Záhadolog, který viděl UFO už jako malé dítě. Záhady života

Václav Cihla (75) se už léta zabývá nejrůznějšími záhadami včetně UFO.

Pokud jste už také někdy zahlédli na obloze něco zvláštního a zdánlivě nevysvětlitelného, jistě to byl pro vás nezapomenutelný zážitek. Jemu se to stalo dokonce třikrát, a tak je zcela pochopitelné, že jej celý život poháněla spalující touha tomu všemu přijít na kloub.

Kdykoliv se Václav Cihla dočetl v tisku o nějaké záhadě, která jej zaujala, nelenil. Zakoupil si letenku a na místo se co nejdříve vypravil, aby si zjištěné informace na místě ověřil a všechno důkladně prozkoumal na vlastní pěst. A tak se například dostal i na Maltu, kde pátral po tom, jak vznikly tajemné brázdy, nazývané Cart Ruts. O jejich původu a účelu se nekonečně diskutuje.

Václav Cihla: Dostal jsem kdysi dávno starší knížku, kde byl okrajově tento fenomén zmíněn. Nadskočil jsem – to není možné, co to je? Abyste rozuměla, pozůstatky brázd na celém území Malty představují prehistorickou záhadnou stopu, která je vyrytá do tvrdého skalnatého podloží. Rýhy svým zvláštním vzhledem připomínají obrácené kolejnice, které se navzájem křižují nebo se spojují, ale když jdete v jejich stopách, zjistíte, že nikam nevedou. Mají různou hloubku a šířku, délka se nedá spolehlivě odměřit. Zkrátka celý tento systém drah, tedy celkový fenomén, nedává na první pohled žádný smysl.

Existuje mnoho teorií, co maltské kolejnice, tedy otisky, mohlo způsobit a k čemu sloužily, včetně těch poblouzněných, podle mě ujetých tvrzení, které hovoří o tom, že se jedná o přistávací dráhu pro mimozemské koráby. Hodně jsem se těmito teoriemi zabýval a snažil jsem se udělat si vlastní obrázek. Je to ale téma natolik rozsáhlé, že pokud byste chtěla vědět, na co všechno jsem přišel, bylo by to na samostatný článek.

To bych byla ráda, naši čtenáři by to jistě ocenili. Už jsem jim naznačila, že jste se o záhady a o UFO zajímal již od dětství. Prozradíte proč? Co jste viděl?

Už jako dítě jsem měl zvláštní prožitek, kdy jsem spatřil nad hlavou létající koráb. Čím jsem však starší, tím víc se nad touto dávnou vzpomínkou pozastavuji. Dokonce jsem i začal občas pochybovat, jestli se to vůbec stalo. Co když to byl jen hodně živý sen? Lidská mysl je záludná, a natolik nepochopitelně, že je to záhada i pro mě. Ale věřte nebo ne, někde uvnitř cítím a jsem hluboce přesvědčen, že moje vzpomínka je skutečná, a zaměnit za sen ji občas touží jen můj rozum.

Vyprávějte.

Stalo se to někdy v letech 1952-1953. Bylo mi pět nebo šest let, když jsem kousek od domu seděl u lesa. Přes kopce připlulo něco, co připomínalo placatý autobus či rozpláclou lokomotivu. Pozastavilo se to kousek nade mnou. Dostal jsem ohromný strach, srdce mi bušilo a oběma rukama jsem se pevně chytil trávy, na které jsem právě seděl, abych nevzlétnul. Mimozemský koráb mě k sobě přitahoval jako magnet, nemohl jsem z něj spustit oči, natož se pohnout nebo vykřiknout.

Asi po minutě přiletěl další stroj, tentokrát poloviční velikosti, vzájemně se dotkli. Vysvětlil jsem si to jako malý chlapec tak, že si objekty daly pusu. Pak se ode mě jeden po druhém pomalu začaly vzdalovat a po chvíli přešly na neuvěřitelnou rychlost – lusknutím prstů byly pryč. Dodnes bych tu scénu snad dokázal namalovat. Neumím odhadnout, jak dlouho to všechno trvalo, ale zanechalo to ve mně celoživotní zájem o UFO a nejrůznější záhady.

Proč si myslíte, že to nemohl být jen sen? Zůstal pouze pocit?

