Stella Zázvorková: Zklidnit ji uměl jeden muž, Milda Kopecký ne
23.05.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Stella Zázvorková jako slečna Blanka v hudebním seriálu scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaromíra Vašty z roku 1968 Píseň pro Rudolfa III.
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Otec byl se zetěm spokojen, báječně si rozuměli. Proč ale matka před ním Stellu varovala?
Pokračování z 21. května
Po osvobození jako by byl celý svět zalitý sluncem, po válečných hrůzách všichni věřili v lepší budoucnost a Stella Zázvorková prožívala doposud nejšťastnější dny. Byla po uši zamilovaná, mohla dělat, co si odjakživa přála, dny byly naplněny radostí a humorem. Leckdy ale až příliš. Její vztah se světákem Milošem Kopeckým nabral velmi rychle klasický vývoj. Stella otěhotněla, takže automaticky přišla na řadu svatba. Stellin otec byl nastávajícím ženichem nadšený, skvěle si prý rozuměli a vyráželi spolu na dlouhé flámy ulicemi noční Prahy. Matka ale byla zcela opačného názoru a před Kopeckým ji vážně varovala.
Svatba jako ze Švejka
Jejich svatba v roce 1946, na níž nemohli chybět kamarádi z divadla Větrník, se proměnila v jednu velkou recesi. Vypůjčili si z rekvizitárny invalidní vozík z Dobrého vojáka Švejka, na kterém ženich vezl na radnici nevěstu, jedním ze svědků byl jejich společný kamarád Vlastimil Brodský. Jenže do společného života si kromě lásky a nadšení nesli i velmi obtížný vklad. Zatímco Stella byla energická, jiskřivá a zářící, její partner už tenkrát trpěl velmi vážnou psychickou nemocí. A navíc ještě další „diagnózou“, která bývá s poklidným rodinným životem neslučitelná. Jak říkávaly naše babičky, vlezl na všechno, co před ním neuteklo na strom. Nevěsta byla sice v požehnaném stavu, to ale bylo jediné, čím se mohli pochlubit. Byli bez peněz, neměli kde bydlet…
Jako kostelní myš
Jejich vztah provázela spousta kousků a recesí, které občas zacházely až za hranici dobrého vkusu. Jednu z nich, kterou lze označit za doslova šokující, prozradil až po letech deníku Blesk hereččin synovec Jan: „Moc nechápu, jak spolu mohli vydržet. Teta mi jednou vyprávěla, jak ji Kopecký na nějakém zájezdu prohrál v šachách. To ilustrovalo jejich vztah. Vítěz si ji odvedl. Řekla Kopeckému, že když byl tak blbý a vsadil ji, tak ať si to užije! Miloš potom běhal po celém hotelu a tloukl hlavou do zdi.“ Na počátku bydleli krátce v bytě Petra Schulhoffa a Stella prý byla tenkrát přesvědčená, že dům Kopeckému patří. Jenže poté, co se režisér vrátil z koncentračního tábora, museli se odstěhovat a Stella konečně pochopila, že je její vyvolený chudý jako kostelní myš.
Na rodinu nezbyl čas
Narození dcery Jany považovala za nejkrásnější období, vzápětí ale přišlo vystřízlivění. „Věrné milování, to věru nebyla píseň, která by Milošovi cokoli říkala,“ povzdechla si po letech ve své knize vzpomínek Stella o sobě s tím, že na vytvoření rodiny vlastně neměli čas. Navíc si byli povahově velmi podobní, takže na sebe neustále naráželi. Teprve poté, co se rozvedli a opadly emoce, jako exmanželé zjistili, že dokážou být dobrými přáteli. Až do roku 1948 hrála Stella v Divadle satiry, poté byla členkou Realistického divadla a Armádního uměleckého souboru. Zlomovým se pro ni stal rok 1955, kdy jí Jan Werich nabídl angažmá v Divadle ABC. Na jevišti odváděla skvělé výkony, chyběla jí ale disciplína. Všude chodila pozdě, až do dne, kdy jí řekl, že se k ní průhledné dětinské výmluvy vůbec nehodí. A tak začala „sekat latinu“.
Medvěd:
Věrný přítel
Zatímco na leckoho působila jako nezvladatelný diblík, Werich o ní říkával, že je žena s chlapským myšlením. Jen on ji prý dokázal opravdu zklidnit. „Dokázal zahrát na strunu mé výstřednosti. Když jsem se chovala ztřeštěně, nikdy neřekl – tohle byste neměla, to přece nejde… Pouze mi sdělil – tohle vás není hodno. Zasáhlo mě to. Od té doby jsem se chtěla chovat jinak.“ Na jeho proslulých večírcích, které pořádal ve vile na Kampě, vždy patřila k prvním pozvaným, mohla prý klidně pít celou noc a nic na ní nebylo znát.
