Místo hub hledám svého muže. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Vášeň pro houbaření se u nás v rodině takřka dědí. A čím jsem starší, tím raději vyrážím do lesa. Tuhle vášeň sdílím s generálem – i když každý z nás z úplně jiného důvodu. A mně osobně by občas úplně stačilo jen sbírat ty houby.

Jakmile začne houbařská sezóna, jsme v lese furt. Opravdu. Každou volnou chvíli. V jednu dobu jsem to měla tak vážné, že když byl Filda menší a já ho vyzvedávala ze školní družiny, museli jsme se cestou domů stavit v lese. A to i když pršelo nebo se už smrákalo. Protože „tam jsou, čekají na mě!“

Filda z pravidelných výprav začal být trochu otrávený, tak jsem mu navrhla, ať vezme kamaráda. Souhlasil – a já tak občas vyrážela do lesa s malou školkou dětí. Byla to vlastně ta lepší varianta. Děti byly hlučné, takže se mi nemohly ztratit. Stačilo na ně občas houknout a zase se přiblížily. A někdy dokonce i pomáhaly sbírat – předháněly se, kdo najde většího hřiba.

Tenhle klid v lese ale skončil v okamžiku, kdy generál zjistil, že fakt rostou. Do lesa totiž nikdy nešel, dokud jsem já nezačala nosit plné košíky. Pak se v něm probudila sběračská vášeň a přidal se. A bylo po klidu.

Během pár minut po něm nebylo ani vidu ani slechu. Zběsile pobíhal po lese a vzdaloval se ode mě na kilometry. Pak se někde vynořil z mlází, hlavu plnou jehličí, košík napůl prázdný, zatímco já se sotva pohnula z místa – a košík jsem měla plný. „Jak to děláš? Vždyť tam nic neroste,“ divil se. „To je bída!“ Marně jsem mu vysvětlovala, že houbaření není maraton, ale klidná sběračská meditace. Nikdy to nepochopil.

Pro něj byl les závodní dráha, pro mě chrám. A z něj se stával stres. Protože on se začal ztrácet. A tak jsem místo hub začala hledat svého muže. Hulákala jsem po lese, supěla a přísahala, že s ním už nikdy nikam nejdu. Jenže za pár dní mě vždycky přemluvil. Se slibem, že se ode mě nehne na krok. Který samozřejmě nikdy nedodržel. A nakonec ještě tvrdil, že já jsem mu utekla. Že jsem šla do jiného lesa. A skoro mě obvinil, že jsem ho tam chtěla nechat. (Upřímně? Docela často ano.)

Zvlášť když jsem byla v nejlepším, ztracená v tichu a vůni lesa… a na generála úplně zapomněla. Ale moje svědomí mi nikdy nedovolilo nechat ho napospas osudu – a tak jsem ho nakonec vždycky šla hledat.

Jednou mě ale tahle výprava úplně vyšťavila. Generál, jako obvykle, po příchodu do lesa „šlápl na plyn“ a během minuty zmizel v dálce. Já už si na jeho zmizení zvykla, tak jsem si řekla: ať si jde. Máme přece mobily, já chci teď jen svůj klid. A ponořila jsem se do sběru. Les byl v tu dobu plný krásných hřibů a kozáků. Košík jsem měla za chvíli plný a stále jsem narážela na nové úlovky. Teprve když už jsem neměla kam dávat, jsem si vzpomněla: generál!

Jen tyhle dva ještě vezmu a hned ho najdu, slíbila jsem si. Jenže pak jsem uviděla další hřiby… a zapomněla znovu.

Až když byl košík opravdu plný po okraj, rozhodla jsem se vrátit a najít generála. Jenže ouha – ztratila jsem se. V lese, který znám jako svoje boty! Ale v tomhle konkrétním lese se mi to stává. Už roky. Vždycky se nějak zvláštně zamotám a vyjdu úplně jinde, než bych měla.

No dobře. Ale kde je generál?

Vytahuju mobil – že mu zavolám. Jenže baterka je mrtvá. Výborně. Tak sejdeme se u auta, říkám si. Však auto najdu.

Chodím po lesních cestách a najednou vyjdu u pole. Auto sice vidím, ale generál nikde. Pomalu dojdu k autu, chvíli si odpočinu a kochám se plným košíkem. Ale čím víc času ubíhá, tím jasnější je, že něco nehraje. Obvykle je to generál, kdo je u auta první – s poloprázdným košíkem a výrazem „nic neroste“.

Tak co teď? Asi ho ta houbařská mánie zase úplně pohltila.

Uložím košík do kufru a rozhodnu se ho jít hledat. Ale tentokrát ne moc hluboko, spíš se držím na kraji lesa, a občas zavolám jeho jméno. Připadám si jako v nějaké scéně z Homolků. A i když se směju, vzadu v hlavě mi klíčí neodbytná myšlenka: co když se mu něco stalo?

Abych se uklidnila, začnu znovu sbírat houby. Pro jistotu si z auta vezmu plátěnku. A opravdu – les je štědrý. Když je taška skoro plná, řeknu si, že už fakt musím najít generála.

Jenže jak? Mobil vybitý, orientace v háji. Nakonec se rozhodnu jet domů, dobít telefon a zavolat mu. Je to jen pár kilometrů.

Dojedu domů, zapojím mobil a zjistím, že mám od něj asi padesát zmeškaných hovorů. Volám zpátky.

„Prosím,“ ozve se po čtvrtém zazvonění.

„No kde jsi, proboha? Hledám tě po celém lese!“

„To je zajímavý,“ odsekne generál. „Já tě viděl, jak jsi odjela. To sis řekla, dědek už je starej, ať si tam zůstane, že jo. Přesně, jak v těch zprávách, když najdou starouška mrtvýho někde v lese.“

Generál se asi zbláznil. Marně mu vysvětluju, že jsem se zamotala, vybila se mi baterka, pak jsem ho hledala, sbírala houby, čekala u auta, znovu hledala… a nakonec jela domů jen proto, abych mu mohla zavolat!

Nemluvil se mnou skoro týden.

A do lesa se mnou už moc chodit nechtěl.

Možná opravdu uvěřil, že bych ho tam nechala.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová