Petr Lachnit: Kdo seje vítr

Foto: Se svolením Petra Lachnita

Popisek: JUDr. Petr Lachnit

„Každé dítě by se mělo naučit číst a počítat. Kvůli tomu ještě nemusí nutně chodit do školy. To by ho mohli bez problémů naučit i jeho rodiče. Škola by tedy měla přinést pro život dítěte něco navíc. Naučit ho společenským návykům, životu v kolektivu. Měla by mu přinést základní hodnotovou orientaci, ale také orientaci v oblasti lidského poznání,“ píše 1. místostarosta MČ Praha 5 JUDr. Petr Lachnit. A pokračuje…

V minulosti jsem se setkal se školou, která opakovaně budila diskuse ohledně svého přístupu a přínosu pro výchovu dětí. V roce 2012 jsme s pobaveným zájmem sledovali úvahy o blížícím se konci světa. Nebrali jsme je zcela vážně, a proto nás nenapadlo, že by je bral vážně někdo jiný. Jsem přesvědčen, že v těchto otázkách má svoji funkci také škola. Měla by usměrňovat vývoj dítěte. Pokud nedokáže přesvědčivě vyvracet předsudky prostředí, ze kterého dítě do školy přišlo, neplní svou funkci. Psal se rok 2013 a ředitelka této školy akceptovala v závěru školního roku omluvenky žáků, kteří přestali chodit do školy, protože se blíží konec světa!

Možná jste viděli vynikající americký film se Spencerem Tracym v hlavní roli. Kdo seje vítr. Film se opírá o skutečnou událost – tzv. opičí proces. V malém městečku fanatičtí zastánci jediného pravého výkladu uspořádání světa podle jediné možné věrouky, která se nikdy v ničem nemýlí, obžalují z bezvěrectví a kažení mládeže mladého učitele, který ve škole učí o Darwinově teorii o původu člověka. Z bezvýznamného městečka se stane dějiště zápasu o práva a povinnosti učitele. Je to hodně dobrý film. O předsudcích, náboženské netoleranci, o manipulaci s veřejným míněním. O poslání učitele. O mravních hodnotách. O zbabělosti a pohodlnosti. O konjukturalismu.

Škola a učitelé mají právo učit a vychovávat děti. Nechceme určovat šablonu, jak to mají dělat. Ale chceme, aby spolu s tím právem šla i povinnost. Povinnost přispět svými silami k rozvoji osobnosti toho myšlením zdaleka ne malého človíčka. Vždyť za jeho růst nesou odpovědnost. Nejenom, že jim ho svěřila k výchově rodina, ale především to byla společnost, která jim dala důvěru a nástroje, aby své poslání mohli plnit.

Každé dítě si nese do života odkaz své školy. Pozitivní, někdy negativní. Ať v dobrém nebo ve špatném, škola, školní vzpomínky a zážitky, ale především vztah ke vzdělání si školáci v sobě ponesou celý život. Samozřejmě i základy poznání a své první zkušenosti. Dobré či špatné, stejně budou v životě ovlivňovat jejich rozhodování. Budou tvořit součást jejich hodnotového žebříčku. O ně se budou opírat při setkávání s budoucími problémy a novými situacemi. Ve škole se naučí věřit nebo nevěřit v lidské poznání. Tam získají vztah ke společnosti.

Chceme toho po učitelích dost, ale snad ne tak mnoho, aby se s tím nedokázali vyrovnat. Přece si toto povolání snad nevybrali proto, že se jinde neuplatnili. V nádherném filmu Panu učiteli s láskou jste ke konci mohli slyšet větu, kterou kolegyně říká učiteli, který chce opustit školu, protože dostal nabídku na lukrativní zaměstnání ve své původní profesi: „Máte talent učit. Dobrých inženýrů je mnoho, ale každý talentovaný učitel je nenahraditelný!“

Škola, školní poměry a školní vztahy jsou obrazem společnosti. Neměly by společnost kopírovat. Měly by si klást za cíl připravit děti, aby společnost, ve které chtějí a budou žít, byla lepší než ta, ve které prožívali své dětství. Když dítě přestane věřit v lepší svět, přestane být dítětem.

Škola tu není proto, aby prohlubovala předsudky. Měla by je odstraňovat.

Vložil: Markéta Vančová