Benešova poválečná spravedlnost. Nebo odplata? Časosběr

Foto: Se svolením www.bojovnici.cz

Popisek: Prezident Beneš podepisuje dekrety

Spojení „Benešovy dekrety“ dokáže spolehlivě rozdmýchat vášnivou debatu ještě osmdesát let poté, co je během roku 1945 prezident - dvojnásobný osvoboditel vydával. Poválečná spravedlnost dostala při absenci parlamentu formu prezidentských výnosů a navždy je tak spojená se jménem Edvarda Beneše. Ale byla to spravedlnost, nebo odplata?

Už když na počátku května 1945 končily téměř šestileté hrůzy druhé světové války, bylo spojencům jasné, že mimořádná krutost nacistického režimu si žádá také mimořádné řešení, které by do budoucna dalo jasně najevo, že takové pošlapání lidskosti není akceptovatelné. Připravoval se Norimberský proces a další tresty pro pachatele genocidy a válečných zločinů.

Bylo zřejmé, že své zločince a kolaboranty bude muset potrestat i obnovené Československo. Zde nebyla žádná okupační správa, o pravidlech pro vypořádání s právě skončenými hrůzami tedy museli rozhodovat představitelé republiky, kteří se jen pár dní předtím vrátili do Prahy.

Mimořádná situace si žádala i mimořádné právní prostředky a postupy. Neexistoval parlament, který by vydával zákony, takže se i právně nejčistší zdála forma dekretů prezidenta republiky, které následně zpětně schválí zákonodárný sbor, až začne fungovat. Čistě právně nešlo o nic revolučního, tento postup akutního řešení mimořádných situací měly i právní systémy jiných států.

Dekretů prezident Edvard Beneš vydal celkem 143, v časovém rozmezí od 21. července 1940, tedy ještě v londýnském exilu, do 27. října 1945. Některé jen podepisoval, u jiných se aktivně podílel na jejich podobě. Týkaly se všeho, hospodářství, politického uspořádání, obnovení právního stavu v osvobozené republice. A také potrestání kolaborantů, což bylo po válce nezbytné a dělo se tak v různé míře ve všech zemích Evropy.

19. června 1945 byl vydán dekret s pořadovým číslem 16, nesl název „Dekret presidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“. Znát jej můžete také pod označením velký retribuční dekret. Z oficiálního názvu je ale poměrně zřejmě, jak měl celý proces vypadat a probíhat. Odplata byla svěřena do rukou lidu.

Do dnešních dní panují debaty, zda jeho tvrdost byla opodstatněná. Podobné debaty se ale vedou i o dalších Benešových dekretech. Například o dekretu číslo 12 o konfiskaci a urychleném rozdělení půdy Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu číslo 33 o ztrátě československého státního občanství.

Na základě dekretu číslo 16 byly zřízeny lidové soudy, celkem jich bylo při krajských soudech 24.  Jednalo se o pětičlenné senáty, kde byl soudcem z povolání pouze předseda. Laiky v právu byli i lidé na straně obžaloby, ti byli vybírání ze seznamu spolehlivých osob. Seznamy sestavovaly okresní národní výbory. Obvinění měli právo na obhajobu, pokud obhájce odmítli či nikoho nesehnali, byl jim přidělen ex offo.

Samotný proces před lidovým soudem odpovídal revoluční atmosféře a záměru trestat. Jednání probíhala veřejně, ve zrychleném řízení a podle stanného práva. Tresty byly stanoveny od několika let vězení, těžkých prací, propadnutí majetku až po vynesení rozsudku smrti. Ten se vykonával velmi rychle, obvykle během dvou hodin po jeho vynesení. Mimořádný lidový soud měl dokonce pravomoc rozhodnout, že vykonání trestu smrti proběhne veřejně. Odkladný účinek neměla ani případná žádost o milost od prezidenta republiky. Pro žádný z uložených trestů neexistovala možnost odvolání.

Celkem bylo k mimořádným lidovým soudům tohoto stupně podáno na 130 tisíc trestních oznámení, téměř 39 tisíc bylo převtěleno do obžalob. Přes devět tisíc obžalovaných se obhájilo a bylo osvobozeno, u odsouzených bylo vyneseno 713 rozsudků smrti, 741 potrestaných si vyslechlo doživotní trest, nějakou formu odnětí svobody dostalo uloženu téměř 20 tisíc obžalovaných.

Před mimořádnými lidovými soudy stanuli nacističtí představitelé Protektorátu Čechy a Morava, na veřejnou popravu K. H. Franka se dokonce rozdávaly vstupenky, celkem se přišlo podívat na 5 tisíc lidí. Nejtvrdší trest vyslechl i zastupující říšský protektor Deluege, náměstek pražského primátora Josef Pfitzner či důstojník SS Harald Wiesmann, který nechal vyhladit Lidice. U těchto lidí o trestu celkem nebylo pochyb a dodnes nejsou příliš zpochybňovány.

Problematičtější to bylo s naší vlastní protektorátní reprezentací. Často se jednalo o reprezentanty První republiky, kteří ve funkcích prostě přešli do protektorátní vlády, museli dělat kompromisy a nějak zajistit fungování země, k čemuž je z Londýna nabádala i exilová vláda kolem prezidenta Beneše.

K řešení těchto případů nakonec vznikl Národní soud, pod který spadli nejen ministři protektorátních vlád, ale rovněž další politici Národního souručenství, což byla protektorátní politická strana, a také nacistické instituce jako občanské sdružení Vlajka nebo kolaborantské  Kuratorium pro výchovu mládeže.

V čele soudu byl přednosta, dále měl dva náměstky a následovali ostatní soudci. Byli jmenování prezidentem republiky na návrh vlády. Soudní senát byl sedmičlenný, předseda musel mít právní vzdělání, ale u přísedících se nevyžadovalo. Obžalobu podával prokurátor, který měl k ruce náměstky. I oni byli jmenováni hlavou státu na návrh vlády.

Celkem bylo k Národnímu soudu obžalováno 83 osob, 15 z nich bylo osvobozeno. V 18 případech byl uložen trest smrti a sedm osob si vyslechlo doživotní rozsudek. Rozsudky nad politiky z období protektorátu byly tvrdé. Procesy před Národním soudem probíhaly až v letech 1946 a 1947, takže do jejich průběhu už zasahovaly i spory v poválečné Národní frontě.

Přes politický tlak, aby mezi ministry pro výstrahu padl alespoň jeden „špagát“, nakonec z nejvyšších představitelů protektorátu dostali „jen“ doživotí ministr zemědělství a lesnictví Hrubý a sekretář prezidenta Háchy Kliment.

Sám protektorátní prezident zemřel v červnu 1945 na Pankráci několik dní po svém zatčení. Možná to pro něj bylo štěstí v neštěstí, nejspíš by byl hlavním adeptem na trest smrti. Tomu se sebevraždou vyhnul i ministr školství a osvěty Emanuel Moravec, o kterém už jsme psali. Moravcovi, považovanému za „zrádce národa“, celkem otevřeně slibovali rychlý proces a tvrdé zúčtování zástupci exilové vlády už během války z londýnského vysílání.

Z předsedů protektorátních vlád dostal Jaroslav Krejčí (v úřadě od ledna 1942 do ledna 1945) trest 25 let, Rudolf Beran 20 let. Alois Eliáš, který ve funkci spolupracoval s odbojem a nacisté jej pak zatkli a popravili, pochopitelně vůbec nebyl souzen. Zajímavý byl osud posledního protektorátního premiéra Richarda Bienerta. 

Prvorepublikový policejní důstojník a za protektorátu ministr vnitra stanul v čele vlády až v lednu 1945. Ve funkci usiloval hlavně o klidné ukončení protektorátní ochrany německé říše a byl v kontaktu i s odbojem. Žaloba u Národního soudu mu navrhovala doživotí, ysoud ale po vyhodnocení všech polehčujících okolností vynesl pouhé tři rok. Vláda se vyjádřila, že nízký trest je pro ni zklamáním, ale respektuje nezávislost soudu. Jen komunisté požadovali, aby byl rozsudek revidován a Rudé právo mělo několik dní o čem psát. Těžce nemocný Bienert byl v květnu 1947 předčasně propuštěn a do února 1949 dožíval v ústraní bez jakékoliv penze.

Generál Syrový, hrdina první světové války, předseda pomnichovské vlády a později ministr obrany dostal stejně jako Beran dvacet let. Nejvíce přitěžujícím důkazem byla jedna novinová fotografie, na které si třásl rukou s Hitlerem.

Bylo logické, že nejvíce trestů smrti bylo rozdáno představitelům českých nacistických uskupení, která měla jít ve stopách svých předobrazů v Třetí říši. Pověšeno bylo hned osm představitelů Vlajky a Kuratoria pro výchovu mládeže. Před Národní soud se dostaly také špičky hospodářského života, Jan Antonín Baťa (od roku 1939 žijící v Americe, ale stále formálně v čele Baťových závodů) dostal v nepřítomnosti 15 let, ředitel Škodových závodů Adolf Vamberský roky tři.

I když měly mimořádné soudy sloužit k poválečnému potrestání kolaborantů a udavačů, o pár let později se staly také nástrojem prosazování politického útlaku. Komunisté po Únoru 1948 obnovili činnost Lidových soudů. Jak fungovaly, to si můžeme demonstrovat na jednom z typických případů tehdejší doby.

Jméno Marie Navarová asi mnohým nic neřekne, ale pokud napovím, že se jednalo o paní, která po atentátu poskytovala první pomoc zraněnému Reinhardu Heydrichovi, mnozí si vybaví z filmových zpracování náhodně kolemjdoucí zdravotní sestru, která na libeňské ulici zkrátka začala pomáhat raněnému.

V původním soudním procesu byla osvobozena, zaručily se za ni desítky lidí z odboje, protože ve skutečnosti se na jeho aktivitách podílela. S manželem, zaměstnancem pankrácké věznice, pomáhali vězněným odbojářům, za což v roce 1944 skončila v Terezíně. Po odeslání auta s Heydrichem do nemocnice z místa činu rychle zmizela, aby nemusela mluvit s vyšetřujícími policisty, přihlásila se až na výzvu v novinách. U výslechu na gestapu neprozradila podobu parašutistů, vymlouvala se na krátkozrakost. To vše za vyhlášeného stanného práva, kdy se denně popravovaly desítky lidí.

Komunisté ale její „případ“ znovu otevřeli a poslali jí do vězení na osm let. Odseděla si šest a s nálepkou kolaborantky zemřela v roce 1966.

Pojďme se na to podívat z druhé strany: Co měla dělat? Otočit se a odejít? V době, kdy vás do koncentračního tábora poslali za mnohem méně?

V devadesátých letech vznikl o tomto období pozoruhodný a přemýšlení podněcující televizní film Ex offo, ve kterém Viktor Preiss hrál JUDr. Kamilla Reslera, soudem ustanoveného obhájce K. H. Franka, „kata českého národa“.

Názor si musí udělat každý sám, ale je velmi těžké soudit tehdejší lidi z dnešního pohledu. Žijeme v jiné době, v relativním pohodlí a bezpečí.

Možná ne nadarmo má bohyně Temida jako socha spravedlnosti zavázané oči.

Zdroje: Wikipedia

https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-16

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/dekret-o-potrestani-nacistickych-zlocincu-zradcu-a-jejich-pomahacu-a-o-mimoradnych-lidovych-soudech/

https://prezi.com/qklo7-jpmq0j/benesovy-dekrety-o-potrestani-nacistickych-zlocincu/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-75-lety-zacaly-mimoradne-lidove-soudy-s-nacisty-odsouzeni-byli-ale-i-nevinni-lide-48055

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/lidove-soudy-a-popravy/

Vložil: Radka Vosáhlo