Když je tátovi sedmdesát a syn mluví jinou řečí. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

Když si žena pořídí dítě s mužem o generaci starším – a ještě k tomu, jemně řečeno, konzervativního ražení – může to být pěkná jízda.

Když jsem otěhotněla, generál snil až do porodu o kudrnaté blonďaté holčičce, kterou bude nosit na rukou a rozmazlovat. Pohlaví jsme věděli hned, jak to ultrazvuk dovolil, ale generál si až do poslední chvíle držel naději, že se doktorka spletla. Byl přítomen u porodu – tedy, u mého císařského řezu – a jako první spatřil našeho syna. Když poprvé uviděl to lidské mládě, úplně změkl. Vzal ho do náruče a nechtěl ho pustit. Během chvilky pak, kdy novorozenec procházel základní péčí, stihl generál natočit první dojemné záběry našeho syna.

Celkově ho natáčel rád. Tedy, rád se natáčel s ním. Všechno krásně naaranžoval – dečky, hračky, syna, sebe – a zmáčkl REC.

Když Filda trochu povyrostl, generál se ho snažil vést k manuální práci. Učil ho brousit smirkovým papírem, občas s ním něco vyráběl. Jenže vůbec nechápal, že malý kluk nevydrží hodiny u jedné činnosti. Neustále mu strkal do ruky brousek a opakoval, že to musí dokončit – i když bylo zřejmé, že Filda chce hlavně běhat.

Někdy jsem zasáhla a vyrvala dítě ze spárů umíněného otce. Jindy jsem jen pozorovala, jak si spolu poradí. A že si poradili. Filda vytrvale odhazoval kus dřeva a utíkal s hlasitým smíchem pryč. Generál, ač nechtěl, nakonec přistoupil na jeho hru a začal ho honit kolem domu.

Výchovný styl generála byl vůbec… svérázný. Měla jsem pocit, že má tendenci dělat ze syna mladšího a méně vyspělého, než ve skutečnosti byl. Nabízel mu třeba plastový náklaďák na písek (a vyzdvihoval u toho, jak skvěle sklápí), když už Filda dávno stavěl v Minecraftu vlastní město, nebo s ním chtěl neustále hrát „na vojáky“, kde Filda musel většinou plnit rozkazy svého otce, což jsem považovala za šikanózní a vždycky jsem tuhle hru generálovi překazila.

Nakonec si brzy Filda se svým otcem – vojákem poradil sám. Což generál nesl nelibě, ale nakonec se s tím musel smířit. A tu záhadu s hračkami a hrami, které neodpovídaly věku našeho syna jsem rozklíčovala po svém: generál je zkrátka z jiné generace. Dřív se žilo jinak. Možnosti byly omezené, hračky byly spíš výjimkou – natož ty edukativní. Celkově byli lidé v mnoha ohledech jinde. To není výtka. To je fakt. Prostě evoluci a pokrok nezastavíš. No i když někteří jedinci, typu mého generála, někdy dokážou divy…

Tak i tak si moji kluci hráli, dokud to šlo. Občas se jako dva berani srazili, ale nic zásadního. Jenže jak Filda rostl, malé trkance začaly nabírat sílu – a narážky taky. Začaly se objevovat první neshody, první „jazyková bariéra“.

Generál totiž často vůbec nerozuměl slovům, která Filda používal. A není divu – jak by měl sedmdesátník chápat, co je sigma, Skibidi Toilet, Ohio, nebo negativní aura?

Generála to vytáčelo. Filda naopak cíleně přitápěl pod kotel. A ještě k tomu začal mluvit anglicky – jazykem, který generál neovládal.

„Mluv normálně, jo?! Nech si ty srandičky!“ ozývalo se často do mé pracovny poté, co Filda přišel ze školy a chtěl otci odpovědět na jeho nudný dotaz: „Tak co ve škole?“

„Skibidi Toilet,“ řekl Filda s kamennou tváří.

Generál si myslel, že mluví o záchodě, a tím pádem sprostě.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“

„Bro, chillni. To je fakt cringe. Nejsi main character, kámo.“ Ve volném překladu: Klídek, tohle je trapný, nejsi středem vesmíru, kámo.

„Já ti dám kámo!“ zuřil generál. „Okamžitě se mnou mluv normálně!“

A Filda, zcela věrný duchu své generace, odpověděl:
„Yes, sir. Affirmative, General Cringe. Slay mode deactivated.“ Což zase znamenalo něco jako: Ano, pane! Rozkaz, generále trapnosti. Přepínám se do nudného módu.

A pak zasalutoval.

Generál při salutování zbystřil. V armádě přece strávil roky, to měl v krvi. Ale nakonec to stejně vyhodnotil jako drzost a provokaci. „Tohle kdybych si dovolil já ke svýmu otci, tak už nežiju!“ zavrčel.

Filda se smál jako šílený. Vždyť v jeho světě je něco takového nepředstavitelné.

„To by šel do vězení, to je na předžalobku, co ty tu říkáš. A propó, fyzický tresty dětí už jsou zakázaný, ne?“ Utrousil a odkráčel do pokoje.

„Okamžitě se vrať! Já jsem nedomluvil!“ zařval generál za ním.

V tu chvíli už jsem to nevydržela a vrazila mezi ně.

„Hele, pánové! Klídek, jo? Fildo, běž se učit. A ty,“ otočila jsem se na generála, „běž si lehnout. Vypadáš jak těsně před kolapsem.“

„A divíš se?“ vyjel i na mě. „Maj všechno a ničeho si nevážej. To je tvoje výchova!“

No, spíš je to svět, do kterého se narodil, ale to už jsem nahlas neřekla. Neměla jsem chuť debatovat s generálem o dnešních dětech, přepychu, rozmazlování, výdobytcích doby... To už tu bylo milionkrát.

Může snad dítě za to, do jaké doby se narodí? Máme právo ho soudit za to, že dnešní standard převyšuje i největší luxus doby, ve které vyrůstal generál? S těmito otázkami jsem se odplížila zpátky do svého klidu – do pracovny. Generál ještě něco křikl, ale dveře za Fildou už dávno zapadly. Úterní odpoledne vážně není vhodná doba na rodinné rozmíšky.  A zatímco se generál dál rozčiloval, že „za nás tohle nebývalo“, já si pomyslela:

Až bude Filda jednou tátou, možná taky bude nadávat na děti, co budou mluvit větami plnými nesrozumitelných slov. Ale vzápětí jsem tu strašnou myšlenku zahnala. Když mu nebude sedmdesát a nebude mít děti v pubertě, tak se to nestane. Dnes je totiž přece úplně jiná doba.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová