Jaroslav Marvan: Závratné honoráře a trest za nemravný život
30.07.2025
Foto: Se svolením České televize - Jindřich Panáček
Popisek: Jaroslav Marvan jako vrchní policejní rada Karel Vacátko v nestárnoucím seriálu Hříšní lidé města pražského, ve 12. epizodě Špion přijede v sedm
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Vyhlášený puntičkář a perfekcionista, který miloval klid a pořádek, hrál od počátku muže mnohem starší, než ve skutečnosti byl.
Pokračování z pondělí 28. července
Těžko říci, zda to bylo dobovou módou, nebo seriózní vizáží a už napohled zodpovědným chováním. V článku, vydaném v Lidové demokracii 10. prosince 1961, o něm novinář a spisovatel Pavel Grym napsal, že se ve svých postavách „potýká neustále s těžkostmi, které v jeho očích rostou do gigantických rozměrů, bručí, hašteří se s lidmi, popichuje je, sám jako sršeň, přesvědčen o své důležitosti, reaguje na každé, třeba jen zdánlivé popíchnutí, ale nakonec změkne, tvrdá skořápka hněvu roztaje v chlácholivou basu jeho smíchu a tvář se zakulatí upřímným úsměvem“. A sám Jaroslav Marvan k tomu dodal: „Chápu-li jeho slova jako obecnou charakteristiku mých postav, zdá se mi, že vyjadřují i základní rysy mé civilní povahy.“
Legendární profesor
Před filmovou kamerou stanul poprvé ještě v němé éře, díky Burianovi oblékl v roce 1926 uniformu strážníka v komedii režiséra Svatopluka Innemanna Falešná kočička aneb Když si žena umíní. Po nástupu zvuku se velmi rychle prosadil a od třicátých let patřil k našim nejobsazovanějším hercům. Jeho prvním zvukovým filmem se stal C. a k. polní maršálek, a s Burianem se pak setkával i před kamerou dvanáct let. Od počátku ale hrál muže mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Těžko říci, zda to bylo dobovou módou, nebo seriózní vizáží. Až do konce války bychom jen obtížně hledali film, v němž si nezahrál, bylo jich více než devadesát. Nejvíc si ale získal srdce diváků jako profesor v komediích Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života a jeho interpretace veršů Adolfa Heyduka „Štěstí! Co je štěstí? Muuuuuška jenom zlatá…“ rychle zlidověla.
Oceněná hvězda
Zatímco pro většinu filmových hvězd první republiky s koncem druhé světové války někdejší sláva a kariéra skončily a řada z nich se musela zodpovídat i před soudem, Marvana popularita dosáhla vrcholu. Stal se vyhledávaným a populárním představitelem mužů z lidu, do politiky se zásadně nemíchal. A za své hrdiny, v obleku či montérkách, dostával přímo astronomické honoráře. Například v roce 1947 mu dvojrole starožitníka Bořivoje Kohouta a jeho dvojčete, lesního Jaroslava v komedii Poslední mohykán vynesla 95 000 a za tramvajáka Martina Plechatého ve filmu Nikdo nic neví mu přibylo v záložně dalších 125 000 korun. Stejný honorář dostal už po únorovém převratu za strojvůdce Antonína Matyse ve filmu Železný dědek a coby publikem milovaná hvězda rozhodně nestrádal ani po měnové reformě. Například revizor Gustav Anděl mu v komedii Anděl na horách vydělal dva roky poté pro většinu národa nepředstavitelných 45 600 korun.
Úsměv tisíciletí
Díky své popularitě se také stal první tváří na obrazovce 1. května 1953 při zahájení televizního vysílání. „Připadl mi čestný úkol, abych vás pozdravil jako první posluchače, vlastně jako diváky Československé televize,“ přivítal tehdy diváky. V roce 1954 přešel z Divadla na Vinohradech do činohry Národního divadla, odkud odešel v roce 1972 do penze. Během kariéry ztvárnil téměř tři stovky filmových a televizních postav a 149 divadelních rolí. Dodnes si ho každý vybaví především jako nerudného revizora dopravního podniku v poněkud tendenčních komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách, které se pravidelně vrací na obrazovky a jsou zárukou sledovanosti. A právě jeho revizor Gustav Anděl zvítězil v roce 2000 v divácké anketě Hrdina filmového úsměvu tisíciletí. V roce 1968 se dočkal životní role, šéfa pražské mordparty a vrchního policejního rady Karla Vacátka v seriálu Hříšní lidé města pražského, na který navázaly čtyři celovečerní a jeden televizní film. A jeho úplně poslední postavou byl nejvyšší purkrabí Ješek z Vartenberka v historickém muzikálu Zdeňka Podskalského st. z roku 1973 Noc na Karlštejně.
Hříšní lidé města pražského:
Výprask na veřejnosti
Už ve dvacátých letech se oženil s herečkou Národního divadla Marií, s níž prožil v bezdětném manželství více než půl století a láskyplně jí říkával Márinka. Přesto se v roce 1955 zamiloval jako mladý kluk. Svoji léta důsledně tajenou velkou lásku potkal v zákulisí Národního divadla, o šestadvacet let mladší Alena Jančaříková se zřejmě právě kvůli němu rozvedla, přestože měla s manželem Rudolfem syny Tomáše a Petra. Když s Marvanem otěhotněla, kdekdo ji prý přesvědčoval, aby nepoškodila Marvanovu dobrou pověst. Tlačila na ni i Marvanova manželka Marie, která prý za ní nějaký čas vytrvale chodila i do divadla a snažila se ji přinutit k potratu. A dokonce kvůli ní jednou neudržela nervy na uzdě i na veřejnosti a svého muže zmlátila na ulici deštníkem.
Nemravný život
Dříve důsledně tajená milenka si nedala říct, nejspíš se zatvrdila i kvůli tomu, jak ji kdekdo k pro ni nepřijatelnému rozhodnutí nutil. Díky tomu se v roce 1960 narodila Marvanova jediná dcera Alena. Straničtí funkcionáři to označili za „nemravný život“ a na deset let mu pozastavili udělení titulu Národní umělec. Ani poté se ale neodhodlal k radikálnímu kroku. Doma mu nic nechybělo, Marie o něj láskyplně pečovala, skvěle vařila… Tak dlouho seděl na dvou židlích, až rozhodl osud. Nebo možná kdosi v pozadí. Každopádně v úterý 3. prosince 1961 měla Alena oficiálně přivítat v Národním divadle polské hosty a za to jí byla přislíbena konečně i velká role. Jenže řidič, který pro ni přijel, se nedozvonil. Kolegové nakonec vyrazili dveře a našli ji mrtvou. Během vyšetřování vyšla najevo řada nesrovnalostí, které ale byly zameteny pod koberec. Policie případ uzavřela jako sebevraždu a osiřelé děti nakonec vychovaly Alenina maminka a sestra.
Na samotě u lesa
Názvem slavné komedie by se dalo nazvat jeho království, které si Marvan pořídil v roce 1960. Když chalupu v jihočeské Výšici kupoval, byla v zoufalém stavu. Podlehl chalupářské vášni a z ruiny vybudoval romantické království uprostřed přírody, jako stvořené k odpočinku daleko od lidí. Během kariéry posbíral dlouhou řadu titulů a ocenění, od Národní ceny za přednostu úřadu Sýkoru v komedii Martina Friče z roku 1940 Katakomby přes Cenu za herecký výkon v Partii krásného dragouna, Zasloužilého a Národního umělce až po Zlatého krokodýla za Hříšné lidi města pražského. V posledních letech ale bojoval s rakovinou, únava a zdravotní problémy na něm byly znát už v roce 1971 při natáčení filmu Smrt černého krále. Zemřel 21. května 1974 a na jeho pohřbu nechyběli vysocí funkcionáři KSČ ani ministr kultury. Jeho chalupu měla údajně zdědit jeho nemanželská dcera Alena, závěť ale nebyla nalezena, takže notář postupoval podle zákona a jedinou dědičkou se stala zákonitá manželka Marie.
(zdroj: Wikipedie, Národní divadlo, ČSFD, Petr Hořec: Jaroslav Marvan. Nejen o sobě, Český film, FDB, Praha neznámá, Blanka Kovaříková: Retro osudy, Česká televize, Katerina Nowa, Lucie Bártová: Známý neznámý Jaroslav Marvan, Český rozhlas, Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, Blanka Kovaříková: Rada Vacátko & jeho hříšní lidé aneb Jak to bylo doopravdy, Lidová demokracie, Jiří Sequens: O hříšných lidech města pražského, ale především o pánech v černých buřinkách)
Vložil: Adina Janovská