Když jsem přišel domů, měl jsem od trávy, které jsem se na louce zoufale držel, úplně špinavé a pořezané dlaně. A když jsem si šel celý vyděšený lehnout do postele, zanechal jsem na prostěradle krvavé stopy. Pokud to byl jen sen, musel být mimořádně živý a do všech detailů propracovaný, protože si pamatuji i to, co se odehrávalo předtím a potom. Stále se spíše přikláním k variantě, že to bylo skutečné. Bylo mi tenkrát pět let, ale o mimozemšťanech nebo létajících talířích tehdy nikdo nemluvil. Vždyť bylo krátce po válce a všichni měli úplně jiné starosti. Teprve až když jsem začal dospívat, začalo mi docházet, co jsem to tenkrát mohl vidět.

Jak UFO, která jste popisoval, vypadala?

Těžko se mi určuje barva, ale bylo to podobné, jako kdyby se do vzduchu vznesla, jak jsem řekl, spláclá parní lokomotiva nebo autobus. UFO mělo protáhlý tvar a vzpomínám, že dole zepředu bylo něco, co připomínalo podestu. Jako schůdek, jako by z objektu chtěl někdo vystoupit dolů na zem. Nad tím byla vepředu snad dva metry vystrčená jakási tyč. Když odlétalo, ty schůdky jsem už neviděl.

Dlouho jsem se s podobným tvarem UFO, jaký jsem tenkrát viděl, v jiných zdrojích nesetkal. Ale když jsem studoval na internetu reálné dobové záběry z poválečného Berlína, jak tam Němci uklízeli trosky po bombardování, kamera na obloze na pár vteřin zachytila přesně to, co jsem tenkrát viděl i já. Stroj plul pomalu, nad domy, přesně jako tenkrát. Bohužel jsem si nezapamatoval název dokumentu a už nikdy jsem jej pak nedohledal ani v německých zdrojích, kde obvykle hledám.

Ale to nebylo ani zdaleka všechno.

Ano. Když jsem byl na vojně, stal jsem se svědkem něčeho, o čem psaly i tehdejší noviny. O tom případu se píše dodnes. Seděli jsme tenkrát v noci s kamarádem na kopci u zříceniny hradu Andělská Hora. Dívali jsme se daleko před sebe, protože byla pohádková viditelnost. Náhle se nad horizontem objevilo malé světlo, které putovalo po obloze. Nijak nás to nepřekvapilo, protože nám bylo jasné, že se nejspíš jedná o nějaký satelit (i když tehdy se daly spočítat na prstech jedné ruky). Jenže objekt, který jsme mlčky sledovali, najednou přibližně v zenitu zastavil a během snad půl vteřiny o 90 stupňů změnil směr a pokračoval v letu. „Viděl jsi to?“ následoval dvouhlasný výkřik nás obou. Později jsem o tom i četl, šokovaných pozorovatelů totiž tenkrát bylo mnohem víc. Psal se rok 1968.

Nemohlo to být letadlo?

Podle mého názoru v žádném případě nemohlo. Zaprvé proto, že žádná letecká technika, která by to dokázala, tenkrát neexistovala a patrně neexistuje dodnes. Nedokážete letět mezi hvězdami obrovskou rychlostí jedním směrem a během půl vteřiny změnit pravoúhle směr a pokračovat jinam. Z hlediska setrvačnosti je to zkrátka pozemskou technikou nemožné.

Tohle všechno ve mně zanechalo tak silný dojem, že jsem v mládí s obrovským nadšením hltal každou zmínku o létajících záhadách. Četl jsem také první knihu Ludvíka Součka a byl jsem i na jedné z jeho prvních přednášek. Pátrání po pravdě mě nikdy neunavilo a s velkým nadšením jsem vyhledával lidi, kteří osobní pozorování UFO nezveličovali a zároveň byli ochotní určité informace sdílet. Osobně jsem se s UFO setkal ještě jednou, konkrétně v roce 1994.

Jak vypadalo tentokrát?

Byla neděle, krátce po noční bouřce, a když jsem se ráno probudil a vyšel na verandu, všude kolem bylo absolutní ticho. Nízko na obloze právě plulo několik samostatných mráčků a já na ně mlčky koukal, protože mě zaujalo, jak se na krásném modrém pozadí rýsují. Najednou se zleva objevil předmět ve tvaru podlouhlého banánu.

Představte si dnešní sportovní letadlo, kterému byste odstranili křídla, trochu je prodloužili a zůstal by vám tvar, připomínající snad bumerang, banán… Vzdálenost – těžko odhadnout, myslím, že maximálně v kilometrové výšce, spíš pár stovek metrů. Plul naprosto bezhlučně, pomalu, řekl bych elegantně. Měl stříbrnou barvu a skoro to vypadalo, jako by se schovával za mráčky, které jsem předtím bedlivě pozoroval. A potom to náhlé zrychlení, když se rozhodl odletět! Napadlo mě tenkrát, že zmizel jen proto, že mě viděl. Nebo spíš zjistil, že já pozoruji jeho, nevím.

Nemohlo se jednat třeba o stíhačku?

Myslím, že ne. Kdyby měl objekt, který jsem viděl ve vzduchu, křídla, tak bych si snadno domyslel, že se jedná o nějakou nejnovější armádní techniku. Jenže nic podobného se tenkrát v leteckém průmyslu neobjevilo. Proč by si někdo zkoušel podobné triky v takovém zapadákově. Nemohl to být ani vrtulník, protože ten v tomhle případě snad tak rychle nelétá. Ale i kdyby… To hlavní, co provázelo celý výjev, bylo absolutní ticho. Je nějaká létající technika naprosto bezhlučná?

Jak velké UFO bylo?

To nedokážu říci. Když se díváte na oblohu a nevidíte žádný jiný porovnávací subjekt, ani Měsíc ani jiné letadlo, velikost se odhaduje opravdu těžko. Snad 10 až 20 metrů.

Ale vy jste se nezajímal jen o záhady, spojené s UFO.

To je pravda, rozsah mého zájmu byl podstatně širší a určitě v tom velkou roli sehrálo i to, že jsem měl v patnácti letech dvakrát silný a velice krásný mimotělní zážitek. Večer jsem šel spát a byl jsem zvyklý, že do pár minut usnu. Tentokrát to ale bylo jiné, protože mé vědomí opustilo fyzické tělo. Bylo to silné. Nejdřív jsem se vznášel nad tělem, a pak vyletěl oknem ven z místnosti. Byl jsem zvědavý, a tak jsem se pohyboval v blízkém okolí svého bydliště. Šel jsem na procházku, jen jsem u toho jaksi neměl tělo. Vzpomínám si, že jsem dokázal létat a přemisťovat se i na delší vzdálenosti pouhou myšlenkou. Cítil jsem se úžasně a v okolí dokonce objevoval skrytá zákoutí, kde jsem ještě ani fyzicky nebyl. Na ten pocit naprostého prozření, čistého myšlení a neomezené svobody už nikdy nezapomenu.

Když jsem se druhý den probudil, potřeboval jsem nutně vědět, jestli se jednalo jen o krásný sen, nebo o skutečnou realitu. Vydal jsem se po vlastních stopách z předešlé noci a snažil se ověřovat, jestli skrytá zákoutí, která jsem „ve snu“ viděl, když jsem letěl okolo, opravdu existují. Neumíte si ani představit to vzrušení, když jsem pak chodil po místech, která jsem navštívil ve spánku, a všechno bylo naprosto stejné.

Nemohl jste je prostě jen znát, protože jste nedaleko bydlel?

To by možné bylo, kdybych si nezapamatoval i místa, kde jsem předtím fyzicky nikdy nebyl. Určitých věcí jsem si dříve ani nevšímal, například jaké předměty mají sousedi ve svých zahradách, nad nimiž jsem plul a pozoroval je z výšky dvou až tří metrů. Víte, oba dva večery byla tou dobou v reálu venku naprostá tma, ale já všechno viděl jasně a zřetelně. Kdybych chtěl, mohl bych spočítat i stébla trávy, deroucí se z rozbitého chodníku pode mnou. Všechno, co jsem si zapamatoval, jsem pak v realitě následující den našel.

Dodnes si vybavuji, jak jsem například letěl nad loukou na kraji našeho bydliště nedaleko potoka. Přes louku vedla cesta vyšlapaná lidmi, kteří si krátili cestu a chodili tudy nahoru. Jenže já se k této pěšině snad nikdy ani nepřiblížil, protože jsme bydleli v jiném koutě a s kamarády jsme chodívali jinudy. Vzpomínka na ušlapanou cestu ale byla tak silná, že jsem se tam vypravil a byl jako v Jiříkově vidění. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že jsem tudy předchozí noc létal. Až mnohem později jsem našel literaturu o astrálním cestování a ta mi všechno, co jsem té noci zažil, objasnila.

Kdysi asi nebylo snadné takovou literaturu sehnat.

To je pravda, zejména protože materiály vycházely jen v omezeném nákladu. Ale kdo chtěl, ten si potřebné informace i knihy vždycky někde obstaral.

Jak na vás působil záhadolog Ludvík Souček? Dnes už je z něho velice slavná persona.

Velice dobře. Bylo na něm vidět, že problematice, o níž nám přednáší, dobře rozumí a má o ní neuvěřitelný přehled. Měl ohromný zápal pro kontroverzní teorie, podobné nadšení jsem později našel i u švýcarského spisovatele a záhadologa Ericha von Dänikena. Souček neměl zapotřebí si něco od A do Z vymýšlet, a pokud na nějakém místě, o kterém nám vyprávěl, nikdy fyzicky nebyl, bez okolků to přiznal. To se mi na něm líbilo. Byl to energický, příjemný člověk a co se týče jeho besedy, byla úžasná. Vyprávěl nám o všem možném, třeba o bludičkách. Horší to bylo na konci, kdy nastala volná diskuze. Lidé se začali předhánět, aby se Součkem také promluvili, a v sále vznikal jakýsi chaos, který mi už tak příjemný nebyl. Celkově to ale pro mě byl hezký zážitek.

Inspiroval vás v něčem Ludvík Souček?

Určitě ano. Vyslovil tenkrát, nahlas až rozčileně, myšlenku: „Bylo by velice povrchní si myslet, že žádné záhady světa již neexistují a že není nic, co by věda nedokázala spolehlivě vysvětlit. Tak to ani náhodou.“

Pokud vím, po určitých záhadách jste bádal i na vlastní pěst.

Po některých ano, hlavně ve známých destinacích v zahraničí. Od roku 1984 žiji v Rakousku. Dnes si již užívám stáří, cestování ubývá, a tak si o záhadách víceméně jen čtu, ale kdysi jsem za nimi ze zvědavosti jezdil po celém světě. Zajímaly mě také kruhy v obilí a záhadné stavby, o nichž se uvažuje, že by mohly nést jisté stopy mimozemského vlivu.

Kam jste jezdil za tajemnými kruhy v obilí?

Byl jsem asi pětkrát v jižní Anglii. Vždycky v létě, ideálně v době, kdy tam vznikaly poměrně hojně. Několikrát jsem byl kruhy v obilí zkoumat v Česku, když jsem dostal od kolegů záhadologů tip, že se zase něco nového zajímavého objevilo. Bylo toho za ty roky už tolik, že si lokace ani přesně nepamatuji. Také proto, že ve většině případů, podle mne, se zřejmě jednalo o jasné padělky.

Co nejzajímavějšího jste v tomto ohledu objevil? A k čemu jste dospěl?

Celkově jsem si už prohlížel několik stovek piktogramů a dnes, po mnoha zkušenostech, musím na rovinu říci, že ty nejzáhadnější obrazce byly často ty na první pohled nejméně zajímavé. Ačkoliv i tady existují výjimky, jak si můžeme říci později. Dnes se mnohem častěji objevují mnohem komplikovanější, esteticky nádherně propracované obrazce, ale bohužel se také často jedná o padělky.

Jak se to dá poznat?

Bez podrobné analýzy vzorků polehlých stébel člověk na místě nálezu nikdy nedokáže stoprocentně říci, jestli jsou kruhy pravé, nebo jde o lidské výtvory. Můj osobní názor ale je, že jednodušší piktogramy, které jsou tvořeny kruhy, často byly pravé, alespoň podle mého dojmu. V takovém případě nebývají ležící stébla prasklá ani zlomená v kolínkách, ale je u nich mnohdy možné naměřit zvýšenou radioaktivitu a také někdy dochází k nevysvětlitelným fyzikálním změnám uvnitř obilí. Například masivně zbytní kolínka obilných stébel. Zatímco všude na poli jsou kolínka obilí normální, tak přímo v piktogramu mají jasně viditelné biologické změny. Nedá se to vysvětlit lidským přičiněním.

Některé nasbírané vzorky stébel z kruhů obilí jsem obvykle předával badateli Luboši Šafaříkovi, který je vozil do laboratoří za účelem zkoumání. Do toho jsem se nijak nemíchal, spíše jsem zajišťoval fotodokumentaci z míst sběru. To kolegové z Klubu psychotroniky a UFO dělali svoji práci, myslím, zodpovědně a určitě by vám k tomu řekli mnohem víc. Mě vzrušovalo to dobrodružství, spojené s hledáním piktogramů. Ze začátku jsem je hodně fotil, a dokonce pořádal i fotografické výstavy po Čechách a v Rakousku.

Co nejzáhadnějšího jste v tomto ohledu zažil?

Tak to si pamatuji naprosto přesně. Přijeli jsme tenkrát v roce 1996 ke Stonehenge. Všude okolo byly jen pastviny s krávami a nekonečné lány s obilím. Bylo asi pět hodin odpoledne, když jsme s kamarádem zaparkovali a rozhodli se, že tam nadivoko přespíme. Naším cílem bylo „lovit mimozemšťany“ u Stonehenge. Byl jsem z toho docela nervózní, protože to byla moje první zkušenost a vytyčený cíl, navíc v cizí zemi. Věděl jsem, že zdejší farmáři nemusí být z naší přítomností zrovna nadšení, a tak jsme se snažili být co nejvíc nenápadní.

Dokud se to ještě dalo, tak jsme s kamarádem celé okolí bedlivě pozorovali dalekohledy a znovu a znovu zkoumali všechna pole okolo nás, kam až oči přes optiku dosáhly. Celá noc byla klidná, hvězdy svítily a byli jsme si jistí, že jsme široko daleko sami. Všude byla tma a příjemné ticho, nalevo se rýsovaly kameny Stonehenge... Když se rozednívalo, asi tak po páté ráno, přímo pod námi, několik stovek metrů od nás, se na poli rozkládal obrovský piktogram, který se později celosvětově proslavil pod jménem Julia . Byl složený ze 149 kruhů.

Neuvěřitelné. Jak si to vysvětlujete?

U tohoto piktogramu mohu zodpovědně říci, že působil pravdivě. Žádná skupina lidí ho pod rouškou noci zřejmě nevytvářela, protože jsem u toho osobně byl. Celou oblast jsme s kamarádem hlídali a věřte mi, že jsme spali jen napůl. Když jsme se ráno okamžitě přiblížili dolů k poli, chtěl nás farmář, kterému pole patřilo, vyhnat brokovnicí. Nějak se nám ho sice nakonec podařilo přemluvit, aby nám umožnil si všechno nafotit, ale byli jsme si jistí, že jsme se tam dostali jako první.

A co si o tom všem myslíte? Způsobili obrazec mimozemšťané, nebo sama příroda?

Netuším, ale mohu pravdivě říci, že bych dal ruku do ohně za to, že jej nevytvořil člověk. I když jsem za svůj život na vlastní oči viděl už stovky formací, tahle na mě působila nejsilněji právě proto, že jsem v době jejího vzniku trávil noc opravdu na dohled. Později sice veřejným prostorem kolovala fáma, že je to dílo nějakých neznámých 40 studentů, ale to je sprostá lež. Se stejnou verzí příběhu nás chtěl farmář vyhnat.

Byl jsem tam a nic takového se ve skutečnosti nestalo. Nikdo kromě nás tam nikdo nebyl. Museli bychom vidět nějaká světla a slyšet alespoň nějaký hluk. Muselo by tam být určitě k ránu několik aut, a to je opět hluk a světla. Na piktogramu, který vznikl za tak krátkou dobu, by přitom musela pracovat celá armáda zručných lidí a zcela jistě by to nezvládli úplně bez světla. Jenže my seděli na vyvýšenině asi 250 až 300 metrů od toho pole, dívali se dolů tím směrem dlouho do noci a hlídali vysněné UFO.

Jak daleko bylo Stonehenge?

Jen kousek od nás nalevo, snad také 250 metrů, a byl to úžasný zážitek, který se už nikdy nebude opakovat. Dnes už by nás tam nikdo nepustil, u Stonehenge jsou teď hlídači, ploty a celková atmosféra místa se nehezky změnila. Proto jsme tam také po několika letech přestali jezdit.

Kdo piktogram, který jste tenkrát objevili, pojmenoval?

To opravdu nevím. My jsme si všechno nafotili, spočítali, a pak odjeli pryč, aniž bychom cokoliv někde hlásili. Ani nás to nenapadlo. A kam? Věděli jsme jen to, že se ufologičtí nadšenci každý večer schází v historické hospůdce The Barge Inn. Pokud se chce člověk o kruzích v obilí dozvědět něco aktuálního, vždycky je to nejlepší místo. Na návštěvu v hospůdce jsme měli čas jen občas, měli jsme zahuštěný program. Když jsme se na vlastní oči přesvědčili, že na poli nejsou žádné lidské stopy a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o padělek, nasbírali jsme vzorky a odjeli k dalšímu piktogramu, který měl být podle nepsaného pravidla vždy nedaleko.

Letní sezóna 1996 byla v tomto ohledu velice bohatá a my měli na všechno jen týden. Tenkrát nebyl velký problém si sehnat pilota s motorovým rogalem, aby se člověk na tu nádheru podíval z výšky. Letěl jsme vícekrát a bylo to skvělé adrenalinové dobrodružství, na které rád vzpomínám. Podobné pocity jsem měl při pozdějších letech nad peruánskou planinou Nazca.

Když jsme se o pár dní později konečně dostali do The Barge Inn, už tam na stěně visel obrázek „našeho“ piktogramu. Zpráva o jeho existenci se rychle rozkřikla a podle odhadů se na obrazec celkově přijelo podívat asi 14 000 lidí. Prý tam ani nebylo možné zaparkovat. Dodnes nevím, kdo po nás piktogram objevil. Důležité je, že byl pečlivě prozkoumán.

Třeba se k němu přihlásil sám nerudný farmář.

Pochybuji. Místní zemědělci, s nimiž jsme o piktogramech v obilí otevřeně mluvili, byli spíš zoufalí, protože jim po úrodě šlapaly tisíce lidí. Někteří to nejdřív řešili výhrůžkami, a když to nepomohlo, tak alespoň kasičkou a prosbou o příspěvek. Asi si umíte představit, co turisté v honbě za pěknou fotkou dokážou. A náš farmář, jak jsem řekl, nás chtěl vyhnat tím, že to udělali v noci studenti… A proč je tehdy nevyhnal rovnou? Jak jsem pochopil, pojišťovny nechtějí „nevysvětlitelné“ škody proplácet.

Mimochodem, teď jsem si dohledala, že Julia údajně objevil pilot malého letadla, který zrovna prolétával okolo. Vzlétal prý brzy dopoledne z Exeteru, a když se s jedním pasažérem přiblížil ke Stonehenge, v poli nejprve nespatřili nic neobvyklého. O pouhých 45 minut později, když se vraceli zpátky, nemohli uvěřit vlastním očím. Ten ohromný obrazec se totiž nedal přehlédnout. Z toho vyplývá, že musel vzniknout během 45 minut.

No vidíte, přesně to nevím. Kolem toho všeho panují z mého pohledu dost velké nejasnosti. Piktogram vznikl snad někdy mezi půlnocí a čtvrtou ráno. Ale domnělý pilot? Letadlo bychom viděli, snad také slyšeli. Tam a zpět zrovna nikdo neletěl. Pokud pilot fotil, musel by jako první zaznamenat na fotkách nás… V noci tam snad malá letadla nelétají. Na tom opravdu něco nehraje.

Nijak mě nemrzí, že jsem to tenkrát nenahlásil, ale jsem rád, že jsem nebyl jediný, kdo to viděl. Byla to nádhera. Když se ovšem později začaly po Anglii objevovat padělky (zřejmě to určitým lidem hodně vynášelo), znechutilo mě to natolik, že jsem kruhy v obilí přestal aktivně vyhledávat. Když jsem viděl, jak všude nad poli krouží helikoptéry a vznikají profesionální fotky pro noviny a časopisy, bylo mi jasné, že se to nakonec stane. Celá tahle krásná záhada byla časem zařazena do škatulky podvod jen proto, že se našli šikovní obchodníci, kteří její význam úplně znehodnotili. Škoda.

Časem začal vyprchávat i váš zájem o megalitické záhady. Proč?

Tak se to přesně říci nedá. Zestárnul jsem a stále silněji jsem si začal uvědomovat, že lidé dokážou zkazit úplně všechno. Dokonce i to, co je tak křehce tajemné. Hlavní obecný zájem teď je, jestli na záhadě někdo dokáže dobře vydělat. Příkladem je i samotné Stonehenge. Dnes je z něj hrozivá turistická atrakce, chodíte v kruhu jako ovce po přísně vyznačených cestičkách, k tomu dozorci s píšťalkami… Stejné je to téměř všude a já se jen těžce smiřuji s tím, že pod širým nebem existuje stále více míst, kam už se noha obyčejného zájemce zkrátka nedostane. Prehistorické památky neslouží svému původnímu účelu, tedy lidem, ale vychytralým subjektům, které na nich vydělávají. Chápu, že se památky musí chránit před zběsilými turisty, ale někdy mi to přijde až šílené. Podobně na Maltě, v Peru…

Naprosto typické je to i v případě kruhů v obilí. Čím více se objevovaly, tím větší marketingové šílenství se k tomu přidávalo, a má chuť se toho všeho účastnit klesala. Nejvíc mi vzalo dech, když jsme v nějaké i celkem nezajímavé jihoanglické vesnici zaregistrovali čerstvě vybetonované plochy pro turistické vrtulníky, které budou lidem ukazovat kruhy v obilí. Bylo mi jasné, že pokud je někdo ochoten investovat takové peníze do tak odlehlé a nezajímavé destinace, brzy se na nedalekých polích začne objevovat ještě větší množství padělků, aby byli turisté spokojeni. A měl jsem pravdu.

Vraťme se ještě na chvíli k celosvětově známému piktogramu Julia , protože nepotkávám každý den člověka, který by mi tvrdil, že v době jeho vzniku seděl nedaleko. Některé zdroje uvádějí, že se k ránu nad polem objevila zvláštní bílá mlha. Je to pravda?

Mlha snad nebyla, nic tajemného, toho bychom si všimli. Bylo hezké počasí a žádné zvláštní světelné jevy na obloze jsme nezaznamenali. Zároveň je hodně těžké něco takového na obloze v blízkosti Stonehenge rozlišovat, protože nedaleko funguje letecká škola a člověku pořád něco prolétává na obzoru. Vojenské helikoptéry, světlice, bombardéry – pro tuto oblast to není nic neobvyklého. Nicméně tu noc jsme nezaznamenali nic, co by nás v tomto směru zaujalo.

 Jak vypadala stébla Julia Setu? Došlo k fyzikálním změnám uvnitř jejich struktury?

Stébla byla správně ohnuta, pro mě dokonce zbyly dva tři svazečky, které mám zavěšené doma na zdi pro přednášky. Jak přesně byla později stébla zkoumána, už netuším. Vím však, že nikdo neprokázal zjevný padělek, a to je potěšitelné. Ono to bylo přehlušené dalšími nálezy desítek kruhů v těch samých dnech.

Věříte v existenci mimozemského života?

To je záludná otázka… Přistupme k ní čistě reálně, tak nějak vědecky. Podle mě totiž není vůbec podstatná víra, důležitá jsou dostupná fakta a informace, technické možnosti, a to vše s chladnou hlavou porovnávat.

Tak se zeptám jinak. Existuje podle vás hodnověrný důkaz, že planetu někdy v minulosti navštívili mimozemšťané ?

Podle mého názoru takových důkazů existují stovky, z dnešních dnů i z dávné minulosti. Náznaky jsou v dávných stavbách, v prastarých textech, v zakázané archeologii, ve středověkých malbách. Otázkou je, do jaké míry jsou takové důkazy připuštěné „odborným“ a vládním společenstvím. V dnešní době je velice těžké rozeznat, co je pravda a co ne. Dokonce i jasná nehodící se fakta jsou překrucována, zamlčována a řekl bych přelhána.

Co se mě týče, já se držím faktů, které střádám už dlouhé roky. Přečetl jsem celou řadu odborných i záhadologických knih a střípek po střípku si skládal vlastní mozaiku. Celkově jsem dospěl k názoru, že pokud člověk nemá zaslepené oči a snaží se mít pořád bystrý a jasný úsudek, nakonec se pravdy vždycky dopídí. Věřit, nebo nevěřit, to není správný přístup, pokud chceme opravdu vědět. A to bez pečlivého a rozsáhlého studia zkrátka nejde.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Václav Cihla,