Jak se dostat dál. Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Volby

Evropská unie nepovolila balírnu penicilinu v České republice. Na to, zda si tady penicilin vůbec můžeme vyrábět, se nejspíš nikdo ani neptal. Teď jsme z unie dostali zdvořilou stopku u podpisu dostavby Dukovan. Musíme počkat. Teď je otázka, co můžeme a zda máme vůbec možnost se pohnout kupředu?

Jsem si jistý, že ministr Válek určitě chtěl, aby se aspoň ta balírna penicilinu v ČR otevřela. Měl by za to politické body a my další montovnu. Sice ve svém dopadu na zaměstnanost a motto „mozkovna místo montovny“ naprosto nevýznamnou, ale politicky křiklavou. Pro ČR je pak podpis pod dostavbou Dukovan a jejich skutečná dostavba naprosto klíčová. Jenže v EU to je odmítáno, bude se obstruovat u soudu a možná se dočkáme toho, že nynější Dukovany dřív spadnou, než je začneme dostavovat.

Z toho na povrch musí nutně vyplout otázka, zda máme vůbec nějakou moc nad tím, kam a jak se posunout kupředu, nebo jestli jsme ten stát natolik sešněrovali byrokracií, že už je přirozená evoluce země tak nějak nepřirozeně bez evoluce. Chtěli jsme balit penicilin do krabiček (bože, to zní směšně) a ani to nám nebylo dovoleno. Tuším, že Evropská komise má a musí mít tzv. big picture o celé unii a že balírna penicilinu do krabiček (ježiš, to je výsměch) je v regionu jménem Česká republika nevýhodné stran unie jako celku. Jenže otázkou je, zda je to ještě pořád, nebo vůbec, v zájmu nás, naší země.

Václav Havel to v závěru 90. let nazval příhodně. Blbá nálada. Teď mám pocit, že jsem v hluboké depresi. Blbá nálada se dá změnit, hluboká deprese už je chronická a dostat se z ní je téměř nemožné. Tedy bez celospolečenského otřesu revolučního rozsahu.

Podívejme se na masarykovskou první republiku. Měla své problémy, sociální nestabilitu. Ale vyzařuje z ní naděje, pozitivní a tak potřebná touha hnát svůj národ kupředu. Ekonomicky, politicky i kulturně. Budovat vlastní zemí. Čtyřiceti lety komunismu a porevolučního marasmu jsme na něco takového zapomněli. Vezeme se ve stabilní duševní stagnaci. Politika i ekonomika se dějí mimo náš dosah. Kultura zažívá takový úpadek, že už ji nelze vlastně nazývat kulturou, ale jen odnoží product placementu. Zmrtvění, tak bych asi nazval naši současnou existenci. Programový nezájem. Celospolečenská rezignace na vlastní domov a delegování odpovědnosti na nepohyblivé a tak úžasně nezodpovědné státní struktury.

I tu politiku jsme změnili. Místo vizí, pozitivních vizí, kam dostat zemi, jak ji spravovat, se ze všech stran ozývají jen klamavé floskule, ze všech stran, ne jen z opozičních nebo vládních, ze všech. Nemáme osobnosti, které by dokázaly přes ten bratrovražedný systém hierarchie politických stran prosadit nic systémově pozitivního. A taková dostavba Dukovan, to ve výsledku není systémově pozitivní, ale jen dílčím způsobem pozitivní.

Česká republika potřebuje už třicet let povstat. Vytěžit naprosté maximum z našich neuvěřitelně šikovných a nápaditých lidí. A nevím, asi to nejde udělat delegováním pravomoci mimo republiku a permanentním vytvářením a vyvoláváním žabomyších válek, kde trpí celá země. Zhádat se o to, kdo je větší populista je sice možná zábavné, ale my jsme právě do takové úrovně degradovali celou politiku, která má vést zemi s vizemi. Politika má být antidepresivum, ne příčinou depresí. Ale teď vede jen k depresím.

Jak je možné, že za první republiky to šlo a teď to už třicet let tak zoufale nejde? Kde děláme chybu? Nemůže to být i tím, že necítíme, že je to naše země, že nám nepatří, že se všechno děje mimo dosah a nic ve výsledku neslouží blahu země a jejímu růstu? Proč jsme upadli do takového marasmu neschopnosti a faktické bezvýznamnosti?

Volby nic nezmění. Jen dílčí změna, která povede kupodivu k prohloubení deprese. Protože očekávání změny je veliké, ale k žádné skutečné změně nedojde. Ani nemůže. A to ani z nynějších vládních stran, ani z těch opozičních. Jsme ve vleku příliš prorostlého systému, který vize trestá.

Vložil: Štěpán Cháb