Kontroverzní špagety, sushi jako nechutná rolička. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Ráda objevuji nové chutě. A taky ráda zkouším neznámé recepty – někdy mě inspiruje kamarádka, jindy ochutnám něco při cestování, nebo narazím na zajímavý nápad na internetu. A pak ho s nadšením připravuju.

Generál to ale nesnáší. Pro něj je česká kuchyně svatý grál a nic nepřekoná guláš nebo řízek s bramborovým salátem.

A tak trpím a někdy vařím dvě jídla. Být živa z české kuchyně rozhodně nemůžu, ale generál se zase bez ní neobejde, teda hlavně nenají. Což o to, uvařit dobrou svíčkovou, guláš nebo kuře na paprice je pro mě vcelku hračka, ale jíst to pořád nechci ani já, ani syn.
My dáváme přednost lehčím, modernějším jídlům. Kuřecí kari, losos, sushi, špagety na italský způsob – to je náš styl.

Špagety jsou u nás obzvlášť kontroverzní téma.
„Nechceš radši udělat kolínka? Třeba zapečený s uzeným a kyselou okurkou – to je dobrota!“ vnucuje mi své chutě generál.
Ale Filda miluje špagety aglio e olio. A já vlastně taky.

„Špagety... to je jak polykat žížaly,“ šklebí se generál.
„A tys jako někdy žížaly jedl, že to tak přesně víš?“ rýpnu si – a už dopředu vím, že budu dělat zapečený těstoviny a špagety taky. A tak se stalo. Zase. Ne poprvé, a rozhodně ne naposledy.
Jenže to pořád takhle nešlo Stála jsem neustále u plotny a vařila jak v závodce. Menu číslo jedna, menu číslo dvě. Tak nastala doba, kdy jsem řekla NE!
„Buď se taky jednou přizpůsobíš nám – nebo si vař sám!“ pronesla jsem tenkrát rezolutně a připravila k sobotní večeři sushi, které mám se synem moc ráda. A taky mi trvalo, než jsem se to naučila. Na což jsem pyšná.

Generál si „ty roličky“, jak jim říkal, dlouho prohlížel. Pak jednu napíchl hůlkami, namočil do sojové omáčky a s odporem si ji celou strčil do pusy. Převaloval to v ústech jako malé dítě, které musí sníst něco, co mu vnutil rodič. Nakonec to spolkl snad celé, bez toho, aby si to vychutnal, a prohlásil, že už má dost.

„V noci vyjíš lednici,“ poznamenala jsem suše a odsouvala talíř se sushi k synovi, který se rozzářil.
„Je to výborný, tati!“ cpal se nadšeně a snažil se otci vysvětlit, o co přichází.
Generál ho pohladil po vláskách a prohlásil: „Tak si papej, když ti to chutná. Táta dneska nějak nemá hlad. Jsem unavenej. Jdu si lehnout.“

Podívali jsme se na sebe se synem a oběma nám bylo jasné: generál večeřet bude. Jen ne sushi.

Jakmile jsme zmizeli z kuchyně, generál se tam tiše vrátil. A za chvíli se po domě rozlinula vůně – respektive pach – smažené cibule, slaniny a vajec.

Jak já to nesnáším! Nejenže smažená cibule je strašně cítit, ale on ji ještě usmaží pořádně – žádné jemné orestování, pořádný mord.
„Doprčic, musíš to dělat večer? Smrdí to po celém domě!“

„Mám hlad. Ty tvoje roličky mě fakt nezasytily,“ pravil, zatímco k vajíčkům smažil topinku – pěkně na oleji. (Naštěstí se v naší kuchyni nikdy neobjevilo sádlo. To bych už asi omdlela.)

Prolétla jsem dům a všude otevřela okna, ať ten puch vyvětrá.
„Brr, zavři to, vždyť je zima!“ brblal generál, šel a všechna okna zas pozavíral.

Filda ho začal provokovat a vytáhl kontroverzní špagety: „Tati, ale fakt... špagety žížaly nejsou.“
„Ale vypadají tak. Já jsem vizuální typ, víš?“ odvětil generál.
„To vím. Tak ti je příště radši zabalím do alobalu. Ať tě to neobtěžuje pohledem,“ nadhodil Filda s nevinným úsměvem.

Já se dusila smíchem a generál dělal, že ho to urazilo – ale koutky se mu stejně škubly.

A takt sushi odstartovalo model našeho sdílení kuchyně a jídel. Občas (a možná čím dál častěji) si jíme každý po svém. Já a syn sushi, generál smažená vajíčka se slaninou.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová