Boris Hybner: Natočili jsme Jak čistit lokomotivu a pak...

Foto: Marek Dobeš

Popisek: Boris Hybner 6. října 2015

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: S Borisem Hybnerem jsem se setkal v devadesátkách.

Následně jsme se mu nastěhovali se Štěpánem Kopřivou a Jiřím Pavlovským do jeho Studia GAG. Kolegům novinářům jsme tam pravidelně představovali neznámé projekty převážně ze žánru hororu. Peter Jackson a jeho Bad Taste, Vesmírní kanibalové nebo Braindead - Živí mrtví. Především druhý zmíněný biják se vepsal do dějin české kinodistribuce pamětihodnou scénou, kdy mne pánové ohodili v průběhu uvádění díla kýblem plným umělé krve.

Tato úvodní akce proběhla dle plánu, až na její koncovku. Většina krve skončila na fungl novém bílém plátně, které Boris nedávno zakoupil kvůli zadním projekcím do svých představení pantomimy. Následovalovalo promítání splatterfilmu, který patří k nejkrvavějším projektům světové kinematografie. A když náhodou režisér krev nezapojil, na plátně byla stejně přítomna. Díky nám. Jen Boris moc nadšen nebyl.

Poté přišlo na řadu provizorní lakování nabílo, a pak koupě nového projekčního plátna. Což nás zařadilo mezi nejztrátovější propagátory žánru všech dob. Od této nemilé zkušenosti pak už byl jen krůček k rozhodnutí vyhazovat peníze nikoli za prezentaci tvorby cizí, ale investovat je bez návratu do tvorby vlastní. Což se mi zdárně, také s nejnovějším projektem Ďáblova sbírka, daří dodnes.

Protože škody byly námi bez odmlouvání nahrazeny, měl jsem tu čest s Borisem později spolupracovat ještě několikrát. Přečetl si scénář Byl jsem mladistvým intelektuálem a povídal si s námi o komediální tvorbě. Jako intuitivec odvozoval inspiraci od čehosi, k čemu dojde prakticky bez našeho přičinění. „Všimni si toho slova nápad.“ Následně jsme vedli dlouhou diskuzi na téma gag. Podle Borise slova, odvozeného od kopnutí do zadku. A zakončení gagu pointou. A mnoha dalších tématech spojených s komediální tvorbou, které bych s ním rád probíral ještě dnes.

Pomohl nám i s naším prvním celovečerákem, svými kontakty na Greyland Miloše Šedivého, který vyrobil gumovou masku zombíka do úvodní scény Choking Hazard, kde mu díky tomu může Dáda Patrasová celkem bezbolestně ustřelit hlavu. Obsadil jsem Borise i do videoklipu. To už měl po prodělané rakovině vývod, o kterém neopominul s černohumorným nátiskem sobě vlastním žertovat.

Naposledy jsme se setkali v Kavárně Slavia, kam mne pozval na kus kreativní řeči o sérii krátkých skečů na internet. Vymysleli jsme jich za tu půlhodinku tolik, že bychom je točili ještě teď. Kdyby temného clowna Borise nezastavil jeho ještě temnější handicap. 

Rozhovor, který vám s ním nabízím, vznikl někdy v devadesátých letech, odhadem 1997. Patrně k desátému výročí vzniku jeho slavného Gagmana. Oddělovat jednotlivé bloky budu titulky, a nikoli otázkami. Borise nebylo nutno usměrňovat, stačilo mu naslouchat. Dokonce ani úvodní otázka na záznamu není, vše hned od začátku nese hlas Borise Hybnera.

Pantomima Alfreda Jarryho a sólová dráha

Když nás jako Pantomimu Alfreda Jarryho rozehnali, Turba odešel do Švýcarska, pak do Francie, Polívka se vrátil do Divadla na provázku, no a tak já jsem začal hledat svoji cestičku. Věděl jsem, že to bude něco kolem filmu. To byl vždycky můj sen. Ještě jako Pantomima Alfreda Jarryho jsme chtěli točit krátký grotesky. Na světové výstavě v Montréalu jsem viděl takovej seriál s tou umělou skupinou Monkeys. A televize tenkrát otevírala druhej program, chtěla televizní seriál krátkých grotesek.

Natočili jsme jenom jednu, Jak čistit lokomotivu. Pak nás právě rozehnali a vypadalo to, že k filmu vede velmi složitá cestička, tak jsem se začal svojí láskou, němou groteskou, zabývat na scéně. Protože samozřejmě Chaplin, Keaton a všichni ti, který přijeli z Evropy do Hollywoodu, tenkrát se řemeslo naučili na jevišti. Takže všechny tyhlencty principy, který voni rozvinuli, v těch necelejch dvaceti letech němé grotesky, tak sem začal študovat a začali jsme to hrát na jevišti.

Zrod Gagmana

Když jsme se to naučili, tak jsem pochopil, že je chvíle, že bychom ty výsledky zúročili, že by bylo dobrý se pokusit vystoupit na tom médiu, ve kterým je teda ta groteska nejsilnější. Na konci prvního dílu trilogie Na konci zahrady jménem Hollywood jsem udělal toho Gagmana. S Jurajem Herzem jsme ho natočili. Tak to byl vlastně muj takovej komediální debut. Já sem předtim už se zabejval scenáristikou pro Jirku Bartu, udělal jsem mu scénáře pro Diskjockeye a pro Zaniklý svět rukavic, to získalo celkem asi patnáct cen, na různých těchlenctěch festivalech, potom taková jako další významnější práce pro film.

Byl ten Gagman, kterej dostal v Montreaux Bronzovou růži, pak povzbuzenej tady tímhlectím, a protože se blížilo chaplinovský výročí, sto let od narození v roce 96, tak sem povzbuzenej teda ohlasem Gagmana napsal třináctidílnej seriál Velký malý Charlie. Ten mám v šuplíku a to se vlastně dá říct i o Bartově Golemovi. My jsme to psali současně. Já psal Chaplina, on psal Golema a náš velvyslanec v Americe, Žantovský, v tý době psal monografii Woody Allena. Tak sme si vždycky v noci zavolali, jak se nám dařilo psaní ten den a tak dál.

Další realizace

Z těchhle těch tří věcí se realizovala vlastně jen ta jedna. Mluvim vo tom proto, že sem přesvědčenej, a třeba ohlas na Mr. Beana mě ujišťuje v tom, že ta tvůrčí metoda, na které oni pracovali, jo, té situační americké komedie, je pořád ohromně kontaktní, není zdaleka vyčerpaná, to přerušil jen příchod zvuku. A stačí, že se objeví, já nevim, Pierre Etienne nebo kdekdo, kdo má chuť podstoupit to martýrium a probojovat se k několika minutám filmu celuloidu. Je mě líto, že v podstatě se nedá… že ten Gagman vzniknul takzvaně za socialismu. Jo? I když to byla německo-slovenská koprodukce, tak přes to všechno vzniknul tenkrát.

Bronzová růže v Montreaux, to laik neví, to znamená, to je největší evropskej festival filmovýho a televizního zábavnýho umění. A prosadit se na tomhle festivalu, kde vlastně ve Švýcarsku… A Bronzovou růži to dostalo právě proto, že to bylo jediný, co reagovalo na to chaplinovské výročí. Tak sem měl pocit, že už budu na roztrhání. A když se tak ohlížím za uplynulýma pěti šesti lety, co se objevilo v komedii, no tak sem z toho takovej trošku smutnej a nerozumím tomu. Protože teď se pokouším se na to dívat trošku s neosobním odstupem, aby tady byl takovej materiál, jako takovej scénář, kterej má samozřejmě ohromnou… vzbudí ohromnou zvědavost, co Češi, kteří si chtějí tykat tady s tím… Ve chvíli, kdy Attenborough shořel, víceméně, se svým slzotvorným dramatem Chaplin.

Tak si myslím, že tento seriál by mohl Čechy jako zviditelnit jako máloco. Řekněme tady tu filmovou, nebo televizní naši tvorbu. A kdyby se to podařilo, a já si nemyslím, že by se to nepodařilo, protože všechny zkušenosti jsme si ověřili právě na tom Gagmanovi. To bylo dvě stě čtyřicet postav, všichni ještě žijou, naučili jsme se to točit, naučili jsme se to hrát, naučili jsme se to voblíkat, stříhat, ozvučovat, teda muzikou, Hapka dělal nádhernou muziku. Takže zdálo se mi, že se tady vytvoří něco, jako třeba ten Atkinson, kterej každý rok natočí šest čtrnáctiminutovejch věcí a celej svět na to prostě netrpělivě čeká. Čili těch třináct pětadvacetiminutovek, to je skoro jako čtyři celovečeráky. Je to němý, není tady problém s překladem, může to okamžitě, řekněme, při troše dobré vůle to může následovat poptávku, s jakou se setkal Atkinson.

Boris Hybner a Markem Dobešem; foto Jiří Zíďas Zídek, postprodukce Jakub Štěpán, using excerpt from Tarantula, a 1955 sfhorror film dir.by Jack Arnold

Proč to najednou nejde

Patrně tady chybí jediná složka tady v tom oboru, a to jsou takový ty produkční, nebo takový ty nadnárodní chlapíci, který zprostředkovávaj tyhle kontakty, protože opravdu dát dohromady, řekněme, já nevím, tři čtyři filmový společnosti u takovejchle velkých dobových projektů je vždycky výhodný, že se sejde víc, třeba televizi a tak dále. Když se s Chaplinem práce nebo tady tahleta fáze vlekla, tak jsem si řekl, pravda, tím, že je to dobovka, tím, že je to finančně náročný, možná by bylo dobrý se pokusit udělat něco současnýho. Protože grotesku tenkrát voni kostýmovali sice trošku fantaskně nebo groteskně, ale oni točili svoji současnost.

To znamená… no a tak vzniknul prostě ten další seriál, který se jmenuje Trouble Service, což by mohl bejt… což je metráží podobná věc, jako je Mr. Bean. Nejde tam o jednoho komika, ale o tři komici, tři komiky, asi jako byli klauni Fratellini nebo Marx Brothers. Čili je taková trojka, není to čistá groteska, je to spíš taková crazy. Myslím si, že to, co jsme ověřili na jevištích, nejenom doma, ale i v Evropě, přenes na celuloid, zejména v takhle krátkých metrážích, bez nároku na dobovku, že prostě…

Zase hledáme člověka, který by se těchto projektů ujal a prosadil je, já nevím, v těch televizních společnostech. Samozřejmě, ještě když existoval Gag, ta scenáristika mě neopustila, i Juraj Herz mě vyzval, abych mu napsal pohádku. Já jsem mu napsal celovečerní pohádku, ve které hraje klauna Tereza Pokorná. No a to jsem si vzal tři dny v divadle náhradní volno a za tři dny jsem ji napsal. A to dostalo bavorskou státní cenu.

Viktor Tauš na scéně

A začal tam chodit jakejsi dlouhovlasej famák do Gagu (Viktor Tauš – pozn. autora) a jemu se líbila ta poetika a tak dál. Takže jsme založili filmovou společnost Gagstone. A protože von je to študent dokumentů, tak jsem si říkal, v rámci takové výchovy toho mládence, abych si ho vychoval, tak napřed budu pro něj psát to, co von potřebuje, a tak se pomalu očucháme a vyladíme na sebe. Tak jsme natočili právě tu Eleanor Rigby (Eleanor Rigby z Malé Strany – pozn. autora), která vlastně v Madridu získala tu hlavní cenu.

Když se otáčím za svejma scenaristickýma výbojema, tak vlastně nikdy jsem nenatočil něco, říká se, že samochvála smrdí, ale bohužel nikdo to zatím v této, řekněme, v těchto souvislostech nezaznamená, že ve svým oboru, řekněme situační komedie, vlastně pokud jsem cokoliv dělal, tak vždycky to získalo nejmíň jednu významnou zahraniční cenu. Čili v tomhlectom oboru, po třiceti letech aktivního hraní, režírování, psaní, si myslím, že jsem připravený pro tu českou situační komedii něco udělat.

Zásobárna dalších projektů

V šuplíku máme další, tam mám celovečerní variantu Frank Steina, jo, kterýmu řikáme příběh Františka Štajna a tak dále. Ale asi nejsme příliš… myslím si, že ty filmové společnosti nepěstujou ten talent scouting. Že se třeba hledají sličný herečky, že se třeba podle frekvence na televizní obrazovce hledají televizní jako herci, ale že se nehledají scénáře, kromě nějakých takových těch nadací Havlovy na Barandově. Myslím si, že v tomhlectom oboru se nikdo zatím nenamáhal hledat v těch okruzích, jako se objevily Monty Python nebo Saturday Night Fever v Americe (správně Saturday Night Live, pozn. aut.), kde všichni tyhle splašení mládenci velmi rychle se dostali na obrazovku a velmi rychle nastoupili svoje solový dráhy. Aniž by oni se snažili ždímat čepici v televizi a tak dále.

Já si myslím, že když to někdo umí napsat a zahrát, že to je maximum už jeho nadání. Čili tahlecta flexibilita těch lidí, který potřebujou na obrazovku přinést nový nápady a nový zajímavosti, myslím, že je dost nedostatečná. Já sám jsem se vždycky vypravil, ty lidi mluví úplně jiným jazykem, je potřeba skutečně tady této profese, takovej mezičlánek, mezi těmi lidmi z těch malých scén a tím obrovským kolosem. Kromě toho nevznikají takový ty nízkorozpočtový komedie.

Mac Frič a proč už to nejde

Že jo, Mac Frič byl takovej velmi flexibilní filmař, kerej měl svoje oblíbený komiky ve svých oblíbených divadlech. No a když premiéra nějaká divadelní byla dostatečně vohraná, no tak sednul s mládencema, ať to byl Voskovec s Werichem, nebo kdejakej jinej komik, Vlasta Burian a tak dále. No a komedii převedli, přitočili pár exteriérů a tak dále. A to jsou komedie, které patřej do, řekněme, základního fondu české komedie.

Čili tento druh pro prozíravé aktivity vůbec nevyžaduje velký náklady. Ale takový lidi, jako je Pepa Dvořák a tak dále, prostě trvale představují určitou kvalitu. A přitom lidi od filmu nebo od televize, prostě jako kdyby nebyl, nebo jako kdyby žil v nějakým paralelním vesmíru, to prostě nedovedu pochopit. Namísto toho se setrvale dělají komedie u nás na kopci, podle nepochopitelné receptury, známé z Čapkovy Jak pejsek s kočičkou vařili dort, že čím víc komiků pohromadě, tím větší komedie. A tak se prostě rekrutujou nebo objeví na plátně vedle sebe komici, který k sobě zaboha nejdou. Každý má jiný timing, jinou svoji komickou image a tak dále. Takže z toho vznikají takový bezradný komedie.

Čili já bych chtěl jaksi apelovat na ty dramaturgy a i na lidi, který by jim mohli poradit, aby, ale nejenom na Hybnery, ale i na Turby a na všelijaký jiný lidi nepohlíželi jako na něco, co je trvale na nějakým okraji, ale aby je vtáhli do toho celuloidovýho království, už jednou provždy a definitivně, aby se prostě ty zkušenosti zúročily a aby vždy znovu do české filmové komedie, nemusí být nutně jenom situační, jo, aby nefušovali lidi jako debutanti. Já si myslím, že starej tesař je doma. Ne, že neni doma. A bohužel mladý to neumí. Nedá se nic dělat. Čili tadytu tuhlectu, pak si to z toho nějak, prosím tě, Marku, vytáhni, takový to listování teda těm… tou mojí…, řekněme, těm výpravám do týhletý komedie.

Nevzdat se

Já jsem třeba už dospěl tak daleko, že jsem zašel za Filipem Renčem, dal jsem mu na kazetě Někdo to rád horror, řekl jsem mu, tohle je komedie, o které jsem přesvědčenej, že když se k tomu připíšou vopravdu exteriéry a přeloží se to do ryze filmové řeči, že grunt toho je ohromně originální situační komedie, která bude, řekněme, v oboru pastiše nebo perzifláže, kontaktovat zrovna tak Brity jako Němce, nebo Francouze. Jo? A já nevím, jestli náhodou nemluvim nějakou jinou řečí… Vím, že ta sebereklama je velmi, velmi háklivá záležitost, ale u nás, u nás. Ale nemůžu jinak než prostě prát se, upozorňovat na to, že tady leží ladem velký nápady na ulici a že opravdu stačí, aby změnili optiku tyhle ty lidi a aby prostě po těchhle klenotech prostě sáhli.

Co na to řekl

Teď mi má zavolat.

Příště: Pavel Matocha

Vložil: Marek Dobeš