A později na něj navázala a pořádala je sama. Celý život sázela na upřímnost, vždycky vše říkala na rovinu a navzdory svému temperamentu se nikdy nikam nedrala. „„Ani o roli ne, nejsem soutěživý typ. Když jsem o něco bojovala, tak to bylo proti záměrnému zlu, falši, lži či vlastní lenosti.“ Pod Werichovým vedením hrála až do roku 1962 a poté co se Divadlo ABC stalo součástí Městských divadel pražských, byla členskou souboru až do roku 1993.
Nakažlivá nálada
V roce 1955 se také naplno rozjela její filmová a televizní kariéra, jen v tomto roce stihla natočit devět filmů včetně nestárnoucí komedie Anděl na horách. V 50. a 60. letech sklízela ohromné úspěchy jako komička a estrádní umělkyně. „Když nás v časném ránu vyklopí auto u atelierů na Barrandově a z maskérny se ozývají výbuchy smíchu, ani se nemusím ptát, jestli paní Stella už přijela. Paní Zázvorková je totiž kromě svých hereckých kvalit i nositelkou nakažlivě dobrých nálad a dovede je s chutí rozdávat,“ napsal o ní režisér Václav Vorlíček ve svých pamětech, nazvaných Pane, vy jste režisér!
Rolí v její filmografii najdeme ke dvěma stovkám, a protože si ji všichni zařadili do škatulky skvělé komičky, bohužel vlastně nikdy nedostala velkou příležitost předvést své mistrovství v charakterním herectví. Žádnou roli nikdy neodmítla, třeba v slavné rodinné komedii Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku se mihla jenom na 15 vteřin a řekla dvě věty.
Protest, který nevyšel
V padesátých letech také konečně získala byt v hereckém domě Divadla ABC, ve Velvarské ulici 11 v Dejvicích a konečně si mohla vzít dceru k sobě. Bývalo tam hodně veselo, slavily se narozeniny, svátky, Vánoce, premiéry… Ani to ale Janu nezbavilo pocitu neustálé opuštěnosti, zatímco oba rodiče hráli v divadle nebo natáčeli filmy, často ji hlídala teta. Možná se u ní i postupně začalo projevovat i neblahé dědictví po otci, trpícím bipolární poruchou. Dne 6. ledna 1961 přesně věděla, kdy se má matka vrátit z divadla, a pokusila se o demonstrativní sebevraždu. Jenže Stella se zapovídala s Natašou Gollovou, takže se opozdila, a když konečně dorazila domů, bylo už pozdě. Okolnosti nasvědčovaly tomu, že chtěla jen vyburcovat pozornost příliš zaměstnaných rodičů. S obrovskou životní tragédií se Stella nikdy nevyrovnala, tím spíš, že krátce nato zemřel i její milovaný otec. A stejně tak se nedokázala citově odpoutat ani od exmanžela a až do smrti měla na dveřích bytu jmenovku Zázvorková-Kopecká.
Stále mezi lidmi
Po desetiletí hrála především v komediích a pohádkách, a přestože jí roky přibývaly, rolí neubývalo. Jen kolegové a kamarádi postupně odcházeli navždy. Do vážných a dramatických rolí si ji režiséři vybírali poskrovnu, ve většině z nich si zahrála až po roce 1989, kdy také prožívala nejhvězdnější období díky památným snímkům Kolja, Pelíšky či Babí léto.
Navzdory zdravotním problémům se ráda účastnila beneficí, charitativních akcí či besed s diváky a jako vyhlášená kuchařka sepsala i knihu receptů. V roce 2001 získala cenu Thálie za celoživotní přínos filmu a v roce 2005 Českého lva. Její poslední rolí byla babička Miriam Marešová v tragikomedii Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, která měla premiéru až pět měsíců po její smrti.
Počátkem roku 2005 byla hospitalizována kvůli srdeční arytmii, v polovině dubna oslavila 83. narozeniny a přála si jen, aby ještě chvíli žila a mohla si zahrát nějakou další roli. Jednu už měla dokonce vybranou. Zemřela 18. května 2005 ve svém bytě, pravděpodobně na infarkt, a odpočívá na hřbitově v pražském Motole po boku dcery Jany.
Zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Eva Hrubešová: Herečka Stella Zázvorková, Stella o sobě – …život je jiné jeviště, Stella o sobě II. - ---a také o těch, kteří odešli…, Václav Vorlíček: Pane, vy jste režisér!
Vložil: Adina Janovská