Císařovna Marie Terezie, přemožitelka upírů. Záhady života

Dějiny naší země jsou plné zajímavých zvratů, vzestupů i pádů. A zcela nesmazatelně se do nich vepsal i hon na upíry, který způsobil děs a davovou hysterii.

Dávné hrůzy, které vám dnes přiblížíme, se odehrávaly v 18. století na Severní Moravě a ve Slezsku. Lidé jak smyslů zbavení vykopávali mrtvé z hrobů, probodávali jim srdce kůly, usekávali hlavy a zohavená těla pálili na hranicích. Krajem se šířil nezvladatelný strach. A přesně o tom jsme si povídali se spisovatelem a badatelem Michaelem Weberem.

Pane Webere, když jste hledal podklady pro svůj historický román Noční příběh, hodně času jste strávil v archivech, abyste znovu vdechl život dávno zapomenutým příběhům a událostem. Proč vás tolik fascinovaly i dávné procesy s vampýry?

Z mnoha důvodů. Jedním z nich je i holý fakt, že většina současníků nemá ani tušení, že se na našem území zcela vážně pořádaly hony na „nemrtvé“ nebožtíky, protože lidé věřili, že je terorizují. I pro mě to byla kdysi zcela nová informace, a proto jsem se vrhl po hlavě do hledání v archivech. Chtěl jsem pochopit, jak je možné, že tolik zbožných křesťanů zčista jasna začalo věřit na upíry. A také, v neposlední řadě, bylo mým úkolem zjistit, proč se to dělo hlavně v oblasti severní Moravy a ve Slezsku.

Jaký je rozdíl mezi čarodějnickými a vampýrskými procesy?

Podle mě zásadní. Jak už jsem uvedl v první části našeho rozhovoru, většina svědků, kteří barvitě hovořili o čarodějnictví a obcování s ďáblem, byli nejprve psychicky i fyzicky týráni. Nutno připomenout, že každý, kdo se dostal až před inkviziční komisi, jen málokdy vyvázl s minimálním trestem. Pravda, občas se lidé z obvinění vyplatili, ale v Šumperku to bylo hodně zlé. Odhaduji, že až devadesát procent tamních obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti upálením a jejich výpovědi byly použity k obvinění dalších obětí. Tudíž je naprosto jasné, že nemá smysl takovým svědectvím jakkoliv věřit.

Ti lidé museli být psychicky i fyzicky úplně na dně.

Právě. Inkvizitoři svou sílu začali ztrácet až po roce 1710. Jenže vampýrské procesy, které ve větší míře následovaly jen pár desítek let poté, probíhaly zcela dobrovolně. Bez nátlaku a násilí, pod přísahou na bibli. A právě to je důvod, proč pro mě osobně mají tyto výpovědi mnohem větší váhu než u čarodějnických procesů. Těmto svědkům totiž nehrozila smrt ani fyzická újma a nebyla jim přislíbena žádná finanční odměna. Něco zvláštního se tam tenkrát dít muselo, tím jsem si jistý. Neumím si ani představit, že by se tak velké množství svědků dobrovolně obracelo na tehdejší úřady zcela bezdůvodně. A je tu ještě další rozdíl. Zatímco při čarodějnických procesech byli upalováni živí lidé, aby nikomu „nemohli škodit“, během procesů s upíry a vlkodlaky byli vyhrabáváni mrtví z hrobů a různými způsoby byly zohavovány jejich mrtvoly. Nemyslím si, že to dělali jen tak, z plezíru.

Kde se u nás vzali upíři?

Není to záležitost novověku. Jak uvádím ve své knize, už ve starověku byly na Lykavittu, aténské Vlčí hoře, vykonávány lidské oběti. Určitě ten kopec znáte, stojí na něm Akropolis. Pověry, spojené s upíry, jsou nejspíš staré jako lidstvo samo a není divu, že v řeckých bájích našly své právoplatné místo. Legendy, které zaznamenal svatý Augustin z Hippa, například praví, že kdo ochutná lidské maso, ten se může proměnit ve strašlivého vlkodlaka, v krvežíznivou bestii ohrožující lidi.

Panika z upírů zachvátila Evropu hlavně v 18. století. Dokážete si vysvětlit proč?

Hodně toho můžeme odvodit z dobových záznamů a novin, kde tehdy psali: „Není to tak úplně dávno, někdy kolem roku 1700, cestoval po Řecku slavný francouzský botanik Joseph Pitton de Tournefort. Zaznamenal tam příběh z ostrova Mykonos. Mezi obyvatelstvem se šířil neklid, jelikož se povídalo, že jeden z nebožtíků vychází z hrobu a děsí lidi. Místní tohoto děsivého revenanta, navrátilce, mrtvého, který nebyl tak úplně mrtvý a nechal se posednout ďáblem, nazvali vrukolakas! Tento nebezpečný tvor divoce útočil na každého, aby z něj udělal bytost svého druhu, upíra. Jak takovou příšeru zlikvidovat? Pomohlo prohnat jí dřevěný kůl a odseknout hlavu. Mrtvolu hodit na hranici a spálit, aby se zabránilo jejímu návratu.“

To je opravdu zajímavý návod.

Jeho prostřednictvím je řečeno úplně vše. Zkrátka je prokázáno, že o upírech se vědělo už za starověkého Řecka a existuje domněnka, že se díky cikánským kočovníkům někdy v 15. nebo 16. století začaly tyto mýty postupně dostávat i k nám. Naši předci kdysi věřili na čarodějnice a posednutí ďáblem, to ano, ale legendy o upírech jejich pozornosti dlouho unikaly. To se však změnilo zejména po vítězství habsburské monarchie na úkor Osmanské říše po roce 1718, kdy jsme získali pod naši kontrolu část severního Srbska včetně Bělehradu. 

Proč?

Záznamy z této doby popisují vážnost situace takto: „Tehdy se naši úředníci z Vídně dostali do kontaktu s celou řadou exotických pověr a strašidelných legend o návratu živých mrtvých. Místní vesničané vykopávali a upalovali domnělé upíří mrtvoly, což pak mělo za následek vyslání vídeňských vědců, aby podivnou víru prozkoumali a zabránili dalšímu vzestupu pověrčivosti. Podivné zkazky hovořily o obrovských vlcích, kteří se v noci plíží po hřbitovech, aby hodovali na mrtvolách.“ Později už se o nich hovoří jako o vlkodlacích, krvežíznivých upírech, démonech přicházejících ze samotného pekla, před nimiž je nutné mít se na pozoru.

Víme, kdy a jak to všechno na Moravě a ve Slezsku, kde vampýři řádili nejčastěji, začalo?

Ano. Je nezpochybnitelné, že na našem území trvaly procesy s vampýry s občasnými přestávkami asi osmdesát let. První případy vampyrismu nastaly na panství řádu německých rytířů v Sovinci, Bruntálu a kolem Břidličné už v roce 1674. O pět let později následovala kauza ve Světlé a téhož roku se opět řešily další případy v Břidličné. V letech 1697 až 1698 se to dělo ve Frýdlantu a následují i další data. V roce 1727 byli upíři zaznamenáni v Podlesí poblíž Šternberka, 1728 ve Smilově u Libavé, v roce 1736 v Moravském Kočově. Ve Svobodných Heřmanicích se případy vampyrismu a zjevování přízraků vyskytovaly od léta 1754. Místní kněží i fojt o nich věděli, ale zpočátku jim nevěnovali žádnou pozornost. Během podzimu proběhly dva výslechy svědků, ke třetímu výslechu došlo v lednu 1755. Teprve až poté dala církev svolení k exhumaci podezřelých a spálení jejich ostatků. Do té doby se hanobení mrtvol dělo i bez jejího souhlasu. Mimochodem, právě ve Svobodných Heřmanicích šlo o největší, ale také poslední vampýrský případ.

Pojďme si to tedy rozebrat důkladněji. Jak lidé přišli na to, že je ohrožují upíři? Byl to všechno jen důsledek nevzdělanosti a pověr?

Nemyslím si. První případy, při nichž docházelo k vykopávání mrtvých z hrobů, se datují do druhé poloviny 17. století. Dělo se to v blízkosti hradu Sovinec. Mezi lidmi se začalo šeptat, že jim noční přízraky chodí vysávat krev. Skončilo to velkou ostudou, protože to, co se v Sovinci a blízkém okolí dělo, bylo extrémně morbidní i na tu dobu. Lidé mrtvolám zatloukali do srdce dřevěné kůly, odřezávali jim hlavy a těla upalovali nebo je zasypávali těžkými kameny. Byli jako smyslů zbavení, protože docházelo nejen ke zjevování děsivých přízraků, ale také k mnoha nevysvětlitelným úmrtím.

Tomu se ani nedivím, když vezmu v úvahu fakt, že se otevíraly hroby a s mrtvými se bez okolků manipulovalo. Domnívám se, že se tímto způsobem mohly šířit i velmi nebezpečné viry a baktérie. Připomeňme, že antibiotika byla vynalezena až v roce 1928.

To je pravda. Z hlediska probíhajících hnilobných procesů určitě nebyl dobrý nápad mrtvé vykopávat. Jenže lidé byli ve své zoufalosti ochotni dělat hrozné věci. Noční běsy je děsily natolik, že mnozí přestali poslouchat vrchnost a brali spravedlnost do svých rukou.

Dokonce ignorovali i své faráře, kteří jim celou dobu tvrdili, že upíři neexistují a jde jen o bludy. Jenže vesničané zůstávali i nadále neklidní a mnozí nevolníci z kraje utekli, což pro řadu panství znamenalo snížení celkových výnosů. Tohle všechno trvalo dlouhá léta a přízraky upírů ochromovaly celé oblasti.

Buďme konkrétní. Dobové záznamy, obec Smilov, léta Páně 1728: „Chirurg Neubacher popsal tělo zemřelé (a po letech vykopané z hrobu – pozn. redakce) Katrin jako neztuhlé, s červenými dlouhými nehty, poseté rudými skvrnami. Po vyzvednutí těla z hrobu se na její hrudi objevila skvrnka krve.“ Vlastní závěr z ohledání mrtvé chirurg neprezentoval, pouze uvedl, že nalezl znaky, dalece překračující jeho profesi.

Byly i jinde zaznamenány známky nerozkládajících se těl, z čehož se pak usuzovalo, že jde o nemrtvé?

Ano. Takových případů bylo poměrně hodně. Jeden z nebožtíků, který se ani po mnoha letech nerozkládal, měl kolem úst krev a lidé se zapřísahali, že když jej ukládali do hrobu, na jeho tváři rozhodně nic takového nebylo. Byli přesvědčeni, že je to navrátilec, který po nocích morduje živé, a tak se s jeho tělem vypořádali podle svého.

Stávalo se někdy, že noční přízraky, které lidi obtěžovaly, měly podobu konkrétních nebožtíků?

Jak usuzuji z dobových výslechových protokolů, takové věci se děly pouze ojediněle. Mnohem častěji na sebe zjevení brala podobu kočky nebo psa. Někteří svědci uvedli, že v době, kdy „zlí duchové“ v noci řádili ve vesnici, byli jejich vlastní psi znepokojeni zcela neobvyklým způsobem. Kňučeli a vykazovali známky extrémního stresu. Po nočních návštěvách těchto entit mnozí lidé onemocněli a po čase za nevyjasněných okolností zemřeli.

Co si o tom myslíte?

Přijde mi to přinejmenším zvláštní. Bavil jsem se o tom s mnoha historiky, kteří zastávají názor, že šlo o bludy nevzdělaných lidí a davovou hysterii. Jenže já bych to tak jednoduše neviděl. Nepřipadá mi totiž pravděpodobné, že by si všichni, mladí, staří, ženy i muži, vymýšleli. Kdyby ano, tak by se na to přišlo. Představte si pětadvacet svědků z jediné vesnice, kteří byli během několika měsíců třikrát vyslýcháni různými institucemi. Nevěřím, že by byli všichni schopni pokaždé podat naprosto stejnou výpověď, kdyby to skutečně neprožili. Navíc měli velký zájem vypovídat, nechtěli být umlčeni a toužili po tom, aby jevy konečně ustaly.

Takže nebylo tak úplně snadné jejich svědectví zamést pod koberec.

Přesně tak. I když se o to mnozí snažili, pravda nakonec vždycky vyšla najevo. V případech, které jsem zpracovával já, výslechy probíhaly v několika kolech. Dotyčného nejprve vyslýchal rychtář a jeho přísedící, dalšího cyklu už se účastnili kněží a bylo nutné podat výpověď pod přísahou na bibli. Kněží měli za úkol výpověď posoudit a případně ji odeslat k rukám nejvyšších hodnostářů, konkrétně na biskupství do Olomouce. Ti záležitost posoudili a vyvodili z ní patřičné důsledky.

Říkal jste, že k největšímu vampýrskému procesu došlo ve Svobodných Heřmanicích. Co se tam tehdy odehrálo?

Stalo se to v době vlády Marie Terezie, v roce 1755. Někteří obyvatelé Svobodných Heřmanic a Velkých Heraltic začali tvrdit, že se jim v noci zjevují zlé entity. K něčemu takovému současně docházelo i v Opavě. I tito lidé byli přesvědčeni, že je v noci navštěvují a děsí neznámé kočky a psi, a vylučovali, že by se do jejich příbytků dostali přirozenou cestou. Ale to není zdaleka vše.

Někteří popisovali, že z nich během spánku nějaká zlá síla shazovala duchnu a snažila se vytlačit je postele. Další tvrdili, že je probudilo dušení a obrovský tlak na hrudi. Měli úzkost, strach a byli přesvědčeni, že je něco nadpřirozeného dávilo a vysávalo z nich život. V obou obcích docházelo k velkému množství nadpřirozených jevů. A to vše se ve velkém měřítku začalo dít asi rok poté, co ve Svobodných Heřmanicích zemřela místní léčitelka a čarodějnice Marianna Saligerová.

Proč si místní lidé všechny paranormální jevy, které je sužovaly, spojovali právě s ní?

Marianna byla velice zvláštní osobnost. Do vesnice přišla se svými třemi syny někdy okolo roku 1732, když jí bylo asi 40 let. Původně pocházela z rakouských zemí a její manžel byl voják, který bojoval proti Turkům. Po jeho smrti se odstěhovala do Prahy a vzala si za muže manželova kamaráda. Vojáka, který byl asi o 12 let mladší než ona. Dobře se o rodinu postaral, a tak se Marianna v Praze stala velice uznávanou léčitelkou. Jenže válečný vysloužilec po čase vyslovil touhu vrátit se domů, do Slezska. Netrvalo dlouho a manželé se i s dětmi odstěhovali na statek ve Svobodných Heřmanicích, který patřil vojákovu bratrovi, Paulu Saligerovi. Začali spolu hospodařit a Marianna se najednou ocitla sama v prostředí, které bylo velmi nedůvěřivé k cizincům i svobodomyslným ženám.

To si umím představit.

Bylo to pro ni úplně jiné než život v Praze, na malé vesnici si všichni takříkajíc vidí do talíře. Časem si ale Marianna důvěru většiny místních nakonec získala, protože byla mimořádně nadanou léčitelkou. Podle toho, co o ní víme dnes, byla ve své praxi velice úspěšná. Dokonce se o ní říkalo, že umí i věštit a čarovat. Jakmile na někoho seslala kletbu, třeba na zloděje, do měsíce nebo do dvou ten člověk údajně zemřel. A tak je pochopitelné, že ne všichni ve vesnici ji měli rádi. Byla zkrátka velice inteligentní a nenechala si všechno líbit. Marianna zemřela na tu dobu v úctyhodném věku 62 let, v roce 1753. Historie by na ni nejspíš zapomněla, kdyby se po její smrti ve Svobodných Heřmanicích nezačaly dít divné věci. Paranormálních jevů přibývalo, lidé si začali stěžovat a ze všech příkoří obviňovali Mariannu. V houfech chodili za rychtářem a dožadovali se okamžité nápravy.

Proč ale byla za pachatele označena mrtvá Marianna?

Rychtářem ve Svobodných Heřmanicích byl Mariannin švagr Paul a já osobně se domnívám, že se vzájemně nikdy neměli v lásce. Už za jejího života mezi nimi vznikaly třenice. Podle toho, co jsem zjistil, měl rychtář ze zkazek o posednutí Mariannou upřímnou radost a nijak nebránil tomu, aby se mezi obyvatelstvem takové pomluvy šířily. Asi spolu měli nevyřízené účty, řekl bych.

Jenže ti lidé měli opravdu strach, o tom není pochyb.

To je pravda. Někteří dokonce tvrdili, že mora má Marianninu podobu. Když se zjevila, často té noci někdo ve vesnici vážně onemocněl nebo zemřel, ať už to byli dospělí, nebo děti. Její přízrak prý často doprovázela zvířata, zejména kočky a psi. Vesničané raději ani nechtěli její jméno vyslovovat nahlas, pouze o ní hovořili jako o zlé čarodějnici. Všichni ale věděli, o kom se mluví.

Kolika lidem se mora zjevila?

Zpočátku byla svědectví o paranormálních jevech ve Svobodných Heřmanicích ojedinělá, ale nakonec jich bylo důkladně zdokumentováno a zaznamenáno 22. Svědci byli ve věku od 17 do 60 let, jednalo se o ženy i muže. Podobné věci se ale v kraji děly už mnohem dříve. Jen pár kilometrů od Svobodných Heřmanic, ve Velkých Heralticích, lidé zažívali něco obdobného i před 40 lety.

A co se dělo tam?

V blízkosti zámeckého panství, které zakoupil mnišský řád cisterciáků z Velehradu, se také vyskytovaly „noční bestie“. Mniši ale podle všech náznaků tehdy neměli velký zájem, aby se o této záležitosti mluvilo, a tak svědectví krajanů sice zaznamenávali, ale nebrali je v potaz. Místního kněze cisterciáci nabádali, aby každého, kdo o běsech bude mluvit, přesvědčili, že jde jen o jeho vlastní bludy.

Jak si to všechno vysvětlujete vy?

Myslím, že se tenkrát v tom maličkém regionu nakumulovalo více negativních energií. Možná se tam opravdu vyskytovali nějací silní duchové, kteří toužili po pozornosti, ale je to trochu složitější. Jakmile cisterciáci zakoupili zámecké panství od zadlužených šlechticů, výrazně také navýšili místním nevolníkům robotní povinnost. Zkrátka chtěli peníze, které do nákupu nemovitosti vložili, vyždímat ze svých poddaných.

To se lidem pochopitelně nelíbilo a brzy začaly vznikat vzpoury. Došlo k navýšení počtu drábů, kteří se nepokoje snažili tvrdě potlačit, uvězněných přibývalo a k tomu všemu se najednou krajem začaly šířit zkazky o upírech. Lidé byli velice vystresovaní, a možná i právě proto se stali citlivějšími k paranormálním jevům. Kdo ví.

Jak na přízraky ve Svobodných Heřmanicích zareagovaly úřady?

Zpočátku chladně. Místní farář ani cisterciáci četným svědectvím o nočních běsech dlouho nepřikládali důležitost. Teprve až rychtář Paul Saliger, když se osobně přesvědčil, že duchovní v celém kraji nechtějí o vampýrech ani slyšet, je obešel a napsal přímo na olomouckou konzistoř. Přidal varování, že pokud se záležitost opět nebude řešit, tak si s nemrtvými poradí sám podle svého uvážení.

A jak to bylo dál?

Rychtář dostal nařízeno, aby od svědků získal veškeré výpovědi. Když je Saliger nashromáždil, olomoucká konzistoř se zděsila, protože nikdo nečekal, že se to bude týkat tak velkého množství lidí. Vysoce postavení kněží z toho nadšení nebyli, protože to samé se předtím dělo i v jiných lokalitách a nikdy to nedopadlo dobře. Kopání na hřbitovech a posmrtná zohavování těl nevrhala na církev dobré světlo, nemluvě o tom, že vesnicím, kde se takové věci děly, klesaly zisky. Konzistoř se proto dalšímu zahajování vampýrských procesů zpočátku bránila, ale nakonec je schválila. Vydala povolení, že je možné mrtvé, jejichž těla se nerozkládají, spálit na hranici.

Ve Svobodných Heřmanicích to nejspíš uvítali s velkou radostí.

Přesně tak. Sešli se tam fojtové z několika blízkých obcí a rychle začali spřádat plány, jak se s hlavní podezřelou, upírkou Mariannou Saligerovou, vypořádají. Hlavní problém se ale ukázal být v tom, že byla pohřbena u kostela v posvěcené půdě, takže ji museli nejen vykopat, ale také přesunout úplně jinam.

Marianna ale nebyla jediná, koho ve vesnici obviňovali z vampyrismu.

To je pravda. Z celkem 29 vykopaných hrobů bylo určeno, že 19 obývají upíři, které Saligerová po své smrti „nakazila“. Nebožtíci, kteří se nerozkládali, byli společně s Mariannou vykázáni z posvěcené půdy. Lidé rozbili hřbitovní zeď a vzniklým otvorem bezvládná těla potupně vyhodili ven. Poté mrtvoly nashromáždili na vůz a převezli na hranici mezi dvěma okresy, aby je tam pod dozorem několika katů i kněží obřadně upálili. Velmi pravděpodobně došlo i k hanobení těl, odřezávání hlav a tak dále. Kosti, které v popelu zůstaly, byly rozdrceny na prášek a zahrabány, aby po „nočních bestiích“ nezůstala ani památka. Zajímavostí je, že podle svědků přesně v době, kdy kati položili Mariannino tělo na hranici ke spálení, začal její kolovrátek na statku sám od sebe příst! Údajně se hlasitě pohnula i almara a stůl v místnosti, kde kdysi žila.

Jak lidé přišli na to, že mají ve vesnici tolik upírů?

Jak už jsem řekl, Mariannu začali podezírat z vampyrismu až po její smrti, někdy v červnu 1754. Jakási mora je v noci přicházela dusit, stlačovala jim hrudníky a vysávala z nich život. Mnozí po útoku zemřeli, jiní vážně onemocněli. Na konci ledna 1755 došlo k zásahu na hřbitově. Bylo totiž nutné prošetřit, v jakých hrobech upíři leží. Zjistili to jednoduše, podle starodávného způsobu přivedli na hřbitov koně. Pokud zvíře na konkrétní hrob odmítalo vstoupit, byla to neklamná známka, že v něm leží upír. Kůň takto označil nejen Mariannin hrob, ale i mnoho dalších.

Jakmile těla vykopali, odborníci hodnotili, zda jeví známky posmrtného rozkladu. Pokud k němu nedocházelo, byli mrtví oficiálně prohlášeni za upíry a podle toho se s nimi naložilo. Ve Svobodných Heřmanicích šlo o 19 nebožtíků. Asistovali u toho dva lékaři, fojt a další svědkové. Rozsah znesvěcení tělesných ostatků byl naprosto jedinečný a v novinách se o něm psalo po celé Evropě. Když se o vampýrských procesech dozvěděla Marie Terezie, s konečnou platností je utnula.

Jak?

Vampyrismus, který v její říši už léta vzbuzoval strach a paniku, nejprve nechala řádně prošetřit svým osobním lékařem Gerardem van Swietenem. Po jeho zprávě, že upíři neexistují a jde jen o pověry, vydala v roce 1755 dekret o upírech. Šlo o nařízení, zakazující nejen otvírání hrobů, ale i mrzačení a pálení mrtvol. Za jeho porušení následovaly tak přísné tresty, že hysterie okolo vampýrů prakticky skončila ze dne na den. S konečnou platností se tak Marie Terezie stala nejslavnější a nejúspěšnější přemožitelkou upírů.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Michael Weber, upír,