Moudrost předvolební kampaně v MHD. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
07.06.2025
Foto: Se svolením DPP
Popisek: Staré metro a v něm řeči, které se zkrátka vedou
MHD jezdím moc rád, jen nesmí být moc narvaná. Sedávám na konci vagónu, je to tam takové rodinné a občas tam zaslechnu, jak si lidé povídají.
Nemá to tak ovšem každý – napsal mi jeden pán, že on tedy hromadnou nejezdí, není totiž socka a nedrží se upatlané tyče a nečuchá náš smrad, který tam my socky šíříme. Raději autem, má na to a na zplodiny kašle. A v autě si může zazpívat a také prý může prdět, kdy se mu zachce. Což je ohledně jeho čichových preferencí vlastně protimluv, protože teoreticky by v tom metru měl být menší smrad, než u něj v autě.
No ale já… jak jsem řekl:
(V metru.) „Paní, já nemám ty Rusáci ráda, ty nás tady chtějí ovládnout a jak říkají, ovlivnit volby. Jenže pan předseda říkal, že to všechno vyřeší ta kondolenční volba. Já tady vystupuju, nahoře prej rozdávají něco předvolebního, tak pani, nashledanou.“
Druhá paní se zamyslela, asi se chtěla zeptat té paní, co všechno ví, jestli tedy nemá koupit korespondenční kytku.
Škoda, že nejsou volby častěji. Kolem nich se i v MHD víc mluví a dozvíte se hlas lidu a spoustu užitečných informací.
Během jiné jízdy třeba:
„Já tady, pani, vystupuju. Nahoře bylo volební shromáždění a dávali tam koblihy. Tak jsem si nabrala na celej tejden a včera bylo shromáždění na Václaváku, ale nic nedávali a ten, co mluvil, říkal, že když je zase zvolíme, že snížejí daně.“
„Vy platíte daně, pani?“
„No, neplatím, ale asi je začnu platit, když je snížej.“
I mimo předvolební kampaň jsou zážitky, které jsou sice také poučné, ale už ne tak veselé:
Řítil jsem se včera ráno autobusem stočtyřicetdevítkou z Jinonic na Malovanku, průměrnou rychlostí tak asi deset kilometrů za hodinu. Autobus bývá poloprázdný a rád si sedám na čtyřsedadlo v řadě za řidičem – mohu si tam trochu natáhnout nohy.
Vedle přes uličku seděl tatínek s holčičkou, určitě chytrou, ale za manželku, až vyroste, bych ji nechtěl. Proč?
Komentovala, co viděla?
„Tati, ten pan řidič s tím autobusem cuká jako blázen, viď?“
Tatínek jen tiše přikyvoval.
„Tati, ta paní za náma hrozně smrdí, viď?“
Holčička měla sice pravdu, ale tatínek jí ve strachu z další repliky pro všechny případy zakryl pusu rukou.
Přijížděli jsme do stanice Waltrovka. Z kdysi proslulé továrny, která byla tak důležitá před 80 lety za osvobození, zbylo jen to jméno.
Na stanici stála jiná malá holčička, jednou rukou se držela maminky a druhou mávala na pana řidiče, aby zastavil. To se teď musí.
„Špatně jsi mávala,“ řekla jí ta první holčička, co bych ji nechtěl, až bude velká, za manželku.
Mávající holčička, co nastoupila, se zarazila, z očí jí vyhrkly slzy jako hrách první jakosti a začala nešťastně brečet.
„Nebreč, mávala jsi moc hezky,“ řekl jsem jí, abych jí udělal radost.
Její maminka se otočila, zamračila se na mě a holčičku posadila pro všechny případy ode mě dál s gestem: Asi pedofil, nebo nějaký úchyl…
Holčička dál usedavě plakala.
Ta první chytrá holčička s tatínkem ve stanici Šmukýřka vystoupila a maminka té brečící holčičky se na mě pořád mračila. Raději jsem si přesedl dozadu. Nebylo odtud sice moc vidět na cestu, ale v klidu, i když už trochu posmutněle jsem si dál užíval jízdu autobusem, který se hlemýždím tempem posunoval do stanice Klamovka.
Napadlo mě, že ze všech těch lidí, kterých jsem si všiml, bych nejradši viděl volit tu plačící holčičku.
Hned potom venku vysvitlo slunce.
Mohlo to být vlastně docela hezké ráno.
Vložil: Jaromír Janák