Sběrač posedlý zásobami. Generál a já

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Jak už jsem tu psala, kolo bylo u nás svého času běžným dopravním prostředkem. Jezdili jsme na něm na výlety, k vodě, na návštěvu ke známým.

Generál někdy i do práce, na menší nákupy. Trávili jsme tak často volný čas. Jízdu na kole jsem měla odjakživa moc ráda, byl to jeden z mála sportů, který mi přinášel radost. Pokud se ovšem nezměnil v Závod míru, kdy v čele našeho pelotonu uháněl Generál. Ale i tak jsem si ho dokázala užít. Zvlášť když někde něco zrálo. To jsme se zastavili a sklízeli – hrášek na poli, houby v lese, bylinky na louce, třešně v sadu, jahody na plantáži. Prosím vás, všechno legálně – abych předešla dojmu, že jsme kradli, kde se dalo.

Generál prostě miloval samosběr čehokoliv. Vymykal se tak oné zjednodušené představě, že muž je lovec a žena sběračka. My dva – a s námi tisíce, možná miliony dalších párů – jsme důkazem, že realita je složitější. Nedávno jsem se dočetla, že archeologické nálezy ukazují, že i ženy se občas účastnily lovu a že rozdělení rolí nebylo všude stejné.

Ale zpět k našemu sběru. Od jara do podzimu trvala sezóna a hon na vše, co rostlo. Obvykle se začínalo jahodami. Já měla za úkol zjistit, kde všude samosběr probíhá, – ideálně co nejblíž domovu, a samozřejmě porovnat ceny. Generál mezitím připravil vhodné nádoby a mohli jsme vyrazit.

Na místě nám naháněči určili řádky a trhali jsme jako o život. Když byl syn malý, užíval si to. Sem tam utrhl jahůdku, ale místo do košíku ji šupnul do pusy. Jakmile ho zmerčil hlídač, okamžitě se po nás rozeběhl. Musela jsem synovi vysvětlit, že takhle to nejde, že musíme jahody zaplatit. Generál jen mávl rukou: „Stejně jim tu půlka shnije, tak co.“ A když jsem se podívala do jeho košíku, musela jsem uznat, že by se tím mohl živit. Během chvilky měl plno a už sahal po další nádobě.

Pro něj tím trhání skončilo. Ne tak pro mě. Po návratu domů jsem rychle ohřála předem připravený oběd, zatímco si Generál s malým šel „lehnout“, tedy uspat ho, ale většinou usnul dřív než dítě. Já mezitím myla jahody, trhala stopky, třídila: část do mrazáku, část na knedlíky, zbytek na marmeládu. A program na večer byl jasný.

Generál si utíral pot z čela, mrkal na mě a dmul se pýchou, kolik toho zvládl natrhat. Já zatím platila za náš úlovek, Filípek pobíhal kolem, šťastný, že může být v tričku a kraťasech.

A to byly jen jahody. Když dozrál hrášek, Generál přišel z práce s plnou taškou – a já vařila hráškovou polévku. Brambory jsme dávali do sklepa, když sousední pole vyhlásilo paběrkování. Pamatuju si, jak Generál pyšně vozil Filípka v kočárku – vracel se s vozíkem plným švestek, takže jsem musela vařit povidla a knedlíky plněné švestkami, sypané mákem.

Každý rok se nám taky naplnil sklípek vlašskými ořechy. Stromy rostly všude kolem domu. Generál chodil pod nimi, sbíral plody do kapes, až vypadal jako křeček, jen místo tváří měl plné kapsy od tepláků. Marně jsem volala: „Dost! Co s tím budeme dělat? Budeš to aspoň loupat?“ A on pokaždé odpověděl: „Budou Vánoce – do cukroví se hodí.“

Generál byl zkrátka sběrač. Možná měl v sobě zakořeněný ten dávný reflex našich předků – nasbírat a nashromáždit, abychom v zimě přežili. A ano, došlo i na maso. Generál si vlastnoručně vyrobil udírnu. Jen ty králíky jsem mu nikdy nedovolila. A včely taky ne.

Několik let jsem odolávala jeho nápadům, jak je pozorovat, jak je chovat, jak krmit a… následně „porážet“. Tvrdil, že pozorování kopulujících králíků je skvělý relax. A že jejich maso je dietní a chutné. Já jen dodala: „Nikdy bych nesnědla Lojzíka nebo Sisinku.“ Tak jsem pojmenovala ty imaginární králíky. A co Filip? Ten by měl akorát trauma.

Generál mě odbyl svou oblíbenou větou: „Ty tomu nerozumíš.“

A já mu vrátila: „A ty jo, jo? Vrahu králíků! Jak bys je mohl jíst, no řekni? Krmit je čerstvým jetelem, starat se o ně – a pak je sežrat? To bych se musela odstěhovat.“

„Vyděračko. Tak aspoň ty včely,“ žadonil.

„Mám alergii,“ odpověděla jsem.

„Ale jen na vosí jed, ne na včelí!“

„Ha! To ty víš jak? Můžu reagovat stejně. To se jmenuje křížová alergie. Ale prosím, chceš-li mě zabít, být vdovcem s batoletem, klidně si je pořiď. I ty včely, i ty králíky!“

Už mě to rozčilovalo. Už tak jsem nevěděla, kam dřív skočit, a on si ještě vymýšlí nové projekty. A navíc – jak mu může být jedno, že mám alergii? Nebo že nechci jíst něco, co žije se mnou doma? Možná je to pokrytecké. Nevadí mi kuře z obchodu, ale králíka od vlastního plotu bych nepozřela. Vím, že je to zdravé maso. Ale prostě ne.

Ryby, kuře, kráva, s tím problém nemám. Vepřové mi smrdí a považuju ho za nečisté. Generál jen kroutí hlavou: „Nevíš, co je dobrý.“ No, podle mě on taky neví. A tak se točíme v kruhu.

No nic. Takže sbíráme, zavařujeme, mrazíme, udíme… jako naši předci. A přitom máme supermarket za rohem, kde je všechno, co už stejně máme doma.

A přesto Generál znovu stojí ve dveřích, s košíkem v ruce:

„Našel jsem šípky!“

Já jen zavřu oči a jdu najít recept na šípkové víno. Protože miluju sběrače. I když bych ho občas nejradši zavařila sama.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová