Referendum ano, či ne. Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Lubomír Zaorálek

Systém není a nesmí být neměnný. Platí to i o mezinárodních smlouvách, které nás přivazují k EU a NATO?

Uskupení Stačilo! volá po tom, aby proběhla referenda o setrvání v Evropské unii i NATO. Slovy Lubomíra Zaorálka se k referendům hlásí i Sociální demokraté, kteří si se Stačilo! podali ruku a do voleb půjdou na společné kandidátce. Zaorálek v rozhovoru pro Echo24 vysvětlil, že zbrojení nesmí jít na úkor sociální politiky a že Trump chce za pomoci tlaku na jednotlivé státy, aby zvýšily výdaje na zbrojení do výšky 5 % HDP, léčit převážně tragickou úroveň amerického veřejného dluhu, ne bezpečnost Evropy nebo USA. Jako vedlejší efekt pak je, že se vinou toho militarizuje vedle České republiky také (a Bůh ochraňuj naše duše) Německo, které vlastně začne podle závazku zbrojit víc, než Rusko v době probíhající války. A historická zkušenost našeptává, že bychom v takovém případě měli začít přemýšlet o výstavbě obrany před naším západním sousedem. Tady je a zůstává k uvážení, jestli se zúčastnit záchrany americké ekonomiky tím, že tu naši zničíme bezhlavým zbrojením. Jenže z politiků u moci tohle téma nikdo nezvedne. Tedy nikdo...

Zaorálek poukázal na Slovinsko, jehož premiér u otázky o 5 % HDP na zbrojení slíbil dát hlasovat v referendu. K hlasování o 5 % podle slov tamního premiéra by se měla připojit i otázka na setrvání země ve strukturách NATO, protože když se nebudou platit dohodnuté příspěvky, je členství bezpředmětné. Zaorálek v rozhovoru „zapomněl“ dodat, že ve Slovinsku se jednalo spíše o vnitropolitickou přetahovanou, že premiér Robert Golob je proalianční, sám na summitu NATO souhlasil s navýšením výdajů na zbrojení a že referenda samotná vypsaná nebudou. Slovinsko se přihlásilo k naplnění kvóty 5 % HDP na zbrojení.

Zaorálek připomíná, že měnící se role USA není dílem jen Trumpa, ale dlouhodobého trendu napříč administrativami. A my podle něj musíme reagovat. Protože svět se mění. To bezesporu mění. 

Přinejmenším je potřeba vyvolat a vyvolávat veřejnou debatou, která začne lámat tabu toho, že to, kde jsme, je už navěky neměnné. Je taková debata bezpředmětná? Není, už celospolečenská debata povede k tomu, že se jako společnost budeme posouvat. Že politici budou uvažovat jinak, že uvidí, podle diskuse, společenského tlaku, i jiné možnosti, jiné alternativy. Že se stanou součástí úvah. A tedy i tlaku na to, aby se země posunula kupředu.

Dejme příklad nynější vlády. V naší zemi je referendum o setrvání v NATO nebo EU prakticky tabu. Mediálně je vykreslované téměř jako biblické Zjevení Janovo o konci života, vesmíru a vůbec. Ovšem pokud by probíhala diskuse o konci členství v NATO i EU a byla to součást diskuse i u mainstreamu, i sám Petr Fiala by jel na summit NATO nebo zasedání Rady EU s daleko větší opatrností a nutilo by jej to do tvrdší vyjednávací polohy. A upřímně, potřebujeme, aby se naši politici začali chovat vůči Bruselu odvážněji, drzeji, s daleko větším důrazem na zájmy naší země. Tomu by hrozba referenda mohla pomoci. 

To všechno je moc hezké, ale přesto nad samotnými referendy váhám. A to přesto, že jsem si téměř jist, že výsledky referend by byly velmi přesvědčivě jak pro setrvání v unii, tak i pro setrvání v NATO. Proč?

Pokud by mi před lety hodili volební lístky k referendu o setrvání v EU nebo NATO do schránky, volil bych bez váhání pro vystoupení. Dnes bych se ptal, jakou nám politici představují uskutečnitelnou alternativu. Protože, jak razí v otázce členství v EU rozumně Motoristé, 80 % naší produkce i obchodu směruje do unie. A pokud by vystoupení z unie nebylo hromadné, nejlépe s celým východním křídlem unie, nedávalo by smysl. Ekonomicky i politicky bychom se dostali do propasti, z které by nebylo úniku. Nejsme Velká Británie obklopená mořem a možnostmi. Jsme Česká republika obklopená státy unie.

Volání po výše zmíněných referendech tak beru přinejmenším za velmi předčasné. Ti, kteří po nich volají, nemají připravenou alternativu, mluví nekonkrétně a vlastně snad až impotentně o Visegradské čtyřce, kterou nerozbil jen Fiala a spol., ale do které nenápadně hodilo vidle i Polsko, pro které je členství v unii i NATO díky jejich vyjednávací síle velmi výhodné (Visegradská čtyřka a její význam je teď vlastně jen chiméra bez faktického politického kapitálu, pokud v to nepočítáme jistou nostalgii a pokud do ní neprojektujeme prakticky jen snahu o vystoupení z unie), mezinárodní situace ani nenaznačuje to, že by byl takový geopolitický otřes na pořadu dne.

Velmoci si sice rozdělují svůj vliv, jak říká Zaorálek, ale rozbíjení stávajících struktur bez alternativy by nás jen hodilo mezi jejich zápasící těla. A tam se ocitnout, odnese to každá země většinou naprostým rozkladem. Podívejme se na Ukrajinu a její polohu mezi velmocemi. Velmocím můžeme vzdorovat jen jako uskupení dostatečně silných a významných zemí. Evropská unie by v tomto případě dávala smysl, kdyby ovšem nepropadla mámivým svodům novolevice, která nás svádí na scestí cílené neprosperity a politické slabosti.

Volat po referendech o vystoupení z EU a NATO, a sám sebe tím překvapuju, považuju za blbost, pokud nebudou následovat po velmi tvrdých jednáních a prakticky aliančních smlouvách s celým východním křídlem unie. A to se zatím nerýsuje. Není pro to důvod. Kupříkladu Bulhaři právě přijali euro jako svou měnu. Předloni do eurochomoutu vlezlo Chorvatsko. To nám už teď naznačuje, že při mezinárodních jednáních myšlenka roztržení unie nepadne na úrodnou půdu.

Byl bych mnohem radši, kdybychom si do čela země zvolili lidi, kteří by v unii a NATO uměli jednat orbánovsky tvrdě a nekompromisně a vyjednat nám tak daleko lepší podmínky pro existenci.

Tímto textem rozhodně nezatracuju Stačilo! se SOCDEM nebo myšlenku o referendech. Jen s ní prostě polemizuju. Rozhodně nezatracuju ani potenciál Visegradské čtyřky, který se někdy může probudit a začít měnit dějiny střední Evropy i jejího zbytku. Ale pro takové probuzení je potřeba nadmíru dobrá úroda státníků nejen u nás, ale i ve zbytku čtyřky. Těším se na to, ale ve výhledu taková žeň státníků vidět není. 

Dodatek k Lubomíru Zaorálkovi – mluví pěkně, zapáleně, ale když ve svém zápalu „zapomene“ na klíčová fakta, budí to ve mně potřebu ověřovat si každé jeho tvrzení. A to není dobré.

Vložil: Štěpán Cháb