Posunuli hranice o pár metrů. Akce Kámen v režii StB. Časosběr
30.06.2025
Foto: Se svolením ČT (stejně jako obrázek v článku)
Popisek: Ilustrační obrázek z dokumentu ČT o Akci Kámen
Tento rok se nese ve znamení výročí 80. výročí konce druhé světové války a také obnovy Československa.
Obyvatelé se mohli konečně znovu nadechnout svobodného vzduchu. Nebo v to aspoň doufali. Mnoho důležitých věcí se ale odehrávalo ve stínu a mimo jakoukoliv pozornost. Zejména to platí pro svět tajných služeb, o kterém se nemá moc mluvit nikdy.
V tom se také skrývá jeho největší nebezpečí, protože co je tajné, to se dá velmi těžko kontrolovat. Pro jakýkoliv diktátorský režim jsou tajné služby naprosto nepostradatelné. Pro komunisty, kteří se v Moskvě po celou druhou světovou válku připravovali na ovládnutí Československa, bylo tedy zásadní, aby od počátku měli tajné služby pod svou kontrolou. A dostali k tomu možná ještě víc prostoru, než sami očekávali.
Symbolické osvobození Prahy sovětskými vojsky od počátku jasně ukázalo, že vliv SSSR na poválečné Československo bude zásadní. Kořeny ale lze hledat ještě dříve. Už 13. prosince 1943 československá exilová vláda a Sovětský svaz uzavřely Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. V kontextu druhé světové války se jednalo o logické vyústění, ve kterém prezident Beneš zvažoval i chování západních spojenců v Mnichově. Stalin tím dostal příležitost získat „přítele“ až ve středu Evropy.
Českoslovenští komunisté měli zajistit, aby se toto přátelství proměnilo ve vazalství. Že v tom represivní aparát hraje jednu z nejdůležitějších rolí, to Sověti věděli už od vlastního převratu v roce 1917. Obávaná „Čeka“, ač později vystřídala různé názvy, byla pilířem komunistické moci. Ještě než dorazila do Prahy sovětská vojska, probíhala v Košicích jednání o budoucí podobě republiky.
Pro komunisty bylo jednou z hlavních priorit ministerstvo vnitra, které obsadil Václav Nosek. V Košickém programu poválečné vlády již představil zcela konkrétní plány, jak mají vypadat bezpečnostní sbory. Uniformovanou Veřejnou bezpečnost, plnící běžné pořádkové a vyšetřovací funkce policie, doplňovala Státní bezpečnost. Tato „policie bez uniforem“, založená 30. 6. 1945, měla sloužit k odhalování nepřátel státu, jak vnějších, tak vnitřních. Kdo bude tímto nepřítelem, to záviselo na politickém zadání.
Nástroje, které k tomuto boji Státní bezpečnost dostala, byly velmi široké a zneužitelné. V podstatě si mohla vynutit přiznání jakýmkoliv způsobem. V poválečném zmatku a potřebě vypořádání s dědictvím nacismu se to dalo obhájit. Hlavním strůjcem jejího rozsáhlého vlivu byl právě ministr vnitra Václav Nosek. Někdejší předák kladenských horníků prožil druhou světovou válku v Londýně a mnozí si namlouvali, že by nemusel být tak radikální jako Gottwaldova skupina, která ji trávila v Moskvě. Nosek byl ale stranickému vedení věrný a zadané úkoly plnil zcela spolehlivě.
Státní bezpečnost bojovala proti všem nepřátelům od počátku velmi aktivně. Poválečné účtování s kolaboranty a přisluhovači Němců probíhalo do značné míry v její režii a často se zaměřovalo na politiky nekomunistických stran. Informace od zpravodajců sloužily také ke skandalizaci vybraných osobností, což poznal třeba legionář a exilový ministr Sergej Ingr, politik a představitel nekomunistického odboje Vladimír Krajina, předválečný tajemník prezidenta Beneše Prokop Drtina či předseda Národně socialistické strany Petr Zenkl.
A pak přišel slavný únorový převrat, ve kterém komunisté ovládli všechny doposud nezávislé strany, organizace a úřady. StB k průběhu převratu pomohla vyrobenou historkou o chystaném spiknutí nekomunistických stran proti republice, kterou velkými titulky prezentovaly komunistické noviny Rudé právo. Na základě těchto informací byly obsazeny stranické sekretariáty a zablokovány účty.
V následujících letech vliv tajné policie ještě stoupl, když z Moskvy přišel úkol provádět čistky a velké zastrašující monstrprocesy, a to nejen s oponenty, ale i s vlastními lidmi. Do Prahy dorazila skupina sovětských poradců, která předávala bohaté moskevské zkušenosti s odhalováním agentů, ale také vydávala přímé příkazy, na které skupiny má tato „revoluční spravedlnost“ dopadnout.
Velké procesy měly vyvolávat strach a nakonec semlely i jejich hlavního organizátora, generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, nejbližšího spolupracovníka Klementa Gottwalda. Kromě toho ale Státní bezpečnost neustále sledovala dění v zemi a dohlížela, aby komunisté neztratili svou moc a kontrolu. Tato aktivita už zcela opouštěla obvyklé úkoly tajných služeb a dělala z StB nástroj represe.
Za jednu z nejhorších považuji Akci Kámen, odehrávající se na „železné oponě“. Poprvé o ní mluvil Winston Churchill v roce 1946 a někteří si už tehdy plně uvědomovali, že se může stát, že zůstanou uvězněni ve vlastním státě. Mnozí se rozhodli odejít ještě před Únorem. V pondělí 23. 2. 1948 Václav Nosek výnosem ministra vnitra pozastavil platnost cestovních pasů, k výjezdu do zahraničí byla nově třeba tzv. výjezdní doložka. Od této chvíle byla cesta do zahraničí dobrodružstvím, které mohlo skončit smrtí.
Akce Kámen byla spuštěna už v roce 1948 a zaměřila se na relativně nejsnadnější cestu z Československa, kterou byl přechod „zelené hranice“, tedy mimo hraniční přechody, směrem do Německa, zejména do části pod správou USA. V prvních dnech po Únoru tudy v třeskuté zimě uteklo několik politických oponentů. To samozřejmě totalitní režim nemohl tolerovat, na druhou stranu, zkuste si neprodyšně uzavřít celou Šumavu.
Kromě neustálého posilování pohraniční ostrahy se zapojila i StB, která dodala řešení, založené na tradičních špionážních postupech, klamu a předstírání. V pohraniční oblasti se okamžitě zvedla poptávka po službách převaděčů, místních obyvatel znalých terénu i zvyků, kteří vodili lidi „na svobodu“. Pro tajnou službu nebylo zase takovým problémem dodat falešné převaděče, kteří nešťastníky dovedli přímo pod nos Pohraniční stráži.
Druhou fází plánu bylo utvoření dokonalé repliky státní hranice, za kterou estébáci, převlečení za německé celníky a americké zpravodajce, prováděli falešný imigrační pohovor. Po vytěžení byl slíben převoz do uprchlického tábora, ale cestou skupinu „přepadla“ československá Pohraniční stráž a nešťastníci směřovali na dlouhé roky do komunistických nápravných zařízení. Dodejme, že příslušníci, kteří se podíleli na Akci Kámen, si rozhodně také přišli na své, nebylo výjimkou, že emigranty okrádali.
Na tuto šílenou a nepochopitelnou akci si občas vzpomenu při toulkách Šumavou či Krušnými horami, kdy zcela běžně během jedné túry přejdete zelenou hranici mezi Českou republikou a Německem několikrát. Tak to bych byla hned několikanásobný špion.
Dneska to zní jako naprosté sci-fi, ale v aktivitách StB padesátých let se ale nejednalo o nic mimořádného, brutalita i faleš byly tehdy jejich standardem. StB byla vyňata z pravomoci ministerstva vnitra pod nově založené Ministerstvo národní bezpečnosti, a tím zmizela prakticky veškerá kontrola jejích aktivit. Nakonec z moci „tajných„ dostali strach i sami komunisté, což spolu se změnami v SSSR vedlo ke zmírnění těch nejdrsnějších metod.
Padesátá léta představovala vrchol běsnění, v šedesátých se StB více soustředila na klasické špionážní operace, které sloužily režimu, ale obyčejných lidí se v zásadě nedotýkaly. Zaujala třeba dezinformační operace Neptun, při které byly v Černém jezeře na Šumavě „náhodou“ objeveny bedny s dokumenty, které působily dojmem, že je zde ukryli nacisté během druhé světové války. Ve skutečnosti šlo o sovětské falzifikáty, které měly kompromitovat některé západní politiky.
Za normalizace se StB opět více zaměřila na „vnitřního nepřítele“, za kterého podle stranického dokumentu Poučení z krizového vývoje byly považovány skupiny, které měly způsobit společenský neklid v roce 1968. Do této kategorie se vešel prakticky každý, kdo nějak „vyčuhoval“, ať už názory, muzikou či zjevem. Vzájemné špiclování se stalo normou stejně jako vydírání skrze zaměstnání či děti. Jak upřesňuje historik Petr Blažek: „Za období komunistického režimu byly postiženy asi dva miliony lidí. Je to obrovský počet.“
Po listopadu 1989 bylo jasné, že policii bez uniforem zvoní hrana. Dne 31. ledna 1990 ministr vnitra Richard Sacher svým rozkazem tuto represivní složku zrušil. Bohužel ještě předtím byly některé velmi důležité materiály skartovány. Dochované archiválie schraňuje Ústav pro studium totalitních režimů. Čtení o policii bez uniforem a o tom, jak lze s frázemi o bezpečnosti šikanovat vlastní obyvatelstvo, opravdu není veselé.
Zdroje: Wikipedia, Česká televize (ZDE), Český rozhlas (ZDE), seznam.cz (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo