dorazili domů.

Když ho doma složil a sedl na něj, vystartoval takovou rychlostí, až jsem se lekla, že z něj spadne.

A vtom se stalo něco zvláštního. Generál se znovu probudil. Objel celou ulici – a když se vrátil, dokonce se usmál!

Stal se zázrak. A hned že má přijet moje máma – že pojedou spolu na kolonádu.

No to bude jízda, pomyslela jsem si a domluvila s mámou setkání.

My s Fildou jsme šli pěšky. No… vlastně skoro utíkali. Generál si totiž dával s mojí mámou závody.

„Pojeď, Vlasto!“ křičel na ni, celý rozesmátý a očividně šťastný.

Máma se chvíli snažila ho dojet, možná i předjet – ale pak to vzdala. Počkala na nás a šli jsme společně. A generál kolem nás kroužil jako helikoptéra. A já byla vlastně ráda. Že se mu vrátila chuť do života.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová