Opravdu můžeme vidět i bez očí? Záhady života

Asi desetiletý chlapec sedí za stolem a na očích má černou neprůhlednou masku.

Maska vzdáleně připomíná velké lyžařské brýle. Před ním sedí lektorka, listuje dětskou ilustrovanou knihou s obrázky a pokládá mu všetečné otázky: „Co vidíš na tomhle obrázku? Správně. A kolik je tam domečků? Jakou barvu má ten největší z nich? Kolik je tam kytiček?“ Pak přelistuje: „Jaká zvířátka jsou na této stránce?“

Chlapec bezchybně odpoví. Úkoly, které mu lektorka dává, jsou rozmanité a k jejich bezchybnému splnění dochází bez zaváhání, a to dokonce i v případě, že se ilustrovaná knížka otevře na náhodné straně za jeho zády. Zdá se vám to naprosto nereálné? Určitě nejste sami, kdo si to myslí.

Kateřino, Pavlo, na úvod mi samozřejmě nedá nezeptat se, jaká jsou vaše původní povolání a co vás osobně přivedlo k metodě extraokulárního vidění?

Kateřina: Mám vystudovaný mezinárodní marketing a management ve zdravotnictví a ještě před pár lety bych popravdě ani v tom nejodvážnějším snu nepomyslela na to, že bych se v budoucnu mohla a chtěla extraokulárním viděním zabývat profesně. Jen mě zkrátka, stejně jako teď vás, kdysi nesmírně zajímalo, jak to s touhle metodou ve skutečnosti je. Říkala jsem si, jak je to možné, na jakém principu to funguje, a zvládla bych to taky? Jak něco tak nepředstavitelného, jako je vidění bez očí, může být vůbec reálné? Takže můj zájem byl probuzen ryzí zvědavostí a naprostou náhodou.

Miluji náhody. Co se stalo?

Kateřina: Pracovala jsem v oblasti zdravotnického marketingu a v jednom období jsem si uvědomila, že pracuji v kolektivu, kde mi není úplně dobře. Že nejsme na stejné vlně, nemáme stejné hodnoty ani cíle, a poprvé padla myšlenka na změnu. Práce mne začala vyčerpávat a přestávala jsem v ní vidět smysl. Pak jsem odjela na dovolenou, kde se točil jeden z rozhovorů k filmu Jaroslava Duška Zrcadlení tmy, který režíroval Viliam Poltikovič. Tam jsem poprvé slyšela pojem extraokulární vidění a dozvěděla se o dětech, které vidí i jinak než skrze fyzické oči. A v neposlední řadě jsem zde zaznamenala zmínku o mexické školitelce této metodiky Verenice Carvajal.

Uběhlo několik měsíců a zavolala mi kamarádka, že si na mě vzpomněla, protože mne zajímalo vidění bez očí. Upozornila mě, že k tomu bude nějaké školení v Praze a mají ještě jedno volné místo. A ptala se, jestli nechci jít. Nebylo o čem přemýšlet, chtěla jsem zjistit, jak extraokulární vidění funguje, a udělat si vlastní názor.

A co jste zjistila?

Kateřina: Byla jsem velmi překvapená. Za prvé jsem nějak přešla fakt, že jdu na lektorský kurz. Automaticky jsem totiž očekávala, že budu na kurzu jen pozorovatelem. Zkrátka jsem předpokládala, že se všechno bude točit jen okolo dětí a zázračného vidění s maskou, a proto mě naprosto ohromil rozsah celé metodiky a celková náplň kurzu včetně práce s naším podvědomým nastavením. Tato metoda se do hloubky dotkla mě samotné. Odkryla určitá vnitřní nastavení a vzorce, které ovlivňovaly to, co se mi v životě dělo, a daly odpovědi na mnoho nezodpovězených otázek.

Okamžitě jsem pochopila, že to, co je důležité, není schopnost vidět extraokulárně jako taková, to byl pouze zajímavý bonus. Dar, který člověk díky této metodě získává, je mnohem hodnotnější. Navíc se tam moje cesta spojila i s Pavlou, která tu dnes sedí s námi. To jsme ale v té době ještě ani jedna netušily.

Pavla: Mou původní profesí je instruktorka plavání malých dětí. Ale v době, kdy mě stejně jako Káťu uchvátilo extraokulární vidění, jsem se už původnímu zaměstnání nevěnovala a pouze se okrajově zabývala rodinnými konstelacemi. Moc jsem toužila tímto kurzem projít osobně, ale cena kurzu mi přišla vysoká. Pak se ale stala zvláštní věc: Pro budoucí lektory se v rámci výuky hledali dobrovolníci, děti, které by si kurzem EOV mohly projít zdarma. Chopila jsem se tedy této příležitosti a nabídla do praxe svého jedenáctiletého syna, protože jsme v té době řešili nějaké problémy.

Jaké problémy jste měla se synem?

Pavla: Měl poruchu soustředění, takže by se dalo říci, že byl aktivnější než jiné děti. Záměrně neříkám, že je hyperaktivní (ADHD), protože to je něco, s čímž se vnitřně příliš neztotožňuji. Protože i když na ADHD dítě od odborníků získá „papír“, žádné extra úlevy ve škole ani nikde jinde stejně nemá. Dostane však diagnózu, která se s ním táhne dál do života a sama o sobě mu způsobuje celou řadu zbytečných problémů. Proto jsem se rozhodla hledat jinou formu pomoci, než přes pedagogicko-psychologickou poradnu.

Nemohl pomoci dětský psycholog?

Pavla: Problém je, že dobrých dětských psychologů není v republice mnoho a je nesmírně těžké se k nějakému vůbec dostat. Z tohoto důvodu jsem pod tlakem okolí oslovila i dětské psychiatry, ale první možný termín byl až za půl roku. Přesto jsem vnitřně cítila, že tohle stejně není cesta, a byla by to až ta úplně poslední možnost, kterou bych pro syna chtěla. Právě v tomto nesnadném období hledání alternativních řešení přišla nabídka zúčastnit se kurzu extraokulárního vidění (EOV).

Jak to probíhalo?

Pavla: V rámci jednoho odpoledne si můj syn prošel s budoucími lektory první lekcí EOV, kdy během pár minut viděl skrze masku na několik metrů před sebe. Byla jsem v šoku nejen z toho, že viděl hned na první lekci, ale i z toho, jak mého syna všichni chválili, jak skvěle spolupracuje. Tohle jsem třeba ze školy nikdy neslyšela.

Ještě v rámci kurzu jsem dostala velmi zajímavá doporučení, co vůči svému synovi změnit, a pochopila jsem, co ode mne potřebuje jinak, než na co jsem byla zvyklá třeba od svých rodičů. Začala jsem se těmito doporučeními řídit a synovo chování se postupně měnilo. Pochopila jsem přesah této metody a finance přestaly hrát roli. Přihlásila jsem se hned na další lektorský kurz, abych do metodiky EOV pronikla víc a lépe ji pochopila.

V čem konkrétním se váš syn změnil?

Pavla: Například nikdy dřív nechtěl usínat ani spát sám, ale jakmile začal procházet kurzem, přišel mi oznámit, že by chtěl svůj pokoj a svou postel. Asi si umíte představit můj užaslý výraz. Zároveň jsem v té době procházela rozvodem, který hodně doléhal i na syna, a já nevěděla, jak mu v tom mohu pomoci. Netušila jsem, jak pomoci sobě, natož jak pracovat s ním, aby mu bylo lépe. Ale během kurzu jsem si všimla, že se začal emocionálně stabilizovat i v tomto směru.

A nakonec jste se obě dvě, vy i vaše kamarádka Kateřina, začaly metodice věnovat profesionálně na plný úvazek.

Pavla: Přesně tak. Po kurzu bylo nutné splnit půlroční praxi. A protože v době, kdy jsme kurz dokončily, došlo z důvodu pandemie ke značným (nejen) pracovním omezením, tak se nám otevřel prostor. Pracovaly jsme společně s Káťou u ní v obýváku a reakce rodičů i dětí na kurz byly tak příjemné, že jsme se rozhodly v tom pokračovat dál. Na začátku bylo pár nadšených lektorek, které našly prostory v Praze a začaly se mexické metodice EOV pod vedením Verenice Carvajal věnovat.

Kdybychom to měly shrnout a zjednodušit, co tedy kurzy extraokulárního vidění dětem přináší? Předpokládám, že je rodiče přihlašují hlavně kvůli tomu, aby získaly zázračnou schopnost vidět i se zavázanýma očima. Nemám pravdu?

Kateřina: Máte. Jenže schopnost vidění „s maskou“ určitě není to nejdůležitější, i když ji máme v názvu a právem přitahuje pozornost. Obvykle se zájemci rozdělují do dvou skupin. Na zájemce, kterým jde hlavně o tuto schopnost vidět se zakrytýma očima, a ty pak směřujeme spíše na ruskou školu (pana Komissarova nebo Bronikova, kteří se zaměřují pouze na to).

Mexická cesta, kterou v Česku vyučujeme a zaštiťujeme my, pracuje s tím, že pokud se nám přirozeně nedaří aktivovat tuto schopnost vidět v masce, znamená to, že vnitřní proces něco blokuje. Naše metodika hledá příčinu a zaměřuje se na skryté bloky, které v sobě dítě nebo dospělý má. Je to hluboký iniciační proces, který uzdravuje psychiku a posiluje důvěru v sebe sama.

Takže když přes očekávání, že po absolvování kurzu budu vidět i přes černou masku, neuvidím nic, je to způsobeno…

Kateřina: Často za tím může být rozum. Je to logické. Odmala nám říkají: „Dívej se pořádně, otevři oči, jinak spadneš.“ A pokud nevěříme, že by to mohlo fungovat, tak ani jinak než očima vidět prostě nemůžeme. To je také důvod, proč si tolik lidí myslí, že je tohle všechno podvod, a naši práci zpochybňují, protože jejich rozum dokáže pracovat pouze s tím, co je jim známé a co si dokážou vysvětlit. V momentě, kdy rozum nedokáže najít logické vysvětlení, nebo to sami nezažili, nabízí se jim jediné možné vysvětlení, tedy že jde o podvod.

Odmítáte tvrzení, že je to klam?

Kateřina: Samozřejmě. Naším cílem rozhodně není někoho obelhávat. Jaký by měl benefit z toho, že by koukal přes dírku v masce? Žádný. Masku v běžném životě nepoužíváme. Ale stav mysli, do kterého se díky práci s maskou dostáváme, už ano. Vždycky říkáme, že je lepší, když dítě v masce vůbec nic nevidí, než aby jakýmkoliv způsobem podvádělo. Všichni naši lektoři jsou vedení k tomu, aby si na to dávali pozor. Čili pokud byste si masku nasadili se záměrem, že chcete podvádět, samozřejmě si ji dokážete posunout tak, abyste něco viděli. V takovém případě ale bývá zkoumavé oko vždycky zvenčí vidět, což dokáže lektor snadno odhalit.

Takže připouštíte, že by se podvádět dalo?

Kateřina: Podvádět se dá asi vždy a ve všem. Stále ale zůstává stejná otázka: Co by nám to přineslo? Ten, kdo podvádí, ví, že podvádí. A uchyluje se k tomu většinou ze strachu ze selhání, nebo že není dost dobrý. A to jsou právě témata, která můžeme touto metodikou řešit. Někdy si masku snaží posouvat i děti, které vidí extraokulárně naprosto perfektně. Prostě jen proto, že to nevyžaduje takové úsilí. Posílení vůle je pak dalším z témat, kterými se zabýváme. Jakékoliv chování nebo jednání dítěte či dospělého v lekci na něco poukazuje. My se to snažíme rozklíčovat, a s daným problémem pak pracovat a pomoci.

Popište mi masku, kterou dětem i dospělým dáváte.

Kateřina: Pracujeme se dvěma typy masek, které se snažíme v lekci střídat, aby si dítě nezvykalo nebo nemyslelo, že EOV funguje pouze skrze tu jednu. Jedna maska je látková, čtyřvrstvá, ale není tak pohodlná, abychom mohli mít otevřené oči. Druhý typ masky je kombinace plastu a molitanu a je vyrobena tak, aby nepropouštěla světlo a byl v ní prostor i pro otevřené oči. Je to velmi důležité, protože se tím snažíme trochu ošálit mozek. Je v nás totiž zakódováno to, co už jsem zmiňovala, že pokud otevřeme oči, měli bychom automaticky něco vidět. Máme několik dětí, které byly schopny vidět, respektive číst v masce i se zavřenýma očima pod maskou, ale to je další level, kterého nedosáhne každý.

Pavla: Většina rozumových dětí a dospělých klientů mi během lekce říká, že se tam objevila škvíra, přes kterou asi něco začínají vidět, a mají tendenci masku posouvat, aby si byli opravdu jisti, že je správně utěsněná. Vždycky se usmívám, když to slyším.

Kateřina: Ano, je to zábavné. Když se jich s maskou na očích ptáme, kudy tedy vidí, sahají si někdy prstem do místa, kde mají fyzické oko. Jenže tam je jen černý plast, žádný molitan.

Jak si to vysvětlujete?

Pavla: Rozum nemá žádné logické vysvětlení pro to, že je vidět přes nějakou bariéru, a nabízí nám jedinou možnost. Chce nás přesvědčit, že koukáme nějakou škvírkou. Jenže při EOV někdy dokážete vidět obrázky, které jsou nejen přímo pod vámi, ale i nad, ze strany nebo za zády. Když se to daří, veškeré pokusy vyhodnotit to jako podvod se hroutí. Kdo ale nechce, stejně neuvěří. Je třeba to vyzkoušet sám na sobě. Spolupracujeme a vedeme debaty i s odborníky v oblasti neurologie a ti třeba tuto schopnost vůbec nezpochybňují.

Kateřina: Když totiž nasadíte dítěti masku na oči a řeknete mu, ať se někam podívá, udělá to. Pokud ale tohle řeknete dospělému, začíná s vámi diskutovat nebo přemýšlet, kudy koukat a jak to udělat. Dítě do toho nejde primárně rozumem, a proto se také drtivá většina dětí ve věku od 6 do 12 let v kurzu pod maskou rozkouká už během prvních lekcí.

A dospělí?

Kateřina: Dříve bylo jen malé procento dospělých, kteří s maskou viděli. Ale i to se mění. Tato metodika přitáhne ty, kteří na sobě už nějakou formou pracují nebo jsou tomu prostě jen otevření. Je to možná dáno i tím, že se tato metoda dostává více do povědomí a mnozí rodiče k ní získávají důvěru díky viditelným posunům u svých dětí. Pak připouští možnost, že by tuto schopnost mohli získat také, a chtějí to zkusit. Už si v sobě nevytváří tak silný blok, že to není možné.

Pokud bychom srovnaly naše kurzy pro dospělé před čtyřmi lety s těmi dnešními, vidíme ohromný skok kupředu. Zatímco dříve z celého kurzu dvanácti dospělých viděli jeden až dva, minulý rok ve stejně velké skupině vidělo s maskou deset účastníků kurzu.

Co uvidím, když si masku nasadím bez jakéhokoliv nácviku? Vždycky a za všech okolností jen černočernou tmu?

Kateřina: Někdo ano a někdo ne. Maska skutečně nepropouští světlo, takže většina dospělých lidí nevidí na začátku nic. Někteří nasadí masku a popisují místa, kde vidí světlo, jedno nebo více. Jiní popisují jakési probleskující třpytky. Občas se setkáváme i s popisem, že vidí uvnitř masky plátno, na kterém se jim všechno promítá.

Není na děti vyvíjen velký tlak, aby se pod maskou rozkoukaly? Přeci jenom to od nich rodiče, kteří jim kurz zaplatili, nejspíše očekávají.

Pavla: Veškeré takové tlaky zvenčí se snažíme odstraňovat, ať už při práci s dětmi, nebo rodiči. Pro mě jako pro lektora je ale důležité, aby dítě vidělo. Pokud stále nevidí, je to známka, že se ještě nepodařilo nalézt a odstranit to, co tuto schopnost blokuje. Může to být nějaká skrytá negativní emoce, jako strach, vztek, lítost, smutek, přesvědčení, že to nedokáže, nebo jakákoliv jiná emocionální zátěž či vnitřní nastavení.

Nemají děti tendenci podvádět, když se jim nedaří?

Kateřina: Občas ano, pokud nemají dostatečnou vůli setrvat ve svém snažení. Pak pochopitelně hledají jednodušší cestu. Praxe totiž ukazuje, že současné děti jsou obecně velmi šikovné, vše jim jde, a proto nebývají zvyklé vynakládat žádné větší úsilí k dosažení cíle. Pokud mají pocit, že jim to nejde tak rychle, jak by si představovaly, začnou hledat jiné alternativní cesty. A děje se to i v případech, kdy už my lektorky víme s jistotou, že toto dítě skutečně vidí. Takový přístup většinou reflektuje i to, jak dítě přistupuje ke složitějším výzvám v běžném životě.

Co je tedy považováno za úspěch?

Kateřina: Říkáme, že dítě „vidí“, až když dokáže s černou maskou přečíst předložený text.

Jaký je rozdíl mezi normálním viděním a EOV?

Kateřina: EOV je schopnost vidět materiální věci bez použití fyzických očí tak jako očima, ale je tam několik rozdílů. Když se člověk dívá fyzickýma očima, dokáže vidět jen to, co je v jeho zorném poli. Zkrátka kam zaměří svůj zrak, tam dohlédne. Pokud si chce něco dobře prohlédnout a zaostřit zrak, musí tím směrem otočit hlavu nebo oko. Při EOV, kdy máme masku na očích, často dochází k tomu, že máme hlavu otočenou na jednu stranu a karta, kterou si prohlížíme, je položená úplně mimo náš zorný úhel. A přesto ji dokážeme popsat a přečíst. Ale ve chvíli, kdy to zaujme naši pozornost a otočíme hlavu tím směrem, obraz úplně mizí. To se děje poměrně často.

Jaké jsou další výhody toho všeho?

Kateřina: Černá neprůhledná maska, kterou používáme, je ve své podstatě jen nástroj, díky němuž je možné utlumit zrakový smysl. Právě přes oko totiž člověk přijímá více než 75 procent všech vjemů, takže jakmile jsou oči vyřazeny, dokážeme se mnohem rychleji napojit na svůj vnitřní svět (intuici) a rozvíjet i ostatní smysly.

Pavla: Navíc se bez vjemů, které nám zprostředkovávají oči, naše vědomí rychleji dostává do hladiny alfa, do stavu hluboké relaxace až meditace. V hladině alfa jsme schopni využívat další kapacity mysli. Přirozeně se v ní nacházíme třeba v době, kdy usínáme nebo se probouzíme, a na této frekvenci mozku jsme schopni si věci lépe zapamatovávat nebo si je vybavovat.

Kateřina: Máme zkušenost, že pokud se dítě učí s maskou například básničku do školy, nebo slovíčka cizího jazyka, mnohem rychleji si je zapamatuje. Na kurzu se ale děti učí, jak je možné si tento stav vnitřního klidu a napojení se samo na sebe navodit i bez masky. V tom vidím obrovskou výhodu. Dokáží se pak lépe soustředit, jsou kreativnější a schopnější lépe pracovat v intuitivním stavu. To všechno pomáhá i k větší emocionální vyrovnanosti.

A proč kurzy vyhledávají dospělí?

Pavla: Jejich motiv je buď pomoci dítěti, nebo práce na sobě. Záleží, co řeší za životní situaci. Může to být jen zvědavost a chuť poznávat nové, rozvíjet svoje schopnosti, anebo se jim v životě děje něco, co chtějí změnit, ale třeba nevědí jak, nebo si nevěří. Díky této metodice se přestávají bát, stávají se tedy vědomější, tzn. zodpovědnější za své myšlenky, emoce, činy. Stávají se konečně aktivními tvůrci svých vysněných životů. Dám vám otázku: Proč se tak často říká, že se lidé nemění?

To opravdu nevím.

Kateřina: Protože to, co se nám v životě děje nebo jak reagujeme, je do velké míry zrcadlem našich vnitřních nastavení. Dokud tato vnitřní nastavení neopravíme, pak nemůže dojít ke změně. Změna v chování vychází většinou jen na základě rozumu, ale to není dlouhodobě udržitelné. Protože nevědomí je silnější a v určitý moment přebírá vedení. My své reakce třeba někdy nechápeme. Je to proto, že nevíme, jaké programy nás řídí. Obrazy v mysli, s nimiž v EOV pracujeme my, dokážou tyto staré programy odhalit i účinně přepsat tak, abychom s novým nastavením dosáhly úplně jiných výsledků.

Dejme tomu, že mám dítě, které bych chtěla zapsat na kurz EOV. Co mohu očekávat, že tam s ním budete dělat?

Pavla: Kurz má deset lekcí a každá je rozdělena do několika částí. Úplně na úvod s dětmi provádíme čištění jejich negativních emocí. Druhé cvičení je zaměřeno na to, aby se unavila mysl a přestala přemýšlet, což využíváme při práci s podvědomými obrazy. A pak přichází na řadu ta zábavnější část, práce s maskou a hry.

U prvního cvičení si děti představují, že mají kolem sebe energetický vír, s jehož pomocí postupně čistíme celé tělo. Jdeme odspodu směrem nahoru a děti ze sebe „vyhazují“ prostřednictvím víru všechny negativní emoce, které se v nich třeba během dne nashromáždily. Vysvětlujeme jim to tak, že se jich ptáme, jestli si každý den čistí zuby nebo se myjí, a na to kývají, že samozřejmě, jinak by byly špinavé. A pak jim položíme další otázku: Ale jak čistíte mysl? V tu chvíli nastane ticho.

Stejně by nejspíš zareagovali i dospělí.

Kateřina: Právě. Proto tato meditace není určena jen dětem, ale i dospělým. Neustále se opakující negativní myšlenky, které většinou máme ve větší míře než ty pozitivní, nám mysl zanáší a ovlivňují její strukturu. A to, jak se díky těmto myšlenkám cítíme, ovlivňuje i čistotu našeho energetického těla. Tato  „špína“ není navenek vidět; neznamená to však, že tam není a není potřeba ji pravidelně čistit.

Ve chvíli, kdy je naše mysl přetížená a chaotická, si totiž nedokážeme udělat jasný úsudek, jsme vystresovaní a podráždění. K tomuto čištění slouží právě meditace. My máme pro tento účel Očistnou meditaci vírů, která je k dispozici i ke stažení na e-shopu našeho webu. Většina dětí i dospělých s ní nepracuje jen na lekcích, ale zařadí si ji do každodenního života. Díky ní, prostřednictvím představy víru, ze sebe odstraňujeme nepříjemné pocity, které nám již neslouží.

Později, když je tělo čisté, plníme ho světlem a tím pozitivním, co nám chybí. Radost, sebedůvěra, touha uspět atd. Naprostá většina lidí na sobě takřka okamžitě cítí pozitivní účinky. Každé cvičení, které je zařazeno do lekce, má svůj důvod.

Jak reagují děti?

Pavla: Skvěle. Protože cítí, že jim to pomáhá. Pravidelná očistná meditace vírů pomáhá s jejich emocionálním stavem a kurz mění jejich vnitřní nastavení. Pracovaly jsme s dětmi, které mají deprese či úzkosti, tendence k sebepoškozování nebo již uvažovaly o sebevraždě.

Kurzy se nevylučují s návštěvami psychologa či psychiatra. Pokud ale najdeme příčinu těchto potíží, zmizí následek. Poslední dobou naše lektorské kurzy přitahují i odborníky, terapeuty, psychiatry a psychology, kteří v nich začínají vidět velký smysl a mohou s touto metodou pracovat i v rámci své praxe.

Může se stát, že nějaké techniky dítě dělat vůbec nechce?

Pavla: Děti do aktivit nikdy netlačíme, vždycky s nimi otevřeně komunikujeme a průběh lekce se odvíjí od toho, s čím konkrétním potřebují pomoci. Některé děti, které už léta chodí k psychologům, k nám občas přichází s nedůvěrou a nevěří, že bychom jim mohli pomoci. Každé dítě ale z lekce odchází veselé a radostné a to je právě to, co tahle metoda umí. Rozzářit dětskou duši. Ve své práci vidím zázraky každý den. Není to v tom, že dítě nebo dospělý vidí s maskou na očích, ale jak se mění jejich životy.

Už jste někdy pracovaly se zrakově postiženými dětmi? Můžete jim pomoci vidět to, co nemohou vidět fyzickýma očima?

Pavla: Bohužel nepracovaly, zatím o to žádná organizace, která jim pomáhá, ani jejich rodiče neprojevili zájem, ale nás samotné by velmi zajímalo, jaké by byly výsledky. Věříme však, že i pro ně by mohl být kurz přínosem.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, extraokulární vidění,