Mladší sestra Dana, malá a baculka… jinak ale úplně stejná
23.06.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Poznáte ji? Na snímku ze seriálu Eliška a její rod opravdu není Jana, ale Dana Hlaváčová. V mládí si byly sestry podobné jako dvojčata.
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Stačila jediná role, aby si ji diváci zapamatovali navždy. Pokud jde ale o jméno, někteří tápou. A přitom je tak slavné.
Stručná charakteristika nevlastní sestry Dory ve scénáři Františka Pavlíčka k filmu Tři oříšky pro Popelku jasně uvádí, že je ošklivá. Pro takovou roli sehnat představitelku nemusí být pak snadné a režisér Václav Vorlíček připouštěl, že s tím měl počátkem sedmdesátých let opravdu trable. „Na Hlaváčové mě fascinovalo, že přijala roli, o níž bylo ve scénáři doslova napsáno, že je ošklivá. Takových hereček je málo,“ vzpomínal v rekapitulaci svého života a kariéry, nazvané Pane, vy jste režisér! Pozor ale na záměnu jmen. Neprohlásila to Jana, ale Dana. Koneckonců s tím neměla problém už o čtyři roky dřív, kdy si ji zahrála v televizní hudební verzi klasické pohádky Boženy Němcové. V ní se jmenovala Dorota a hlavní roli dostala tehdy teprve sedmnáctiletá Eva Hrušková. Na planetě Zemi funguje ale jediná spravedlnost, že všem přibývají roky stejně, takže herečka Dana Hlaváčová oslavila minulý pátek osmdesátiny.
Sen ztracený v realitě
O sedm let mladší sestra legendární Jany Hlaváčové se narodila 20. června 1945 v Suchdole u Prahy do rodiny ministerského úředníka, v níž se to milovníky lehkých múz přímo hemžilo. Oba rodiče byli nadšení ochotníci, takže svou zálibou brzy nakazili i dcery. Dana hrála ochotnické divadlo už během studia na gymnáziu a už ve čtrnácti letech stanula poprvé před kamerou úspěšného tvůrčího tandemu Jaroslav Dudek – Jaroslav Dietl v televizní komedii Útěk, v níž si zahrála s Danou Medřickou a Petrem Kostkou. V roce 1963 dostala coby osmnáctiletá první filmovou bezejmennou roličku v komedii režiséra Josefa Macha Tři chlapi v chalupě, která navázala na úspěšný televizní seriál. Tím se v hereckém světě „zachytila drápkem“, a přestože měla o své budoucnosti původně úplně jinou představu, chtěla studovat matematiku, nakonec se přihlásila ke studiu herectví na pražské DAMU.
Zajímavá studentka
Krátce nato si ji díky zajímavým rysům ve tváři vybral režisér František Filip a nabídl jí postavu Zuzany v historicky prvním českém seriálu Eliška a její rod. Její seriálovou sestru hrála starší Jana a k volbě sourozenecké dvojky prý tenkrát přispěl právě Jaroslav Dietl, který společně s Jiřím Hubačem napsal scénář. V roce 1967 Dana úspěšně absolvovala a o její další životní dráze bylo definitivně rozhodnuto. Stálé angažmá získala už během studia v Divadle E. F. Buriana, na jehož jevišti hrála až do jeho zrušení v roce 1991. Pak už do stálého angažmá nikdy nenastoupila, účinkovala pouze pohostinsky na různých divadelních scénách a zaměřila se hlavně na pedagogickou činnost v dramatickém oddělení ZUŠ v pražské Libni.
Sestřičky k nerozeznání?
Sice je dělilo téměř sedm let, přesto Dana a Jana takové byly, a když se pozorněji podíváte na fotografie z filmů, které natočily v mládí, určitě to také uvidíte. „To už od mládí a také máme podobné oči. Jinak ale nejsme to samé. Ona velká, já malá, ona štíhlá, já taková zakulacená. Máme se ale moc rády,“ potvrdila Dana před lety deníku Blesk. Ještě výraznější je to v dabingu, kde obě léta působily a jejich hlasy jsou pro amatéra velmi snadno zaměnitelné. Na obrazovce se objevila poprvé v roce 1966 jako Zuzana v seriálu Eliška a její rod, a pak spolupracovala především s televizí. Ve filmu se až do slavné pohádky mihla jenom jako přítelkyně Blanka v psychologickém dramatu Hynka Bočana Pasťák a komorná Emilka v sci-fi komedii Oldřicha Lipského Zabil jsem Einsteina, pánové…
Bakaláři – Tornádo:
Rodinné dědictví
Když natáčela Tři oříšky pro Popelku, bylo jí osmadvacet a byla v šestém měsíci, takže se kostyméři měli co otáčet, aby to zakryli. Dokonce Popelčiny slavné plesové růžové šaty museli kvůli jejímu bříšku ušít ve dvou verzích, přestože bez těhotenského bříška by se do nich bývala vešla s přehledem. Pět měsíců před slavnostní premiérou filmu, 30. května 1973, porodila dceru Lucii, která ale příjmení dostala po otci, což později považovala za výhodu. Jeviště si sice vyzkoušela už v dětských rolích v Divadle E. F. Buriana a odmalička prý chtěla být herečkou, vyhnula se tak ale nekonečnému srovnávání s matkou a slavnou tetou i podezírání z protekce. Její tvář, a především oči ale rodinu nezapřou, prostě jsou „hlaváčovské“. Přesvědčit se o tom můžete v mladoboleslavském divadle, hlavně ale působí jako překladatelka zahraničních scénářů.
Radikální rozhodnutí
Kvůli mateřství Dana doma nezůstala, hrála v divadle a postupně začala znovu rozjíždět kariéru a můžeme ji vidět v dlouhé řadě televizních inscenací a seriálů. A občas i ve filmu, třeba jako Valešovou ve Vorlíčkově komedii Dva muži hlásí příchod, děvečku v historickém životopisném dramatu Otakar a Vávry Putování Jana Amose, agitátorku v černé komedii Ireny Pavláskové Čas dluhů či trhovkyni v Andělu páně. Různých postav ztvárnila zhruba osmdesát, hlavně ale učila na Základní umělecké škole. V roce 2010 dospěla k radikálnímu rozhodnutí, kariéru definitivně ukončila a odstěhovala se k dceři do Mladé Boleslavi. Jakmile to tamní umělecká scéna zjistila, okamžitě dostala nabídku angažmá v boleslavském divadle, rázně ji ale odmítla. „Chci ještě žít, a ne se udřít,“ řekla pak deníku Aha! s tím, že jí hlavní město ani trošku nechybí. „Praha už mě tak neuvěřitelně sr*la, že jsem si řekla: Buď chceš žít, anebo půjdeš pod kytky! A já pod kytičky ještě nechci, tak jsem v Praze zabodla prostě vidle a odstěhovala se.“
Dana místo Jany
Navzdory předsevzetí se o dva roky později přece jen ještě před kameru vrátila, prý nedokázala odolat šarmu režiséra Tomáše Magnuska, který ji ukecal, aby ztvárnila domovnici v třetím pokračování kontroverzní filmové série Bastardi. A v roce 1916 ji ještě jednou přesvědčil Dušan Klein, který ve svém posledním pokračování své „básnické“ série Jak básníci čekají na zázrak chtěl mít i zdravotní sestru Toničku. Janin zdravotní stav už ale natáčení nedovoloval, takže ji nahradila mladší sestra. A o další natáčení už nestojí. „Jinak to jsou pěkné hrůzy, co se teď točí. A i když nabídky dostávám, a to poměrně často, odmítám. Vypadá to zpočátku slibně, ale bojím se, co se z toho vyklube,“ povzdychla si a dodala, že jediný, komu řekne vždycky ano, je Václav Vorlíček a jeho pohádka. Její milovaný režisér ale navždy odešel před šesti a sestra Jana před dvěma lety, takže „hlaváčovské“ oči už si znovu ve filmu nejspíš nikdy nezahrají.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Dabingforum, Městské divadlo Mladá Boleslav, Blesk, Aha!, Václav Vorlíček: Pane, vy jste režisér!)
Vložil: Adina Janovská