Kutil na pokraji okapu. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Jak už jsem psala, generál byl snad rozený kutil. Milovník svého domu se zahrádkou, posedlý neustálým vylepšováním všeho možného. Od jara do zimy – a zvlášť od doby, co je v důchodu – má pořád co dělat. Zápal pro věc mu nedá spát ani jíst. A nás, tedy mě a syna, jako by úplně přehlížel. Projekt má vždy přednost. I kdyby šlo o život. Klidně i o jeho vlastní.

Úrazů během jeho kutilských misí zažil už nespočet. A nešlo jen o modřiny – někdy i tekla krev. Tu se řízl, protože nástroj byl podle něj „na velký h**no“, tu se praštil kladivem, které prý bylo „nějaký divný“. Zkrátka, nářadí občas nespolupracovalo tak, jak by si můj drahý představoval. Ale co – důležitý byl výsledek. Generál byl v tomhle ohledu hrdina. V sobě nezapřel budovatelského ducha doby, ve které vyrostl.

Za jeho éry slovo „brigáda“ znamenalo hlavně sobotní dopoledne, kdy člověk pracoval pro někoho jiného. Byl zvyklý pomáhat nejen rodině, ale i kamarádům, sousedům, obci. Díky tomu jsme měli kolem domu nejhezčí zeleň široko daleko a nový chodník – mimochodem, zaplacený z našeho rodinného rozpočtu. Upřímně? Jeho brigádnická posedlost mě dost štvala. Místo výletu s námi šel radši ořezávat přerostlé keře do přilehlého sadu. „Sakra, tohle má dělat město, a ne ty!“ říkala jsem mu. Ale generál jako by neslyšel. Asi doufal, že za své zásluhy dostane od města medaili a lidi mu budou tleskat. Ale prd. Nikdo si nevšiml ani jeho, ani toho zatraceného sadu. Taková je realita dneška.

Byla jsem proto ráda, když se realizoval aspoň doma. I když jsem věděla, že jeho potřeba mít všechno „pinktlich“ je přímým útokem na náš rozpočet. Osobně bych radši jela na rodinný výlet, než kupovala další pilu.

Generál chodil po „ranči“ – tak říká našemu domku s pozemkem o 1000 m² – a dostával nápady. Tady udělat skalku, tam přikoupit pár nových skalniček. Jenže ouha, „odešel“ rýč. Takže při návštěvě hobby marketu bylo třeba koupit nový. A když už byl v oddělení nářadí, zjistil, že nemá hřebíky. Ani krátké, ani dlouhé. A taky potřebuje nový kotouč do flexy – přece bude dělat nášlapy ke skalce! A co kdybychom si udělali jezírko? A já, naivně a v šoku z ceny, bezmyšlenkovitě vyhrkla: „Jo, s vodotryskem!“ V tu chvíli se generálovi rozzářily oči – a mně se začala točit hlava.

Svírala jsem peněženku, skřípala zuby a začala chápat Harpagona. Ne, nejsem lakomá. Jen si na rozdíl od generála zkrátka neberu věci bez toho, abych věděla, že na ně máme.

Jezírko se naštěstí nerealizovalo. Kotouč taky tak nutně nepotřeboval, jak se tvářil. Hřebíky, rýč a jedna kytka to nakonec jistily. Když jsme vyšli z obchodu, oddechla jsem si. I když musím přiznat, občas jsem generálově „vizi krásného domova“ podlehla. Jednou jsme málem stavěli venkovní krb s udírnou, jindy pergolu. Ale naštěstí jsem se včas probrala a zbytečnou investici zatrhla. To generála rozladilo a obvykle utrousil: „Ty tomu stejně nerozumíš!“ A pak dodal, že se může na všechno vykašlat, že už doma na nic nesáhne.

Kéž by, pomyslela jsem si. Ale jeho uraženost většinou vydržela maximálně do večera. Někdy až do druhého dne – hlavně když si přes den zdříml.

Na druhou stranu, bylo fajn mít doma někoho, kdo všechno opraví, upraví, provede údržbu. Třeba když jednou přišel vichr – skoro orkán – a vítr nám posunul pár tašek na střeše.

Generál už tehdy nebyl v nejlepší kondici, ale hrdinně se rozhodl, že tašky vrátí na své místo. Protestovala jsem, malovala si v duchu katastrofické scénáře a skoro ho prosila na kolenou, ať nikam neleze. Ale čím víc jsem prosila, tím víc ho to zjevně motivovalo lézt výš a výš.

Přinesl si žebřík a mě odehnal se slovy, že ženské jsou hysterické. „Jak chceš. Když jsem podle tebe hysterka…“ odsekla jsem a zamířila zpátky do domu – rozhodnutá, že ho nebudu zachraňovat, když spadne.

V půlce cesty jsem se zastavila. Čekala jsem, co bude. Generál lezl krok za krokem po skoro novém hliníkovém žebříku a já se v duchu modlila. Kdyby si poslední dobou nestěžoval, že se mu motá hlava a že ztrácí rovnováhu, snad bych byla klidnější. Generál dal všechny tašky na své místo a už se sunul dolů, když v tom nedopatřením nohou žebřík shodil a najednou visel na okapu jako opice.

Začala jsem ječet: „Vydrž!“ a běžela pro žebřík. Zvedla jsem ho a nastavila, aby se na něj generál mohl chytnout. Naštěstí se mu to povedlo. Vyrovnal se, chytil se a slezl dolů.

Nevěděla jsem, jestli ho obejmout, nebo seřvat. Tak jsem jen mávla rukou a šla vařit oběd.

Ale mělo to své účinky. Od té doby už generál na žádný žebřík nelezl. Jeho kutilské choutky a brigádnické sklony ho ale ještě dlouho nepustily.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová