Tchyně na grilu. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

S generálem jsme tvořili tak trochu nesourodou dvojku – i věkem. Můj muž byl blíž datem narození mé maminky než mně, což mi občas přišlo spíš jako špatný vtip od života.

Zvlášť ve chvílích, kdy spolu vzpomínali na staré podniky v Praze, kde se podle mámy určitě museli potkat. Věřila tomu tak pevně, jako jiní věří na karmu nebo dietu bez sacharidů.

Mohlo by se zdát, že tihle dva si budou rozumět víc než my dva – tedy já a generál. A někdy to tak opravdu vypadalo. V těch chvílích jsem se cítila jaksi... postradatelně. A zároveň trochu jako jejich společná dcera. Divná, absurdní rodinná konstelace, kterou jsem tiše sledovala. Ale tenhle doják nikdy netrval dlouho.

Jakmile se máma naplno projeví jako neohrožená dominantní tchyně – což je její přirozené nastavení – generál se naježil. Doslova. Přestal mluvit. I se mnou. Mlčení bylo vždy jen předskokanem větší show: hádek nebo trapného soutěžení dvou seniorů o to, kdo je větší zahradnický mág.

Bojové pole? Zahrada.

Generál na zahradě trávil hodiny. Po svém. Betonoval, sázel, přemísťoval. Jeho kombinace trvalek a betonových artefaktů byla… jedinečná. Máma, ostřílená chalupářka, co kdysi pěstovala kdeco a zavařovala jak o život, měla neovladatelné nutkání „pomáhat“. A hlavně opravovat, radit a komentovat. Víkend s mámou v sezoně byl jako pozvánka na Festival pasivní agrese.

Já se pokaždé snažila všechno držet pod pokličkou. Generál chtěl grilovat, máma chtěla grilovat jinak, a já jsem se snažila, aby se aspoň chvíli nevěnovali zahradě, kde by si mohla máma všimnout těch „úprav“. Třeba že generál až těsně k plotu nacpal šeřík, na skalku nalil beton, a růže ořezal tak brutálně, že z nich zbyly jen výčitky a šokovaný keř.

Ale nešlo to uhlídat věčně. Chtěli na terasu.

Generál nejdřív zavelel: „Můžeš nosit maso!“
Máma se pohodlně uvelebila v zahradním křesle, rozhlédla a... přistála přesně tam, kde jsem nechtěla.

„Tak krásně je... A ty mečíky, co jsem vám koupila, jdou nádherně, viď?“

„No, když se o ně starám,“ odpověděl generál u grilu.

Ještě jsem stihla nadechnout, abych zabránila katastrofě, která se nezadržitelně blížila, ale máma se nedala: „Co to máte na té skalce? To je... beton?! Copak to se dává na skalku? Fuj! Tady mají být kameny – přírodní kameny, žádná paneláková hrůza!“

Generál jen zatnul zuby.
„To jsou nášlapy, co jsem sám udělal. Abych tam nelítal v hlíně jak čuně. Chápeš? Nechápeš!“ Odpověděl si sám.

„Tak jsi měl koupit kamenný, tohle vypadá hrozně.“

Praštění vidličkou. Odchod. Klasika.

Máma se zatvářila jako oběť.
„Dědek.“

„Mami!“ sykla jsem. Ale bylo pozdě.

„No co, je to dědek. Protivnej a bez vkusu. Nechápu, proč sis nemohla vzít někoho mladšího. Taková hezká, chytrá holka...“

Nad tou větou, která byla vyslovena docela často, jsem se chtěla rozplakat i uškrtit současně. Na druhou stranu jsem ale právě teď nechtěla, aby dusno přerostlo v pyroklastický výbuch, tak jsem se kousla a zachovala v rámci možností klid.

Jenže se vynořil generál – protože má radar na kritiku. „Jojo, nezapomeň říct své dceři, že za nic nestojím.“

„To ona ví sama nejlíp, koho si vzala,“ odvětila máma vítězoslavně.
„Ještě aby ne,“ bručel generál a demonstrativně si sedl naproti mámě. V montérkách. Což bylo jeho válečné brnění.

„Budeme jíst,“ připomněla jsem.
„Ani nemám hlad.“
„Já taky ne.“

Aha. A já taky ne. A vlastně už mě to nebaví. Sakra. Kvůli pár šutrům. Teda betonu nebo co…

Stáhla jsem maso z grilu a v duchu si vymyslela, že ho dám psovi, ale pak si vzápětí řekla, že to není dobrý nápad. Tak jsem ho nabídla sousedovi. Jezdí sem na chalupu skoro každý víkend. Sám. To mu závidím.

Soused na mě a na talíř s masem z grilu překvapeně zamrkal, ale vzal si ho. Ani se neptal proč. Možná tuší.

Mezitím máma uraženě odkulhala k silnici. Sama. O berlích. „Já si ten autobus nějak najdu,“ houkla, jako kdyby šla dobýt Leningrad.

Generál si beze slova oblékl rukavice a odešel na zahradu plít nebo možná dělat další dlaždice. Betonové, samozřejmě.

A já? Zůstala jsem na terase. Sama. S kečupem a spáleným rajčetem na talíři. A myšlenkou na další víkend. Máma opět přijede a jako by nic si sedne na terasu. Už v úterý mi zavolá, že přiveze novou odrůdu růží a naložené houby. Generál mezitím vymyslí, že na podzim položí dlažbu až za branku.

Těším se na zimu. Vánoce bývají u nás o něco klidnější. Ale říkám – jen o něco. Protože klid u rodinného krbu s mými dvěma seniory není nikdy zaručen.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová