Cesta k moři, kterou už nikdy nechci zopakovat. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

S příchodem prázdnin si vždycky vzpomenu na dobu, kdy jsem s generálem – tedy přesněji, kdy já plánovala rodinnou dovolenou. Dnes už generál nikam nechce. Prý mu stačí terasa u domu. A ani dřív to s ním nebylo jednoduché, pokud šlo o výlety dál než 30 km od domova.

Já – duše prahnoucí po světě, nových chutích, vůních a kulturách – jsem trpěla. A taky se ze začátku dost snažila. Snažila jsem se generála přivést na svou cestu: aby si cestování zamiloval a sdílel ho se mnou. Jenže to bych spíš naučila slona ležet na zádech než jeho odjet dál než na konec vesnice. Ale dokud byl syn malý, musím uznat, že se aspoň občas snažil. Tedy – výsledkem většinou bylo jen další dusno v našem už tak napjatém vztahu.

Nikdy nezapomenu na naše slavné cesty k moři. Hlavně tu k našim polským sousedům. Generál totiž pečlivě sledoval dění ve světě. A vždycky si našel důvod, proč zůstat u českého rybníka – nebo ještě lépe, u našeho bazénu. Tam je prý nejbezpečněji. V téhle době, že jo. Jako by jiné doby byly míň nebezpečné. Když už jsme se shodli, že třeba Chorvatsko je „dostatečně bezpečné“, přišlo varování: v moři ho určitě žahne medúza, a to bude jakožto pro kardiaka smrtelné. Přitom na mě ukázal prstem: „Ty mě chceš zabít, že chceš k moři.“

Nakonec se jelo. I když destinace mi zrovna po chuti nebyla. Ale dovolená proběhla, generál byl spokojený – vlastně víc než já, která to celé chtěla, vymyslela, zařídila a přizpůsobila.

Řekla jsem si, že příští rok to bude jinak. Češi tehdy začali objevovat polské moře – všichni ho vychvalovali. Tak jsem si řekla: autem to zvládneme, je to blíž než Chorvatsko. A začala jsem plánovat.

Jenže generál zjistil, že chci jet „takovou dálku“ a málem omdlel.

„Já už toho moc nenařídím… tam to neznám, to je nebezpečné… nedá se tam jet vlakem? A Filip je ještě malej, všechno bude na tobě!“ – chytal se za hlavu.

Přihodil pár katastrofických scénářů a já to vzdala. Namísto plánování roadtripu jsem začala vymýšlet dobrodružnou cestu přes hory a doly veřejnou dopravou. Naší cílovou destinací měl být polský Kolobřeh. A že to nebylo jednoduché! Bez přestupů, přespání a trochu odvahy bychom to nedali.

Takže abychom jeli „bezpečně“, jeli jsme k moři dva dny. Nejprve letadlem do Berlína – levné letenky, proč ne. V Berlíně přesednout na autobus do Štětína, tam přespání, a druhý den vlakem do Kolobřehu.

Bylo to dobrodružství, které si užíval hlavně náš syn. Generál supěl. Táhl za sebou dva velké kufry – dobře mu tak, kdybychom jeli autem, jen by točil volantem, pomyslela jsem si.

Byla jsem ráda, když jsme sedli do předposledního dopravního prostředku, který nás měl konečně dovézt k moři. Vlak byl moderní, čistý, jen trochu přeplněný. Dojeli jsme do města – a čekalo nás ještě dopravení k ubytování. Kolobřeh je docela rozlehlé městečka, tak mi chvíli trvalo, než jsem našla správný autobus, zatímco generál sotva stál na nohou a „hlídal“ bagáž. Ale chtěl to bezpečně – tak to má mít.

Mimochodem, zajímalo by mě, jak bychom dopadli statisticky. Jaká je asi pravděpodobnost nehody při cestě zahrnující letadlo, autobus 2×, vlak a MHD?

Vtipkovala jsem s generálem už na pláži. Třetí den naší dovolené. A on? Spal. Chápete to? Jsme konečně u moře – a on prospí půlku pobytu.

Pobyt v Kolobřehu utekl jako voda. Užívali jsme si po polsku: zapiekanky, pirohy, gofry, lody a studené tmavé moře.

Cestu domů jsem opět pečlivě naplánovala. Tentokrát už bez letadla: vlak do Štětína, bus do Berlína, a z Berlína přímý autobus do Prahy. Tam na nás čekal kamarád, který nás odvezl domů. Generál se usmíval a pěl ódu na domovinu. Nezapomněl samozřejmě poznamenat: „Všude dobře, doma nejlíp.“

A to byla naše poslední společná rodinná dovolená. Od té doby s námi Generál nejel nikam. Ani k tomu rybníku.

Upřímně? Ani já už nemám chuť cokoliv s ním plánovat. Pokud by totiž měla být cesta podle jeho bezpečnostních pravidel, nejspíš bychom museli vyrazit už na jaře, a z výletu se vrátili na konci prázdnin – bez toho, aniž bychom vůbec zahlédli moře.

Takže dnes už jezdím s kamarádkami a Fildou. Autem, pohodlně. A někdy i letecky – rychle, efektivně, s kufrem a bez paniky.

Generál zůstává doma. Má přece svou terasu. A pocit, že přežil. Tak hlavně, že bezpečně.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová